LÍSÁNÍ PUDLÍKŮ? DOSTANOU OD PÁNA CUKRÁTKO?; Jaký osud si nejen jedinci, ale i národ vytvoří, takový bude mít. Nejprve ale o nás. Hezky se dnes čtou kritiky na naše (námi svobodně zvolené) politiky, jejich pikantnosti, aféry, přeřeky a faux pas. Je to vždy vděčné novinářské a čtenářské téma. V tom jsme udatní. Jinak ale my Češi rádi pod někým úpíme: od Rakousko-Uherska po komunismus. Je nám v tom hezky, zodpovědnost je na těch utlačovatelích. Snad nám to dnes chybí. Dnes se, alespoň někteří, vystrašujeme alespoň Evropskou unií, kterou jsme ovšem spoluzakládali a bez jejíž spolupráce a výhod bychom v izolaci úpěli doopravdy. Ale nezapomínejme – zaplať Pánbůh, že to smíme svobodně psát a poznávat a uznávat své buditele, dávné i nynější. Někdy jsou to hrdinové i v tom, s kolika tunami špíny, i vůči své osobě, se musí vyrovnávat. Můžeme se ale, chceme-li, opírat o tyto své velikány. Z dob dávno i nedávno minulých, i té současné.
.oOo.
A Slováci? Že nemají duchovní a kulturní elity? No, prostě nemají. Není to tajemný nepřející „osud“ či něčí „podvod“. Řekněme to rovnou – prostě, nevytvořili si je. Z nebe velikáni sami od sebe nepadají. Uctívají-li Slováci dodnes své klérofašisty jako Hlinku či Tisa (pojmenovávají po nich i ulice a náměstí), masové zločince - komunisty, kremelské kolaboranty Husáka a Biľaka, nemohou mít opravdové lepší ideály, i kdyby se stokrát hlásili tradičně ke křesťanství a měli plné kostely.
Nevědí nadále, čí jsou: chtěli by uctívat svého Hitlerova pohůnka Tisa, či později Mečiara a Slotu, a dnes obojakého Fica, ale zároveň vyznávat Krista. I toho si zpolitizovali pro skupinové zájmy. Čelný představitel jejich takzvaného křesťansko-demokratického hnutí, Ján Čarnogurský, se veřejně honosí sympatiemi k masovému vrahu a zločinci Putinovi, tedy k vraždění a mučení bezpočtu nevinných, likvidaci ukrajinských vesnic, měst, kostelů…
Na rozdíl od nás, kteří jsme poválečný osud svých Sudeťáků objektivně zhodnotili, Slováci neprošli dosud ani etickou sebereflexí za ziskuchtivé vydání šedesáti tisíc svých Židů do Hitlerových plynových komor. Věděli co činí, ale dostali za ně od Hitlera zaplaceno. Jidášský groš se tomu říká. Tedy - chování horší než u proklínaných židovských křeftařů. Kam tedy Slováci směřují? Dali to najevo třeba i v 70. letech, kdy kubánského diktátora a masového vraha Fidela Castra při jeho návštěvě nadšeně provázel Husák Tatrami. Jejich nynější ficizace eo ipso putinizace je prozločinecká, protikřesťanská, národně izolující, krátkozraká, i kdyby se formálně, tedy z důvodů prospěchu, hlásili k EÚ, kterou doma zároveň pokrytecky a populisticky kritizují a odmítají. Mají tradičně dětinsky nízký standard práce s informacemi.
Podobně v dějinách – například smrtelnou nehodu Štefánika, zřítivšího se za mlhy se svým letadlem, které pilotoval, připisují paranoidně spiknutí a poškození jeho stroje Masarykovi a Benešovi, prý aby se tito dva Češi nemuseli o slávu získání svobodné republiky dělit se Slovákem Štefánikem. Podle slovenských nacionalistů to bylo takto podáno i v některých slovenských učebnicích. A podobě – autonehodu v šílené rychlosti v dešti, kdy zahynul komunistický vůdce Dubček, ihned připsali českému spiknutí. Typická národní paranoia, namísto spoluvytváření hodnot. Ostatně – nepokračuje to dnes útoky a vyhrožováním smrtí nynější mezinárodně uznávané demokratické prezidentce Slovenska jí i jejím blízkým? Raději věří dezinformacím, že byla „dosazena americkými imperialisty“, aby Slovensko zaprodala do amerického otroctví. Zjevný poskomunistický slovník. Nezhodnotili dosud kriticky ani destrukční působení Husáka, takzvanou "normalizaci" v 70. letech, které se ujal na přání sovětského dobyvačného vůdce - opilce Brežněva.
Závěr k tomu? Preferují raději trvalou ukřivděnost (získanou patrně za doby, kdy byli považováni silnějšími Maďary jen za jakýsi podtatranský uherský kmen), než vzchopení se k aktivní činnosti po boku demokratických zemí. Nemají své hodnotové elity. Ostatně, i v době komunistické totality se například k odvážnému protikomunistickému Prohlášení Charty 77 připojili pouze dva stateční Slováci – Ponická a Kusý. Lid se za ně nepostavil. Onen humánní a demokratický provincialismus se projevuje i dnes i ve vztahu k jejich demokratické prezidentce. Je to ale jen na nich – už se nelze vymlouvat na uherskou nadvládu ani lživě na českou nadvládu za první republiky. Ostatně, nebýt českého solidárního vlivu v době Masarykovy republiky, možná by zůstali oním zaostalým marginálním kmenem pod vládou Maďarů. I nynějšímu Maďarsku by to patrně vyhovovalo. Malé připomenutí: Za první republiky jim z českých peněz a české iniciativy byli od nás vysílání k činnosti učitelé, soudci, lékaři, policisti... – sami je neměli. Češi a Italové napomohli i tatranskému cestovnímu ruchu. O tom se tam nepíše. (Jednu takovou obětavou českou učitelku, vyslanou kdysi učit na Košicko a poté se v důchodu vrátivší do Prahy, jsem v mládí osobně poznal, byla to zajímavá až otřesná vyprávění).
Tato národní ideová roztříštěnost jim nedává vývojové perspektivy, ponechávají se sami ve svém statu quo, ve svém vakuu. Jejich nynější skvělá paní prezidentka - naděje demokracie - čelí teroristickým fašistickým vyhrůžkám. Nebude veřejně pokračovat. Nemůže. Skrze ni jim byla dána možnost, jakou kdysi nám i jim poskytl Václav Havel. Jenže: jako kdysi v Bratislavě vyřvávali Dosť bolo Havla, vyřvávají mnozí i na ni. Tedy kam směřují? Vpřed dozadu. Většina z nich z toho jásá. Nemají stmelující ideje, podobně jako Rusové. Hrozí jim neokomunistický anonymní a drtící mechanismus státní moci. Fico se o jeho prvky pokouší.
Můžeme jim přát vše dobré. Jak jinak. Ale, co je pro ně vývojově výchovně dobré? Jak už to ve světě chodí, o rozpoznání a vytvoření či získání toho dobrého se musíme přičinit každý sám. Jedinci i národy. I u nás – budeme si umět vděčně zachovat nynější poměry - nejlepší v našich dějinách? Poměry, kdy jsme například v rychlosti a vynalézavosti pomoci Ukrajině na špici Evropy a takto oceňováni? Nebo se utopíme, a to i v nynějším blahobytu, jaký tu v dějinách ještě nebyl, a v možnosti demokracie - v hašteření a permanentní kritice a pyšném zneuznávání všeho a stěžování si, že vše je špatně? Je to na nás.
Jistě, i náš národ má svá závaží. Ale zároveň - jsme více schopni kritické sebereflexe. Oddělením se Slováků ze společné republiky jsme nabyli lepších perspektiv začlenění se mezi humánní, demokratické země. To se děje. Je zde totiž zřetelná nejen zeměpisná, ale i ideová a civilizační hranice: západně od Slovenska je směrování k humanitě a demokracii, byť s nedostatky, na které lze ovšem svobodně poukazovat. Východně – pokusy k větší demokracii, jako tradičně na Ukrajině, jsou ruským buranstvím a primitivismem likvidovány. Pod ruským barbarským impériem dochází k násilí, potlačování svobod samostatného lidství, k otroctví duševnímu, ekonomickému, společenskému i existenčnímu, k ničeni charakterů, k povinně obecně sdílené lži. Tedy – i dnes je tam obnovena či spíš zachována temná sovětizace veřejného života. I s tradiční lživostí, když například zaměnili v nynější válce proti Ukrajině útočníka a oběť. I většina prostých Slováků takto obludně bludně uvažuje. I lží se takto rovněž vytváří budoucí osud národa i jedinců.
Slováci, kteří nemalým českým přičiněním - a to zejména Václava Havla a Jiřího Dienstbiera - nabyli koncem minulého století možnosti zařazení mezi svobodné země, se paranoidně a trvale považují za něčí oběť a ve své většině mají blíže k demagogické ruské lživosti. I k národní svébytnosti je ale nutná národní odvaha a kritická sebereflexe. Ta u nich většinou chybí. Jsou zároveň alergičtí na rady a zkušenosti druhých, obzvláště těch ze Západu. Nechtějí si uvědomovat, že nikdo jim nekřivdí, ale taky - nikdo jim bez jejich úsilí nic nenadělí, jak možná očekávají. Je to opravdu už na nich. Z dlouhodobě pubertálně-adolescentní národní nálady by potřebovali zdospělet. Měli by to od sebe očekávat, i svět to od nich ohleduplně, přívětivě a trpělivě (možná až moc) očekává. I přes jejich paranoidní nenávistný antiamerikanismus v úloze Putinových ideových lokajů (tak jako u nás nepočetní bizarní, Kremlem placení okamurovci).
To, že jsou Slováci naši bratři, pocházelo kdysi jako nabídka od nás, vyspělejších, ne od nich. Budiž, bratři, bylo by to hezké. Ale oni se zrovna tak považují dnes za bratry putinovské agrese, možná okouzleni mocí velmoci, jakou sami neokusili. Zatím sedí na dvou židlích – prospěch z EU i pudlíkovské tetelení se pod nohama východního cara. I dnešní V4 je spíše 2 a 2: Orbánovo Maďarsko a Ficovo Slovensko – versus my a Polsko. A jak charakteristické: při nedávné pražské příležitosti šli Fico a Orbán juchat za starým přítelem, starým Zemanem, ti další dva dali přednost našim nynějším špičkám.
Někdy bývá využíváno sousloví podle románu skvělého polského vypravěče Henryka Sienkievicze – Quo Vadis. Nelze ale než opakovat – QUO VADIS, SLOVENSKO? Je to jen na vás.
Nicméně - za hodně společný rys, který mají oba tyto národy, je být ve vlasti raději permanentně proti něčemu, než pro něco – solidního, stabilního. Výjimky samozřejmě existují. Z toho vyplývá další shodný rys – švejkování, namísto informované podpory. Ta vyžaduje delší tvořivé soustředění, výdrž, a také (spolu)zodpovědnost. Projevuje se dosud pozůstatek postojů z dob komunistů, kdy řídili, spíš kazili skoro vše oni, my jsme jen nadávali. Někdy i tam, kde jsme se mohli a měli občansky přičinit. U nás to občansky zralé přičinění nyní rozvíjíme, příkladů by bylo mnoho. I tento rys už tedy není tak úplně společný.
A jinak: Vůči demokratickému vyspělému Západu si ve své až tragikomické paranoie někteří, hlavně na Slovensku říkají - A co je nám do nich. Dobře. Jenže ve svém proputinovském dozadkulesismu zapomínají, že právě Putin si může vůči jakési nepočetné loajální středoevropské skupince, pokud by si jí všiml, říci - Co je mi do nich. Jeho cílem je celý svět, nebude tuto skupinku vnímat jinak než jako nějaké lísající se pudlíky. (Jména jako třeba Zeman, Babiš, Fico... by ho sotva zajímala.) Nezdvořilá asociace: Pejsek na zadních škrábe páníčkovi na kalhoty, aby se domohl úsměvu, pamlsku či pohlazení.
((A osobně: s přední slovenskou eurytmistkou a koncertní zpěvačkou, jejíhož někdejšího umění jsem si vážil a se kterou jsem roky občasně spolupracoval (od Prahy, Písku, Olomouce či Boskovic po Novou Baňu), i s jejím okolím, jsem byl nucen se rozejít. Sice se říkává „tvoji přátelé jsou i moji přátelé“. Neplatí to ale vždy. Tam, kam směruje své přátelské sympatie, tam směřuje má distanc. Ani zde nelze sedět na dvou židlích. Takoví se mohou jednou octnout na zemi.))
2024 ©