Šumava, letní alotria a pády ze štaflí. Rozmarné léto v zakázaném pásmu a ve výšinách štaflí.

PÁDY  ZE  ŠTAFLÍ  I  Z DUCHOVNA

Voňavé šumavské jitro mé první dovolené. Slunovratové sluníčko mi na Šumavě připadá obzvláště laskavé. Vyjdu si na trávu za chalupu a napadá mne, že naštípu trochu dříví panu domácímu. Je to krásná práce, nikde nikdo, jen slepice po mně pokukují. Odpoledne  na výlet. Jak krásné bylo v mém mládí moci objevovat krásy Šumavy, o kterých jsem dosud jen čítal, prvním vlastním autem (no, přesněji, trabantem). Dokonce krásy i tam, kam byl vjezd zakázán, totiž v pohraničním pásmu. Táhlo se tehdy řadu kilometrů do vnitrozemí. Jaksi se mi tehdy nechtělo respektovat leckterou nepohodlnou zemskou realitu. K ní patřily nejrůznější zákazy. Jako mnohý, kdo začíná s meditací atd., byl jsem ve stádiu ulítlosti, kdy jsem se domníval, že my, „duchovní“, jsme jaksi vyvázáni z řádné občanské kázně. I hippiesácké vlivy, které mne ve své novotě tehdy oslovily, tu hrály roli.

Výlet přinesl i povožení se na voru s bidlem po tajemném lesním Jelením jezírku v naprostém tichu a samotě zakázaného pásma. Bylo to cosi úžasného, jako z romantického filmu. I tak jsem měl neurčitý pocit, jako kdybych se tímto překročením zákazu vymanil z jakési vyšší ochrany. Cosi nepříjemného viselo ve vzduchu.

Cestou zpátky, ještě v zakázaném pásmu, jsem půjčil volant kamarádce bez řidičáku. Ihned poté jsme sjeli do příkopu. Nic se nestalo, ale vyjet se nedalo. Auto jsme tam nechali a odešli do místa našeho šumavského podnájmu. To jsme ještě netušili, jak mohutný rozruch a vojenské rojení tu vypukne. Bdělí pohraničníci měli kvůli opuštěnému autu v hraničním pásmu poplach a po celé hraniční čáře s nepřítelem, tedy SRN a Rakouskem, museli držet pohotovost. Všichni ti hoši ze všech příhraničních vojenských posádek museli na noc na čáru, na dohled jeden od druhého, a bdít se zbraní v ruce, kdybychom hodlali narušit hranice. Tehdy se tudy občas pokoušeli přejít „dederoni“, několik jich zastřelili, dokonce už za hranicí.

Pán, u kterého jsme v šumavském Stožci bydleli, mi druhý den vytáhl auto na laně svým embéčkem. Jenže to už tam přijeli pohraničníci, s úmyslem vzít z trabanta otisky prstů. Byli vybaveni čuchacím psem, dalekohledem, samopaly a pouty. Náš pan domácí, pan Kříž, byl ale předsedou MNV, s veliteli pohraničníků se dobře znal, tedy věc urovnal. Vysvětlil, že jsem nehodlal opustit náš socialistický ráj ani předat nepříteli tajné dokumenty. Nebýt toho, asi by se mé osudy vyvíjely úplně jinak, počínaje vyhazovem z práce, ne-li vězením. Představa toho mne z mé ulítlosti trochu přizemnila. Ne však dostatečně.

O něco později, kdy jsem se už zmohl na nejmodernější socialistický výdobytek – Škodu 105, jsem opět ignoroval cosi na zemské úrovni a opět na Šumavě. Cestou na Kvildu mne napadlo s přítelkyní zastavit a projít se hezkou loukou k lesu. Nějaké cedulky, rozestavené každých pár metrů při silnici, mne nezajímaly. Přeci čtu jen duchovno. Po několika vteřinách jsem slyšel odkudsi podivný křik. Ani ten mne při našem hovoru nezajímal. Myslel jsem, že někdo někde na někoho cosi důrazně huláká. A taky že ano. Když se intenzita zvyšovala, zbystřil jsem konečně a zaslechl slova: Ještě krok a budu střílet. Vyrušen z hovoru, rozhlédl jsem se přeci jen, kdo chce po kom střílet, když tu kromě nás nikdo není. Pak jsem se částečně zorientoval: kousek od nás byla strážní věžička, ve věžičce vojáček, v jedné ruce megafon, namířený na nás, v druhé flintičku, též už namířenou na nás. Ani teď mi situace plně nedošla. Ten další krok jsem neudělal jen ze zaujetí tímto překvapivým pohledem. Stále ještě laxním myšlením jsem po chvilce pochopil. Aha, tak ten obtěžující pokřik, co už chvilku ignoruji, je na nás. Tedy střílet hodlá taky po nás (proč ne, dostávali za to vyznamenání). Kousek jiným směrem jsem spatřil jakýsi rotující radar. A na těch cedulkách, když jsem si je při návratu k autu konečně přečetl, stálo „Vstup přísně zakázán, hraniční pásmo, životu nebezpečno“. Vida, ještě vteřinu, a mohl jsem se na své tělíčko udiveně dívat už shora. Krok do života posmrtného mne tedy teprve čeká.  

A ještě o dvou pádech ze štaflí. Ne už mých, i když by se jich taky několik našlo. Na každý pád to budou pády odlišné. Na Vysočině žila byla jedna paní ředitelka, jinak též psychotronička. Na obojí byla tuze sebevědomá. Na rady kyvadélka nejen kácela kolem firmy zdravé stromy, věštila konce světa nebo něčího života, ale i přijímala zaměstnance. Brzy zas ty samé podle kyvadélka propouštěla. Též se vznášela kdesi v záhadách tajemna, hovořila o auře, intuici a čakrách ráda a často, vystupovala jako vyvolená, která už je kdesi „nahoře“ stabilně. Na lidi byla sladká, leč falešná a bezohledná. Při dostavbě své mohutné chalupy v lesích, když byla na štaflích až u stropu, se pod ní zavřely a skácely. Po chvilce se neudržela za ruce na trámu a spadla. Dopad byl tvrdý, dlouho tam ležela bez pomoci. Následovala nemocnice a obtížné léčení. Chtěla do výšin bez dostatečně morálního a stabilního podkladu pod sebou, následoval pád. Někdy je nám symbolika strčena až pod nos. Bohužel to často vidíme (či se domníváme vidět) spíše u druhého, než u sebe. Brala to jen jako nešťastnou nehodu. Nevím, jak se na to dívá dnes, ale tehdy byly na vině štafle.

Vyprávěla mi janskolázeňská fyzioterapeutka o jiném „štaflovém“ pádu, ještě z dob totality. Ředitel jakéhosi pražského výzkumáku, který se vyšplhal dost vysoko svým kariérismem a přezíravostí okolí, se náhodně dostal do zajímavé role. Při návštěvě jakýchsi papalášů bylo třeba v jejich kanceláři vyměnit zářivku. Coby zdatný sportovec a lovec pochval se okamžitě chopil štaflí, aby si šplhnul, a šplhal ke stropu. Též se pod ním zřítily a on spadl na hlavu. Přežil, ale následky byly jako po vážné mrtvici. Ležel několik měsíců v kómatu, než se probral a mohl započít svou osobnostní proměnu. Péčí rehabilitačních pracovnic se dostal z nejhoršího, k plnému zdraví se už ale nevrátil. Porozuměl ovšem řeči osudu. Pochopil, že ten pád z výšky na dno byl pro něho důležitý, protože zpřetrhal jeho bezohledný vzlet vzhůru za kariérou. Namyšlenost přešla do pokory a tiché vděčnosti, že přežil a že může dál pracovat a plnit si sny.Je prý krásné sledovat, jakými drobnostmi se nyní těší a za co vše je vděčný. Majetek ani postavení už to není. Pomohla mu rodina, dokonce ještě postavil dům, ale už ve vnitřní skromnosti a bez halasu, jak je dobrý. O karmě moc nevěděl, jen maličko, ale důsledně ji vlastně ctil a průběžně sledoval. Platila o něm slova klasika – Po některém pádu stojíme výše, než před ním.

Vida, máme příklad, jak se z "osudu" - z téže příhody či události jeden poučí, druhý ne. Ba dokonce, že se může poučit ateista snáz, než urputný „duchovnista“. Každý se drápal vzhůru, pád byl týž, výsledek rozdílný.

Buďme vděční za tyto karamboly, mohou nás poučit, že pokud nám dá osud pár facek, pak se alespoň něco nepřenáší karmicky do budoucna. Brzký trest je velký dar.