O Letnicích hledáme svou bytost, sami sebe, v ohni Kristova Já. Začnu ale tím, že si sem ukradnu jeden svůj odstavec z lednového článku: Jaro, obzvláště doba Skopce a Býka, je doba rašení, doba nových začátků, tak jako začíná hřát obrozené Slunce. Začíná to neviditelně v přírodě už od Hromnic. Nějak se mi do toho uvažování plete dávný hit s Gottem – viz titulek. Anebo Schumannova Jarní symfonie či Sindingovo Rašení jara - https://www.youtube.com/watch?v=AAX3SZPcvi0 Taky jsem si otevřel jakousi svou starší knížku, strašně tlustou, o kterou jsem na koberci zakopnul - Putování mystickým rokem a skrytá řeč svátků, dočetl jsem se tam kupodivu i spoustu námětů na prožívání, často podle odkazu duchovní vědy. Nějak toho Funka zapomínám. - Ale popišme to trochu jinak. Možná tak, jak jsem si připravil na nedávné povídání pro učitele a rodiče žáků SVOBODNÉ ZŠ v Litoměřicích. K něčemu jsme se tam dostali, k něčemu ne.
Zemská duše - Matka Země se po zimním uzavření do zemského tělesa pomalu vysunuje. Tím působí oživení nejprve nízko na zemském povrchu – první zazelenání při zemi. S jarem se probudila duchovní podstata Země. Láska a krása i čisté ideály se obnovily a rozprostřely po hmotném i nehmotném povrchu Země v nabídce lidstvu. Při jarním zkrášlení přírody, při otevření jarních květů se v člověku mají pod dotekem nebeského světla obnovit ideály a smysl pro krásu a dobro. V jarním vzduchu proudí univerzální obraz nebeských ideálů a nabízí inspiraci každé bytosti, která se snaží se mu otevřít. V létě se nebeské ideály stále více vtělují do zemské aury, padají k Zemi jako zlatý déšť. Plynou v letních mracích (jak rádi se na ně díváme), ozářeny kosmickou Inteligencí ochranných bytostí. Zmohutnělý jarní proud Rafaelův zažehne do léta celou přírodu plodivými silami. S počínajícím létem ustává růst rostlin. Vývin jejich zelených částí je v letním útlumu zemské aktivity zastaven a na jejich koncích zahoří zhmotnělý zázrak – posvátný oheň květu. Je snesen a utkán z mohutných a líbezných nebeských prostorů. Jsou květy dílem náhody či jakési mrtvé tvorby? Jestliže ne, pak je stvořila bytost tak krásná, jako jsou její květné projevy – skupinová duše každého rostlinného druhu, dlící trvale v devachanských úrovních.
Božské bytosti - kosmičtí umělci používají k tvorbě letních květů mohutnější a smělejší vzmach, než kterým byly vytvořeny droboulinké jarní rafaelské kvítečky bledulek nebo fialek v době, kdy se zemský povrch začínal teprve probouzet. Zatímco květ je symbolem ideálů a předsevzetí, plod symbolizuje již vypracované životní dílo, kde se ideál stal činem. Zatímco láska, krása, ideál jsou atributy Kristovské, tvorba, čin, skutek jsou vlastnostmi Boha Otce. Jako Archanděl Rafael nás na jaře inspiruje ke Kristu, mohutný letní vládce, Archanděl Uriel, nás vede k Bohu Otci. Lidské srdce musí uzrát, aby prožilo Krista, který je cestou k Otci.
A letní Země? Vydechla. Její duše se zdvíhá ke Slunci a hvězdám, ba celá zemská duševnost se tam vylila. Pohlíží do vesmíru. Bere s sebou i mnohé elementární bytůstky, proto je příroda na zemském povrchu jakoby uspaná, opuštěná. Cítíme v přírodě zvláštní letní ticho. Život Země se odehrává ve výšinách, kde proudí světové myšlenky. I my se k nim nyní můžeme snáze dostávat, i naše duše se může odevzdávat kosmickým dálavám, tak jako duše Země, vždyť jsme její součástí. I Kristus, který je spojen se zemskou duševností, se zejména v době kolem svatého Jana spojuje se světy hvězd a Slunce. To vše může proudit v duších, oddávajících se kosmu. Kristus, který byl v zimě duševně stažen do nitra Země, nyní spolu s výdechem Země sám vydechuje a sálá své síly, aby přijaly slunečnost, která mu září vstříc. Slunečnost Krista, vyzařovaná Zemí, splývá s duchovními silami Slunce.
Katedrála v Chartres má řadu mysterií. Významný podnět spirituálním dějinám dali i ti, kteří se kolem ní kdysi sdružili. V řadě symbolických prvků architektury této stavby nám zanechali i tento poukaz: V čase nejdelšího slunečního svitu v roce, 21. června v době polední zde bývá ozářena slunečním paprskem jediná bílá dlaždice s pozlaceným čepem, vsazená našikmo mezi jiné dlaždice šedé. Paprsek na ni v tuto chvíli pronikne vyvrtaným otvorem okna svatého Apolináře. Má to jistě svůj význam, určitě větší než povedený žertík stavitelů, jak zde tvrdí moderní průvodci a jak pobaveně přijmou i mnozí „vzdělaní“ návštěvníci. Podobných poukazů na posvátnost letního slunovratu je v sakrální architektuře bezpočet. Proč?
Nejdelší den může být i inspirací k maximu světelné výhně pro naši duši, pro její jasnost, bezpečný přehled, světlo moudrosti. Je to čas mezi Letnicemi a svatým Janem. Duše, která se po velikonočním vzkříšení a jarní obnově proklubala jako velikonoční kuře z tvrdé skořápky vnitřní ztuhlosti a hledí do plného denního světla, má v čase sluneční kulminace nabýt křídel ke vzletu do sférického vědomí. Tato doba je k tomu nejpříhodnější. Nadechla-li se duše ve velikonoční době alespoň trochu svěžího a obnovujícího života zmrtvýchvstalého Krista, může se v létě rozvíjet jako květ, přijímající oplodnění letními slunečními ohni. Nakolik jsme se na jaře duchovně probudili a byli vzkříšeni – a to nám měly jarní svátky přinést – natolik můžeme být v létě oplodněni a vnitřně zpevněni sluneční mocí a silou, aby náš jarní květ neodkvetl nadarmo. Každý podle své vývojové cesty a citlivosti pro řeč kosmu a přírody má tyto síly k dispozici. Jistě, nejde to vždy napoprvé, ale závany můžeme při trpělivé snaze pociťovat každý rok silněji, a každý rok malinko jinak. Nehledejme to takové, jako to bylo loni, jsme zas trochu jiní.
2024 ©