V tradičním východním pojetí – a většinou i takovém, jak je nám budhisty podáváno nyní - je nirvánický stav vědomí cílem, který přináší i takové vyhasnutí přání, že se člověk již nemusí inkarnovat (leda ze soucitu, jak připouští Buddha). Bylo by to dotočení karmického kola, vystoupení z životní žízně. Vyvanutí životní síly znamená, kdy už se jedinec nezachycuje v žádné činnosti; životní síly se nezachycují (neaktivují) v dalších projevech světa. Ti, kdo jí dosáhnou, jsou budhisty považováni jednou provždy za vývojově hotové, za dospěvší k cíli. Tak se to kdysi jevilo. Je tu však skutečnost, kterou východní nauky tehdy nemohly brát v úvahu: lidský vývoj je nekonečný, člověk si osvojuje další a další hodnoty, a překonává další a další svody, poznává agresi vlastní a reaguje na útoky zvenčí, hledá a nalézá pravdu v nových situacích i další možnosti a kvality ducha a duše.
I když v některé inkarnaci dosáhl nirvány jako vrcholu vývoje v určitých podmínkách oné doby, nevydrží v ní trvale, protože další vývoj ve změněném světě vyžaduje další zocelování, reagování na nové podněty a nová vyrušení, přicházejí další oblasti krizí a křižovatek, než na které byl připraven minule. Jak se vyvíjí zlo (ve vztazích, v našich životních možnostech a jejich ukájení, v umění, v politice...), je třeba vyvíjet i nové protilátky. Ty z dob budhismu už nestačí. Dosažení nirvány je tedy v optimálním případě možné vždy jen na čas, pak se v ní jedinec neudrží, je vyrušen dalšími okolnostmi, k jejichž řešení nenabyl dříve sil a schopností. Meditace či stav v nirváně ještě automaticky neznamená ani správné náhledy, postoje.
Nirvána je tedy dosažitelná v určité inkarnaci ve vysokém stupni očistného vývoje, kterého takový jedinec dosáhl, avšak i ten se při svém dalším postupu musí v budoucnu potýkat s dalším vývojovým „materiálem“, na jehož zpracování zatím není připraven a který ho proto z dřívějšího nirvánického stavu „vyhodí“. Čekají ho další zkoušky, tříbení, zocelování, sílení, aby mohl být cennějším pro svět. Na stupni, kde tyto nové okolnosti karmicky zvládne a vše zaplatí, může zažít na čas znovu nirvánu (vstoupit do ní), avšak už pokročilejším a bohatším nitrem. Tedy právě jen po dobu, kdy vše neosobně zvládá a při svém jednání ve světě nezanechává žádných karmických stop, po ten čas žije v nirváně.
Indický asketa (jímž jsme byli třeba právě my tehdy), který meditoval v jeskyni nebo ašramu, mohl dosáhnout samadhi a nirvány relativně snadno. Nemusel se ani tak moc očisťovat, nebylo tehdy skoro od čeho, svět byl jednodušší, svody se nešířily technikou, život byl čistší. Neměl velkou karmu, snáze ji rozpustil. Neměl však skoro žádné vývojové zkušenosti, neměl dostatek protilátek k odolávání vyššímu a pestřejšímu pokušení, které ve světě dál postupuje (sami si ho vyvoláváme), tedy musel být později ze svého stavu opět vyvržen a dál podstupoval nové zkoušky, chyby a nápravy, a zrání. Někdy podlehl okolnostem a byl to krok zpět, jindy se mu podařilo zkvalitnit nitro a s tím přišla i naděje na další etapu života v nirváně. Ta je blažená právě nepociťováním, a to bývá problém - něco se očekává k prožití. (Často ovšem i na Východě považuje jedinec za nirvánu stav, který do ní má ještě daleko, zejména v současné době u komerčních guru pro senzacechtivé návštěvníky ze západu.)
Dnes jsou možnosti vývoje jinde, než v době vzniku a rozkvětu jogy a budhismu. Sestupem tvůrčích božích sil Loga do zemské úrovně, které přinesl jednou provždy k dispozici Kristus, jsou lidstvu dávány další možnosti přemáhání zla. Jsou nám poskytovány k našemu použití, protože Prozřetelnost sama proti zlu nezasahuje, tím by nám brala svobodu volby. Pomáhá, pokud se na Ni obracíme, protože od počátku vývoje je připouštěno k působnosti stále další a další zlo. Pokud jej vždy na každém novém stupni našeho osobního vývoje překonáme, sílíme ve prospěch vývoje celku. Zlo je tedy nutnou vývojovou pákou k dobru. Dobro lze ocenit a posilovat jen neosobním poznáváním a překonáváním zla. Proto trvalé vyhasnutí niter není nutné, dnes už ani možné.
Podobně to platí i pro středověké křesťanské mystiky: i když dosáhli v tehdejším jednoduchém světě určitého stupně čistoty a svatosti, rodí se do dalších okolností zesíleného tlaku světa, který překonávají. Někdejší jednoduchá svatost nyní už nestačí. Tehdy planuli v duši láskou, dnes ji musí osvědčovat v činu, v praxi. I síly Krista se ta část lidstva, která postupuje dál, učí znát stále hlouběji a plněji. Indové znali pouhé dvě hierarchie nad člověkem: anděly (dévy) a archanděly (pitrie). Vyšší úrovně jim nebyly přístupné. Teprve oplodnění zemské úrovně Logem-Kristem otevřelo možnost pronikat ke všem devíti hierarchiím, jak jsou poprvé pro lidstvo uvedeny v Písmu (ty další jsou: Archové – duchové osobnosti, Mocnosti – duchové formy, Síly – duchové pohybu, Vládcové /Panovníci/ – duchové moudrosti, Trůnové – duchové vůle, Cherubíni – duchové harmonie, Serafíni – duchové lásky).
Dva charakteristické konkrétní příklady: někteří žáci Fráni Drtikola, které jsem poznal, dosáhli na východní cestě vyšších stavů vědomí. Meditace v jejich přítomnosti byla silná, stačilo pár vteřin sezení a už jsme byli „v tom“. To bylo úžasné, jenže posléze jsem začal pozorovat, jak jsou tito lidé po mnoha stránkách nezpracovaní pro nynější dobu, neorientují se mentálně ani morálně ve věcech veřejných, často duchovnost jen předstírají atd. Někteří Drtikolovi žáci, ač tvrdili, že dosahují nirvány, setrvávali z přesvědčení v KSČ i v době "normalizace" v 70. letech. V naivním poslušném domnění rovnosti, spravedlnosti a ráje na zemi – v době totality a politických procesů, justiční vraždy Milady Horákové i později atd., spolu s Rudým právem odsuzovali „rozvraceče, ztroskotance a zaprodance“ z Charty 77 apod. Sočili i na sebe navzájem. Byli myšlenkově a morálně leniví, zaostalí. A v tom je již prvek nemorálnosti - a zárodek nemorálních činů, plodících novou karmu. Zde bylo zřejmé, že současný stupeň lidstva nezvládají a svými stanovisky, i kdyby byla jen na mentální úrovni, sijí další komplikace svých osudů, tedy nová poškození své snad vymeditované osobnosti. I naši nynější budhisté, hlásící se spíše nemístně k Drtikolovi a redukující ho – podle svého obzoru - na pouhého budhistu, se projevují popudlivě, nadřazeně, zapouzdřeně.
Když do Prahy v roce 1972 zavítal na pozvání Eduarda Tomáše 82letý jogín Srí Svamí Janardan a jeho společník (spíš manažer) Romeš Khandelval, nechal jsem se jím z mladické naivity zasvětit. Ovanula mne zasněná Indie, asi jsem si měl cosi z dávna krátce zopakovat. Metoda spočívala ve zvláštním dýchání a tím údajně nabíjením pránou, k ničemu mi to ale nebylo. On nemusel vůbec jíst, žil z prány. Nám, jeho přechodným žákům, to nešlo. I kdybych byl nabitý, nevěděl jsem, co s tím. Z Prahy odcestoval jogín, dosud zvyklý jen na svůj indický život, do Ameriky, založit si institut a provádět jogovou osvětu. Jeho dopis, který sem posléze zaslal, nesvědčil o zvládnutí tamějších komerčních lákadel. Indická spiritualita nestačila. – Též výmluvné: lama Yongden, spoluautor románu Mippam, byl v Tibetě od mládí vysoce ctěný pokročilý lama, kterého si do Evropy přivezla jako adoptivního syna Alexandra David-Neel. Vzorný byl doma - ve světě bez svodů. Pařížský život a jeho radovánky ale brzy překryly asketický lámův život a ten brzy tragicky zahynul.
Obecně, objasněno z jiného hlediska: Duši jako nástroj k prožívání a ke styku se světem nelze natrvalo vymazat, nechat vyvanout a nahradit čistým duchem, jak to činily východní systémy. Dnes duše může, ba musí být aktivní i pro zevní svět, ale duchem zkvalitněna, produchovněna, prozářena. To je ono zduchovnění. K tomu slouží všudypřítomná síla Kristova, v auře Země je k dispozici každému, kdo touží. K tomu pomáhá, podle individuality, vhodné studium, meditace, modlitby, tříbení v nových a nových okolnostech, kterými procházíme, osvojování orientace v dnešním světě a nalézání nových a nových kvalit ducha a duše, nového vnímání a tvoření dobra, pravdy, krásy. Individuální setrvání v duchovní izolaci by znamenalo odnětí světu našich sil, které nám byly propůjčeny právě pro duchovní oplodňování světa – vynalézavé, pokorné, nefanatické. Sobecká chtivost nižší duše musí být nahrazena plamenem čisté vůle, podnícené láskou a řízené moudrostí. Musí tak být činěno nikoliv pro spásu vlastní, ale pro pomoc světu. Duše pak vědomě přijímá pronikání Duchem, nebo řečeno jazykem pohádek – po dlouhém hledání nevěsta přijímá svého ženicha. I zde může člověk dosáhnout stavu, kdy jedná, aniž by zaséval tíhu následků. I zde platí ono Nechť neví pravá, co dělá levá.
Všimněme si omylu těch, kteří se prvoplánově pachtí za cestou do nirvány či za zbavením se karmy: činí to často opět z osobních, sobeckých pohnutek. Asi na úrovni úmyslu zbavit se přebytečných kil nebo si zvýšit plat postgraduálem. To je však zas ono točení se v kruhu téže úrovně: ego si říká – Musím se zbavit ega. Zloděj křičí – Chyťte zloděje. Jejich nižší osobnost se opečovává, hýčká, aby byla ještě bohatší, cennější, zajímavější, místo aby ustupovala. Je to pohyb opačným směrem. Dobro, pravda, láska, krása nám musí být hodnotou samy o sobě, musíme je pěstovat z lásky k nim, ne kvůli svému pokroku. Nelze si je plánovat kvůli sobě, ale jen je tiše a v sebezapření uskutečňovat. Činíme-li dobro jen pro zbavení se karmy nebo kvůli tomu, abychom po smrti přišli do nebe či nirvány, je to zas jen rozumový sobecký kalkul. „Boha milujeme, protože je milováníhodný“ (sv. Pavel), ne proto, aby nám byla cesta lásky jen prostředkem k dosažení vlastního pokroku, jako v bhakti joze. Ani meditace, pěstovaná z chtění někam se prodrat, nebo ze zvědavosti po extatických či jinak výjimečných stavech, není skutečnou meditací, jen její atrapou, nápodobou, imitací. Podobně řady metod na různých kurzech s postulátem zbavení se karmy či nalákání k sobě andělů (tu nějakou režírovanou meditací, tu meditační show údajně za pomoci andělů, tu sexualitou…) jsou jen egoisticky motivovanou zábavou, kašírováním, nápodobou toho, využíváním atraktivní exotické terminologie. K takovým andělé mohou skutečně přijít, projevit se, ale spíše ti padlí, klamní. Jejich působení je snáze dosažitelné, protože nevyžaduje naše kvality.
Ocitujme si část pojednání o karmě a nirváně od Rudolfa Steinera z 16. přednášky z cyklu Základy esoteriky:
Chceme-li porozumět celému způsobu, jak působí karma, musíme si učinit pojem o tom, co se nazývá nirvánou. Záleží na tom, abychom pochopili význam nirvány. Pokusme se o tom získat předběžnou představu.
U člověka existuje v nějakém jednání zpočátku velice málo z toho, co bychom mohli nazvat svobodou, neboť člověk je vlastně výsledkem svých minulých činů… Vše, co vykonal jako činy, co prošlo jeho duší jako myšlenky a pocity, náleží také k jeho minulosti, stává se to jeho karmou. Pohlížíme do minulosti, která buduje kolem nás současným působením. Celý svět kolem nás není ničím jiným než působením minulých činů. Právě tak připravuje člověk nyní, co se má stát v budoucnosti...
V praktickém jednání pozorujeme, že člověk obyčejně netvoří nic nového, většina lidí činí jen to, co se již stalo. Jen málo lidí vytváří z morální intuice, když vnáší do světa nové povinnosti, nové činy. Nové přichází do světa skrze vztahy. Proto se často říkalo, že elementární morální jednání spočívá ve vztazích. Takové morální jednání spočívá například v činech, které jsou způsobovány vztahem laskavosti. U většiny jednání shledáváme, že spočívají na něčem starém; i při jednáních a dějích, kdy vystupuje něco nového, spočívá se ještě na něčem starém. Při důkladnějším prozkoumání se to zpravidla ukáže. Jen taková jednání jsou svobodná, při nichž by člověk vůbec nepracoval na podkladě minulosti, nýbrž při nichž stojí jen vůči tomu, co může pomocí kombinující a produktivní činnosti jeho rozumu vejít do světa jakožto jednání. Taková jednání nazýváme v okultismu: tvořením z ničeho. Všechna ostatní jednání jsou vytvořena z karmy. Jsou dva protiklady: karma a opak karmy, nic - činnost, která na karmě nespočívá.
A mysleme si nyní člověka, který je zpočátku určován karmou; jednáním, myšlenkami a city z minulosti. Mysleme si ho potom, že pokročil tak daleko, že všechnu karmu vymazal, tedy stojí vůči ničemu. Když ještě potom jedná, říká se v okultismu: jedná z nirvány…/Buddha, Kristus/. Obyčejný člověk se tomu blíží jen tehdy, když je inspirován umělecky, nábožensky nebo světově historicky. Intuitivní jednání přichází ,,z ničeho“. Kdo chce k tomu dospět, musí se úplně osvobodit od karmy. Může pak své impulsy brát ne z toho, z čeho je bere obyčejný člověk. Nálada, která se ho pak zmocňuje, je náladou božské blaženosti, která se nazývá jako stav také nirvánou.
2024 ©