Zapadly doby dívčích horských halekaček. Zapadly i doby, kdy na sebe z vrcholů tatranských či jiných kopců pokřikovali bačové. Zvuk se dobře nesl přes údolí, z jedné hory na druhou. Jejich bílé košile svítily na vrcholcích v žáru poledním i za soumraku.
Podobný pohled, ne však poslech, skýtávají od devadesátých let minulého století některé naše hory a kopečky o červnové slunovratové noci. Některé z nich bývají osídleny každý svým človíčkem, avšak nepokřikuje se. Mlčí se dokonce velmi hluboce, neboť se prožívá cosi vzácného, tajemného. Noc letního slunovratu je posvátná už od pohanských dob. Kosmem vane touto dobou zvláštní napětí nejkratší noci, kdy jen trochu pohasínající obloha jako by žehnala zemské přírodě a střásala na ni oplodnění nebes. Nejdelší den v roce může být inspirací i k maximu světelné výhně pro naši duši, pro její jasnost, čirost, bezpečný přehled, světlo moudrosti. Mystická atmosféra se uchovává i do svatojanské noci, opředené starými slovanskými bájemi a zvyky. Nakolik jsme se na jaře duchovně probudili a byli vzkříšeni – a to nám měly jarní svátky přinést – natolik můžeme být v létě oplodněni a vnitřně zpevněni sluneční mocí a silou, aby náš jarní květ neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové dráhy a citlivosti pro řeč kosmu a přírody má tyto síly k dispozici.
Tak jako se kdysi zažíhaly na kopcích vatry a strážci o sobě navzájem věděli, tak o sobě ví i síť podivínů, putujících toho večera na hory a zažíhajících této noci na horách plameny nitra. Každý ví o účelu této akce jakéhosi společenství své, tak jako každý, kdo se o ní dozví, si ji vyloží po svém. Pro jednoho je to snad legrácka pár recesistů, pro druhého tichý happening, další v tom uvidí romantiku milovníků přírody, jiný promytí nitra, inspirované přírodou či pokus o napojení na zázraky oné doby… Někteří účastníci se pokoušejí vyzářit ve prospěch celku kladné myšlenky a city, protože podle dávné moudrosti je celý svět propojen v jediný živý organismus. Pravda, k vysílání kladných myšlenek se člověk musí snažit trvale celým svým životem, jinak mu z vylezení na kopeček jednou za rok zůstane v paměti leda poštípání sedací části těla mravenci.
Smysl pro toto počínání by asi měl i jiný blázen na kopci, či spíše ti, kteří jej pro svou píseň stvořili:
Jeden den po druhém
na kopci samoten
muž s úsměvem pošetilce
setrvává v klidu srdce.
Nikdo ho znát ale nechce
za blázna ho všichni mají
mlčí když se ho na něco ptají.
Blázen však ze svého kopce
vídá jak zapadá slunce
jeho oči pozorují
jak světy kol kolem plují.
Na cesty se brát
s hlavou v oblacích…
Není kdo by ho měl rád
že jsou blázni on zas ví.
On jim nikdy nenaslouchá
své city jim neprojeví…
Komu překlad části veršů z angličtiny nic neříká, nechť si k tomu přimyslí líbezný flétnový doprovod a vrátí se o půl století nazpět. Ještě nic? Křehká, lyrická píseň The Fool on the Hill – Blázen na kopci od klasiků beatu Johna Lennona a Paula McCartneyho. Za melodii by se nemusel stydět ani Mozart, za poetické téma ani největší básníci.
Účastníci popisované akce říkají asi toto: nejen naše činy, ale i naše vědomí a vnímání spoluvytvářejí to, čemu jsme až dosud chybně říkali nehybná realita. Vyberme si svou horu podle svých možností a během večera na ni vystupme – sami, nebo s malou skupinkou přátel. Dejme klid svých duší a mír svých srdcí do služeb tohoto světa! Pojďme spolu procítit jemnou, subtilní, ale přece jen nezrušitelnou sounáležitost všech, kteří cítí odpovědnost. Pokusme se všeobjímající láskou léčit nemoci lidí, stromů i zvířat. Ve své samotě na vrcholcích hor budeme se všemi. Vyčkejme východu slunce, sejděme do údolí… Také blázni? Jak pro koho.
Podobné postoje a pocity si můžeme navodit i pokud nemůžeme nebo se nám nechce zlézat hory. Ať už ale sedíme na vrcholu Kozákova, Javorníku, Božího kamene u Kraselova či jen malého kopečku bývalého keltského hradiště u Mirotic, nebo „pouze“ doma v křesle, můžeme v oné době zažít mnohé. Co třeba? Můžeme si uvědomovat, že od oživení působením Ducha svatého ve světelné výhni Letnic, kdy je obnovováno osvícení pravou moudrostí, se lze s přibývajícím létem stále více opírat o sílící niternou vůli a kázeň. Ta napomáhá, abychom se nezalekli osudové tíhy, dělící nás od duchovního cíle. Pouze člověk s vytrvalou letní vůlí bude břemena svého osudu zpracovávat s otevřenýma očima žhnoucího letního dne, bude přijímat trpělivě, učenlivě a odvážně překážku za překážkou, svízel za svízelí, nemoc za nemocí, až z každé získá poučení a posilu a jednou vše spálí a rozpustí. Příliv sil k tomu bývá nejsilnější právě touto dobou. Kolem slunovratu a svatého Jana si jednotlivé plameny uvědomují samy sebe jako součást velkého Ohně, která má krok za krokem proměňovat Zemi a lidstvo.
2024 ©