Podobně jako do zemských katedrál nevstupujeme s obyčejnou denní náladou, jako třeba do dveří svého domu či pracoviště, snažme se na vstup do katedrály ducha nějak připravit. Snad jsme to v ohlušujících a oslepujících bengálech naší civilizace ještě úplně nezapomněli. Zklidněme se, vyvolejme si náladu tiché slavnostnosti a pozornosti, vykoupejme si v představě duši i tělo, sejměme pokrývku hlavy, třeba se i vyzujme z okopaných bot, a nakročme do světa posvátna. Třeba zachytíme ideál klíčící nebo čerstvě se rozzářivší, ideál nepotřísněný ještě naší skepsí či chtivým přivlastňováním si. A tak je to i se vstupy do světa Bohem inspirovaného umění.
I prostřednictvím skutečného umění se můžeme učit vědomě splývat s kosmickým zřízením, prostřednictvím umělcova ducha vstřebávat své vědomí do toho odvěkého domova, kde se pociťujeme dcerami a syny božského Otce a Matky, kteří nás trvale milují a touží nám pomáhat. Mají k tomu i duchovní orgány – struktury svého Bytí – hierarchické řády, které mají své úkoly a trvale staví a udržují naše bytí. To prožít alespoň malilinkato, přináší to pravé rozšíření vědomí do bezpečí naší domoviny, do nahlédnutí k plnění lidského úkolu. Pak se vnímáme jako průhledný chrám boží, vidíme, že žijeme v Jeho lůně, prozařování trvale všemi jeho hierarchiemi.
Podobně jako kdysi guru, prorok nebo kněz, i umělec by si měl umět nejprve postavit harmonickou katedrálu svého života, aby jeho díla mohla pak tvořit její výplň: vybavení, boční kaple, artefakty. Vše by pak bylo podřízeno stylu a důstojnosti stavby. Návštěvníci by z tohoto svatostánku odcházeli trošičku lepší, než sem přišli. Oč jiného v umění jde? Alespoň ve skutečném umění. V gotice platilo, že čím štíhlejší a vyšší bylo sloupoví, nesoucí provzdušněnou klenbu, tím smělejší povznesení nitra bylo navozeno. Současně ale inspiroval lomený gotický oblouk k pokornému sepnutí rukou. Stačilo by, kdyby nitra některých umělců bylo možné připodobnit třeba jen k venkovskému kostelíku – někdy dřevěnému v horách či lesích, jindy modernímu a vkusně nápaditému, nebo i jen k prosté kapličce v polích. I takoví umělci a takové kapličky nás čímsi obohatí.
Jan Zrzavý napsal: "Dílo umělecké vyrůstá z nitra. Mnozí překvapují neobvyklostí, když neumějí nic jiného. Senzace novosti ale vyprchá, zbyde prázdná kostra. Vědomí jsoucnosti Boha je nejhlubší uvědomění své bytosti. Tisícileté zákony lidstva nelze zrušit v náboženství, ani v umění. Všechna velká díla jsou díly náboženskými. Umění bylo a bude vpodstatě jen uměním náboženským. Duchovnost a náboženskost budou chtěny tak silně, jak je jimi dnes pohrdáno."
V přítomnosti skutečného umění, zkusíme-li se ztišit, zpokornit, odpoutat od ukoptěných myšlenek, se v nás na chvilku může zrodit cosi nezměrného, nepojmenovatelného, hojivého, pro někoho třeba hymnického, pro jiného skřivánkově zpěvného, kdy vyjdeme ze své upachtěnosti a spěchu, svobodně se nadechneme a pocítíme mír k bližním i ke hvězdám. Nemusíme vždy vyhledávat jen nejmohutnější klasická díla, někdy nám pomohou dílka, připodobnitelná v přírodě třeba k sluníčku sedmitečnému nebo hříbečku v mechu. I to stačí.
2024 ©