Máša Svobodová – skvělá astroložka, psychoterapeutka, fyzioterapeutka a společnice, se kterou jsem se poznal v redakční radě Gemmy, mne jednou po práci, snad v polovině devadesátých let, vedla k ní domů, abych se podíval na originál Drtikola, který vlastnila. O jejím soukromí jsem tehdy nic nevěděl. Když jsme se blížili k jejímu domovu, udála se náhodná drobnost, na jakou se ale nezapomíná. Zdálky jsem pozoroval podivného človíčka, jak vynáší odpadkový koš. Když nás uviděl, nenadále se k nám od kontejneru rozběhl. Byl rázovitého zevnějšku, bos, v košili zapnuté na jeden knoflík a ještě ve špatné dírce. Přihopkoval k nám nemotornými přískoky, rozhazuje rukama a cosi s divokým úsměvem vykřikuje a jal se Mášu při západu slunce na ztichlém náměstí a za podolským bazénem nadšeně celovat. Nevěděl jsem v první vteřině, mám-li ji bránit, ale její opětování pusinek mne poněkud zmátlo. Byl to výjev jako z Felliniho filmu. I přes nečekanost a absurditu situace mělo své kouzlo, jak dva padesátníci k sobě hořeli láskou, kterou si museli projevit, protože se už od dopoledne neviděli. Byl to její muž, legendární filosof Zdeněk Neubauer, se kterým byli za totality oddáni v podzemní církvi. Panu profesorovi jsem nikdy neřekl, co mne s ním, aspoň v mém pojetí, sblížilo. Krom jeho aktuálně aplikované filosofie i některé maličkosti. A nejen toto první setkání – umět takto nedbale vyběhnout z domova a chovat se podle svého, to je věc, která stojí obstojně vysoko na žebříčku mých hodnot, snad i proto, že já sám nemám odvahu takto porušovat konvence. Jiné maličkosti? Třeba když jsem se u nich při nedostatku židlí posadil na zem v profesorově blízkosti a pronesl jsem v této pozici s trochou nadsázky známou větu – „u nohou mistrových“. Mistr udělal asi to jediné, co v dané situaci mohl: cosi nevrlého zavrčel a vyplázl na mne jazyk s dlouhým uééé.
Už mnoho let se občas bavím pozorováním rysů v chování a vzezření některých lidí, jak jsou podobné s některým zvířátkem. Nemyslím to nijak zle. Kolik jen jsem už viděl pánů – kohoutků: většinou starší pánové marsického typu s nervózními a nevrlými maloměsťáckými způsoby. Často se komicky durdí. Nebo kolik želviček – dam s delším krkem a malou hlavičkou, či kolik dívek – vyplašených pudlíků či zaběhnutých kuřat. Kdosi přirovnal Václava Havla k medvídkovi koala. Toho už jsem si ale kdysi vyhradil sám (rád se ale podělím), pravda, u sebe v kombinaci s lenochodem. Nebo jak mi kdysi Jásir Arafat připomínal hlavičku leguána či chameleona. Václava Klause mi kdysi přirovnala Táňa Fischerová k pavoukovi, který ze svého hradního úkrytu chňape po těch, kdož uvízli v sítích jeho nevole. Pana profesora Neubauera jsem si mile přirovnal k papuškovi, a nejen silným ráčkováním, i menší zavalitou postavou a podobnými pohyby celým tělem. Byla to pro mne podobnost až zarážející. Člověk by měl touhu ho jemně pohladit. A jednou jsem s tím zažil vzácný případ synchronicity, o jakých píše Carl Gustav Jung i jiní. Když jsem po návštěvě u Máši a pana profesora nasedal před jejich domem do auta, vyklonil se pan profesor, jak bývalo jeho zvykem, ještě z okna, aby návštěvě pokynul dvěma maňásky, navlečenými za tím účelem na ruce. A v tu vteřinu jsem spatřil pod oknem pana profesora chodit po chodníku papouška. Asi někomu uletěl, prostě si špacíroval jen tak po zemi, tři metry pod vykloněným panem profesorem. Uvažuji: kolikrát v životě jsem viděl chodit pěšky po chodníku papouška? Jen tehdy. Kolik lidí jsem si přirovnal k papouškovi? Jediného. Kolik času z mého života jsem viděl pana profesora Neubauera v okně? Jen pár okamžiků. A to vše se sešlo v jedné vteřině a na jednom místě. Pravděpodobnost jedna ku číslu řádově s mnoha a mnoha nulami. Když jsem to po čase vykládal Máše jako úžasnost, lakonicky odpověděla: No to je přece obyčejná synchronicita. Říkal jsem si: hm, tak ahá, tak to je synchronicita. Pak jsem se o ní u Junga dozvěděl víc, ale podstatu jsem nepochopil dosud.
Kolem pana profesora a jeho paní se dějí vůbec zajímavé věci. Jednou na společné dovolené v Řecku jsem šel pár kroků za Mášou po schůdcích do obchodu, okolo běžný chaos řady lidí, a cosi mne v tom mumraji napadlo jí v duchu říci. Máša se ve dveřích krámku otočila a ochotně se ptá: Co chceš?
Hlavně však mají jakýsi zakódovaný smysl pro mýtus a pro různé záhady našeho národa. S řeckými dovolenými společnými i s Mášou Svobodovou mám spojeny různé záhadnosti. To možná zas jindy, pokud je nezapomenu.
A ještě – jak jsem dnes vyměnil Žebřiňák za cukroví: tady ve druhém patře jsou příjemní manželé Štěrbovi, kdysi mi říkali že čtou mé články a hezky se na mne vždycky usmívají. Tak jsem jim ze svého pátého patra zanesl Žebřiňák (to je pracovní název nové knížky příběhů, co ještě nevyšla), a paní mi hned dala krabičku cukroví, prý ho měla pro mne připravené a ušetřil jsem jí cestu výtahem.
Připomíná mi to fejeton Františka Nepila, jak vyměnil Helfenburk za kozy. Prý si v lese maloval hrad Helfenburk a jakási babička, pasoucí poblíž kozy, mu občas nenápadně koukla přes rameno. Když byl hotov, nabídnul jí to,
ale ona neměla čím zaplatit, tak mu nechala tu kozu s kůzletem. Když je dovedl
domů, prý ho žena pochválila, že konečně si svou tvorbou trochu vydělal. Protože píšu knížky zadarmo, zjišťuji, že toto cukroví je taky asi první „honorář“ za mé psaní.
2024 ©