CESTY KARMY. Úvahy nejen velikonoční.

Sebestřednost ucpává, vcítění projasňuje. Jak to? Dojdeme k tomu. Jel jsem s kolegou na služební cestu. Brali jsme benzín. On se ujal z místa spolujezdce tankování. Poté šel zaplatit. Co tam dělal tak dlouho, bylo mi záhadou, pak řekl, že si prohlížel nějaký časopis, který by mu doma před ženou neprošel. Sláva, už jde. Hned se ale otočil, chce ještě nanuka. Vybírá ho přepečlivě, poté stojí další frontu u pokladny. Konečně přichází, ale nenastupuje. Dnes už podruhé myje čelní sklo a světla, obojí ovšem čisté. Dává si záležet. Já sedím za volantem, za mnou pět aut, stačilo by malinkato popojet, ale klíčky si vzal kvůli tankování on. Stydím se. Pak ještě hledá v kufru bundu, co kdyby byla zima. V duchu se omlouvám všem ženám, jejichž činění jsem měl někdy za marnivé, rozvláčné či bezohledné. Když jsem na něho zahartusil, kolik dalších tu čeká kvůli němu, jen se ušklíbnul: Takovej momentíček je nezabije.

A proč to píšu? Pro pobavení snad trochu taky, ale hlavně kvůli rozvinutí následujících úvah. Odhadněme si sami, jak se takový člověk zachová i v dalších situacích. Často je takováto epizodka jen vrcholem ledovce, který dřímá v podvědomí v podobě cynismu, zlovolnosti, zastrčení do sebe. Takoví jsou pak schopni páchat i horší věci, pokud mají příležitost a pokud je neodrazuje strach z trestu. Jsou to někdy tvorové hluší, slepí, ztvrdlí v neprůhledné ulitě.

A k jakému opačnému pólu může člověk směřovat? Lze to nazvat vcítivostí, ohleduplností atd. Ale jděme ještě dál, až ke zdroji této vcítivosti a sounáležitosti se světem. Nalezneme toto: Poté, co se Kristova bytost vlila do zemské aury, vzešel Zemi DEN. Dříve byla studená a nepřívětivá jako měsíční krajina. Poznání tohoto rozdílu není nic složitého. Chce to si to zapamatovat a občas se k tomu vrátit a pracovat si s tím, až se nám ten den začne rozsvěcovat, ba posvěcovat. V této věci je možné jen menší či větší pochopení, ale ne zbloudění. Začneme si znenáhla uvědomovat, že i denní světlo, šířené vzduchem, je vodičem Kristova Ducha. Tehdy vstoupila laskavá (spíše lásková), přívětivá náplň do éterického ovzduší Země. Jde o to, uvědomit si ji, rozeznat ji zde.

Jak se na tom můžeme podílet? Když se vzdáváme, byť v maličkostech, své momentální sobecké vůle, myslíce i na potřeby druhých, je to v jistém smyslu prvek oběti, malá oběť pro druhé, pro svět. Přecházíme tím do druhé bytosti, tkáme a žijeme v ní. Můžeme to prožít jako uspokojení, ba obšťastnění, když se můžeme vůči někomu nasměrovat se svou obětí, vzdáním se egoismu. Není to již prožitek pouze subjektivní, pro náš pochybný časný prospěch, ale objektivní napojení na sounáležitost se světem. Pak námi vchází něco do světa, stáváme se teprve jeho pravou součástí.

Sobectví, nevcítivost, nezájem o okolí a o svět, znamená živoření v tíze sebe sama, v uspokojování jen nejnižších sebestředných přání. Vše je cíleno jen směrem vůči sobě. Vede to k duchovně duševnímu zadušení a k následným nemocem. Éterické, oživující tělo je ucpáno sobectvím. Ven pak směřují jen požadavky egoistické. Tím se vyřazujeme z toho, co bychom mohli prožívat a čím se obohacovat, rozsvěcovat v bytostech druhých, počínaje lidmi a zvířaty, a konče jednou bytostmi vyššími. Duchovní pokrok spočívá i v našem sebeobětování vyšším bytostem. Tím tvoříme nejen s lidmi, ale i se světem vyšším pravé šťastné společenství.

Postavme si nyní před oči postoje sobectví některých z nás. Lidé s jednáním, jaké jsem popsal výše, žijí v omezující jednostrannosti, v duchovním suchopáru. Převážně se jen zabývají s přílišným důrazem riziky, která je mohou z okolního světa ohrozit. Svět zredukovali na zdroj nebezpečí, nepřátelství, záludností, švindlů, podvodů atd. Stahují ke svému dnu i dobrá úsilí společnosti, ochromují její fungování. Sami přitahují situace, které svědčí o krutostech světa, a tím se v tom ještě utvrzují. Je to bludný kruh. Pak i dobré chování někoho vůči své osobě buď přehlédnou, nebo jím v duchu pohrdnou, nebo ho mají za slabost. Žijí pro co nejdůkladnější zabezpečování sebe proti světu. Staví a opečovávají si svoji tvrz a chvějí se o ni.

Zatímco chrám, a to i chrám nitra, pokud je v něm aspoň trochu posvátnosti a ušlechtilosti, vysílá svěží paprsky požehnání a sounáležitosti daleko do světa, spojiv se tak s éterickými silami Krista, egoistická tvrz se vůči světu opevňuje (od slova tvrdý vznikla tvrz, a se slovem tvrz souvisí i zatvrzelost). Opevňuje se egoisticky vůči ohrožení, které očekává všude. Ale pozor: uzavírá se tím i vůči pomoci, úlevě, sdílení, svobodnému nádechu. Uvnitř tvrze je totiž vždy napětí a dusno.

Pomoc je jen v tom, že svůj pohled, který jako zakletý sleduje jen osobní strachy a potíže, člověk rozšíří, odvrátí a pohlédne na něco, co je určitě větší než my sami: na svět. Velikost světa – přírodního a božského světa, jehož jsme součástí – člověka může uzdravit z jeho vlastní malosti.

Pomůže ale takovému člověku vysvětlení jeho chování? V lepším případě to dokáže pochopit rozumově, inteligencí, ale to ještě není etika, láska, nepronikne to do jeho Já a jemných těl. A jen proces utrpení a poté pomoci zvenčí přináší narušení těchto tvrdých stěn a pak úlevu, řešení. Musí prožít něco do hloubi bytosti, až k nejvyšší bolesti. Často s námi „zacloumá“ nejprve strádání fyzického těla. Kdo se sobecky ztotožňoval jen z hmotným tělem, musí prožít i nějakou formu jeho zdrcení, ohrožení. Tedy, někdy s takovým člověkem otřese jen to nejotřesnější.

Jaké utrpení například? Hledejme. Co se děje v částech Afriky a Asie? Hladomory, umírání žízní, smrt neustále na dosah i od válčících kmenů a banditů… Tak rádi by získali pomoc od blahobytného vyspělého světa, ale ta zachrání jen nepatrné procento potřebných. Umírající vědí, že by jim pomohlo jen lidské vcítění a konání z okolního světa, ten s nimi ale necítí a nekoná. Prožívají tak cestou bolesti až do hlubin duše cenu lidské vzájemnosti teprve tím, že ji nedostávají. Africké matky bezmocně vidí své děti umírat spolu s nimi. Jak by jim chtěly pomoci, ale nemohou. Zakoušejí marnou touhu pomoci druhému, a učí se to i skrze mateřský pud, který je jedním z nejsilnějších. Zde je příklad onoho těžkého karmického momentu, který prostoupí soucitem i toho, kdo jej snad nenabyl dříve.

Prozřetelnost křivdy nedopouští, dělají si je jen lidé. Někdy si pro karmickou „křivdu“ přijdeme do další inkarnace, abychom v něčem postoupili, něco si uvědomili. Rizikové části světa jsou z karmického hlediska jakýmisi „výchovně nápravnými zařízeními“ pro leckoho z nás v některé inkarnaci. Než se však velký sobec zrodí v tak drastické inkarnaci, jaké vidíme například na milionech žíznících a hladovějících lidí Afrického rohu, je mu Prozřetelností dán dostatečný počet situací, zkoušek, křižovatek, aby se vzchopil. Karma není zrádná, to jen my přehlížíme znamení u cest. Nezapomínejme také, že karmické vysvětlení nás nesmí zbavovat soucitu s trpícími.

Utrpení v Africe či Asii byl jen příklad. Podobně byla příkladem drobná situace u benzínové pumpy. Můžeme si dosadit podobné situace těžce zvráceného cynismu sami. Řidič, který vytlačí druhého záměrně ze silnice, jiný, který v zácpě na dálnici předjíždí v odstavném pruhu, někdejší udavači, estébáci, bezohlední a agresivní kariéristé všech dob, zbohatlíci, kteří použili k nabytí svých milionů jen cynismus, i ti, kterým se zbohatnout nepodařilo, ač by moc chtěli, a proto nyní zapškle nadávají, že „za vším jsou jen peníze“ a i v úspěšných poctivých podnikatelích vidí zas jen podvodníky a tuneláře. Přemýšlejme si samostatně, co ty druhé a hlavně nás dokáže zbavit různých nectností (u sebe je ovšem často ohleduplně přehlédneme). Přiblížíme se tak tvůrčím uvažováním, třeba zatím jen zkusmo a „bez záruky“, k logickým principům karmických souvislostí. Poznáme znenáhla, jaké druhy situací vyléčí člověka od té či oné nectnosti. R. Steiner ve výkladu Otčenáše napsal: „…duchovní výchova nezakládá se na teoretickém učení, nýbrž na tom, aby žák své snahy o vývoj soustřeďoval na jinak nehybné útvary éterného (povahového) těla. Víc učiní žák duchovní vědy tím, přemění-li některou z vlastností povahy, některý ze svých sklonů duše a tím posune hodinovou ručičku svého vývoje o něco rychleji, než by se stalo jinak.“