VOLNÉ... V. DÍL: PŘÍBĚHY OKAMŽITÝCH POTRESTÁNÍ - VÝJIMKY, KDYŽ KARMA UHODÍ HNED; LOVEC LVŮ SEŽRÁN LVY; SMŮLY: MOJE, BANKOVNÍCH LUPIČŮ, SOVĚTSKÉ HELIKOPTÉRY...

Autoři duchovních knih uvádějí, že čím je kdo duchovně pokročilejší a čistší, tím dříve se mu vybíjí karma. Jistě to je pravda, stačí se pozorně dívat kolem sebe. Má to svou logiku - karma u nich totiž nemusí „stát ve frontě“ za spoustu prohřešků. Vývojově zaostalejší musí čekat na karmu za to či ono i více inkarnací. Proto je pošetilost, pokud někomu připomínáme, že si ho "karma našla", "Pánbu potrestal" apod., sami nevíme, co nás kdy čeká. Druhým bychom měli přát jen to, co je vývojově hodnotné.

I přesto si vzpomínám na některé příklady, kdy k potrestání či prozrazení došlo ihned. Několik jich uvedu. A protože než začne člověk poukazovat na druhé, je vždy lepší začít u sebe, tedy začněme třeba touto drobností:

- Nesl jsem si kdysi na zahradu rozkládací lehátko a v myšlenkách jsem se na někoho ukrutně vztekal. A bác – zakopnul jsem, rozplácnul jsem se a ještě jsem si uskřípnul ruku do nárazem se zavírajícího lehátka. A všimněme si – vztekající se člověk má oslabenou pozornost vůči okolnostem. Ego je v tu chvíli prvořadé, podobně jako u člověka pyšně se holedbajícího. Vždy platí ono Pýcha předchází pád, zde to platilo doslovně.

- Ve svých asi dvaceti letech jsem při pobytech v Janských Lázních chodíval do evangelického sdružení Sola Fide na biblické hodiny. Jednou mne celou dobu rušila nějaká paní, která do svého souseda furt něco „hučela“. Bublal ve mně vztek, říkal jsem si, proč sem leze, když nedává pozor a šušká si s někým. Kdybych měl víc odvahy, asi bych jí byl řekl, ať si to jdou povědět ven, když je to tady nezajímá. Ale ouha: po skončení jsem z řečí vyrozuměl, že onen pán je německý farář, kterému ona dáma (tedy zde sestra) překládá. Tedy jsem se potrestal vlastní zlobou – z biblické hodiny jsem neměl vůbec nic.

- Kolem roku 1975 jsem se u Drtikolovy žákyně Aničky Soukupové setkal s jiným žákem Drtikola, prof. M. z Ostravy. Přijel si k Aničce pro nějaký obrázek. Ta se mu trochu omlouvala, že je nachlazená a má chřipku. Pan profesor hrdě na to, že jeho se tyto věci už netýkají, protože to prodýchá podle Fráni a je hned zdráv. Aničku trumfnul a zahanbil. Za dva dny ale odjížděl z Prahy s tak silnou angínou, že nemohl ani mluvit, neunesl na tramvaj ani svůj lehký kufr.

- Jsou ale i tragičtější případy: Po srpnu 68 tu Sověti rozšiřovali časopis Zprávy (vida, předchůdci dnešních dezinformací), obhajující jejich vojenský vpád a okupaci. Z našich výtečníků tam psali soudruzi Fojtík, Indra, Biĺak, Jakeš aj. Sovětská helikoptéra vezla několik metráků této prolhané tiskoviny. Měli to naskládané za zády od podlahy až ke stropu. Jak to při přistání drclo, vše se sesulo dopředu a Rusy to zavalilo. Našli je až později, pomoci jim už nebylo. Ono Čím kdo zachází... zde platilo doslovně.

- Ozbrojený bankovní lupič, který utíkal od okýnka s taškou bankovek, zakopnul a revolverem u pasu si tím nárazem prostřelil břicho. Zůstal ležet a policii takto vzorně usnadnil stíhání.

- I jiný bankovní lupič měl smůlu: s maketou zbraně si u okýnka vyžádal celou tržbu. Když mu slečna pokladní dala pod okýnko poslední svazek bankovek, pohladil ji po ruce, zachytila to kamera. Bylo tedy jasné, že byli domluveni na hladké loupeži.

- Zpráva na internetu líčila, kterak si evropský pytlák v Africe hodlal pro svou společnost ulovit a připravit k obědu lva, který je chráněný. Ale byl nešika a tak si lvi ulovili jeho a snědli k obědu. Tedy – lovec nesežral lvy, ale lvi sežrali lovce. Taky je nezajímalo, zda není chráněný.

- A z historie: Zámek Konopiště se svými sbírkami zbraní a loveckých trofejí nepůsobí nijak příjemně. Rakouskouherský arcivévoda František Ferdinand d´ Este zde měl jako největší zálibu sedět před vchodem a odtud, s přehledem jako z tribuny, střílet zvěř, běžící kolem zámku, kterou mu poddaní naháněli. Vydržel takto trávit celé dny a měsíce. Nebyl to lov, ale mechanické zabíjení nahnané zvěře. Jaká to dekadence panovnické role. A jak tento císař skončil? Přesně podle své praxe z Konopiště, ale v roli oběti: Když projížděl v Sarajevu otevřeným kabrioletem se svou chotí kolem tribuny, byl zde zastřelen. Byl sem taky jaksi „nahnán“ k odstřelu před pušku vraha.

- Podobný případ: Husákova žena Viera dlela mimo domov na středním Slovensku a postihla ji zde menší zdravotní potíž. Ošetření by bylo zvládlo každé zdravotní středisko. Když to ale volala Husákovi do Prahy, nařídil pro ni poslat vládní vrtulník a dopravit ji do špičkového zařízení v Bratislavě. I když bylo špatné počasí, letět se muselo. Ale nedoletěli, havarovali. Ji i pilota tak zabilo manželovo velikášství.

- Při uvolnění koncem 60. let přijel do Teplic z Austrálie teplický rodák Víťa Markovič (později Vita Markovic), který emigroval a v novém domově byl velice úspěšný, ba tam založil i lázně. Obcházel v Teplicích staré přátele a známé a brzy se rozneslo, že je štědrý. Jedněm daroval po večeři bony, dalším svůj triedr, jiným drahý foťák…, bylo toho mnoho, co v socialistickém Československu bylo vzácností. Jedněm ke konci pobytu dokonce zanechal svůj VW brouk, už ho nepotřeboval, jezdil taxíkem. O pozvání tedy nebyla nouze. Ba jedni, které ani neznal, si ho pozvali v naději na nějaký dárek. Jenže: pan Markovič si po bohaté večeři vzpomněl, že jeho dcera v Austrálii má druhý den narozeniny, tedy jí z jejich pevného telefonu (mobily ještě nebyly) do Austrálie volal „bleskem“ (tehdy rychlé volání, extrémně drahé). „Bleskově“ s ní pohovořil hodinu a půl, poté zkonstatoval, že už je hodně hodin a odjel. Dluh za telefon byl ve výši několika měsíčních platů. Ve svobodných zemích, ze kterých přijel, to byla drobnost a samozřejmost.

- Počátkem 90. let usilovala tzv. Moravská národní strana o vlastní moravskou republiku. Předseda této strany chrlil zlobu a nenávist na Čechy a hlavně Prahu (někteří tvrdili, že hlavním motivem je, že si pro sebe připravuje místo prezidenta nové samostatné republiky, podobně jako Klaus a Mečiar). Nejde o oprávněnost, ale o způsob (formu). Neměl ostatně podporu ani většiny Moravanů. Při jednom jeho nenávistném cholerickém projevu to vygradoval až tak, že ho za řečnickým pultem ranila mrtvice, padl k zemi mrtev. Ona strana současně s ním zanikla.

- Bujarý mladík v jedné naší zoo se předváděl a vlezl do klece medvěda. Ten se mu s vervou zakousnul do paže a držel. Bohužel – přivolaný zřízenec musel medvěda zastřelit. Tak nevím, na čí straně bych byl.