VŠELICOS /DOPLNĚNO/: Spontánní milé pobytí versus okázalé duchovní družení se; Plesání na plese; Slivovice z Blatničky; Svalování kdečeho na "dobu"; Putin - Válkou k míru?; Pokrytecký teoretik z Goetheana káže Ukrajincům o pochopení; Moralizování kabinetních antroposofů versus realita vražděných Ukrajinců; Stavění Ruska a Ukrajiny na jednu rovinu; Dva vtipy; Někteří antroposofové: Lhaním a pokrytectvím činí ony dva či tři kroky na poli morálním – ale směrem opačným; Pohůnky Kremlu byli kdysi naši komunisti, dnes se o to pilně snaží někteří antroposofové; Role éterického těla; Ruské lži o porušení Minských dohod; Sympatizanti s tímto mega-zločinem s ním budou spjati na hodně dlouho, i s karmickými následky.
Po krásném a inspirativním setkání s Fredem Strejčkem a jeho milými přáteli v Šarlotě mne zas vlákaly Velké Losiny k pobytu. Chtělo by se mi leckams, kde se mi to už někdy líbilo, třeba do Krkonoš na Štumpovku či Klínovku či Vraní boudu či Hříběcí boudu, nebo na Kozákov, ale opakovaně mne to láká do Losin, i když tam bydlívám v hotelu Istria při hlavní silnici, tedy žádná vnější romantika. Jsou tam ale milé recepční, dobré snídaně a zvláštní klid pro duši. I tak: přemýšlel jsem, co ještě mne tam tak láká. Jasnovidná osoba kdysi popsala, že tam v auře dosud doznívá nářek nevinných vražděných dívek, označených inkvizicí za čarodějnice. Trochu to tam možná vyciťuji. Při prvním pobytu před lety jsem to napsal SMSkou kamarádovi, který mne hned opti-mysticky poučil, že tam jsou i hezké věci. To vím samozřejmě taky, jinak bych tam nejezdil. Krom hezkostí vnějších jsou tam i vzácnější: Pochopil jsem, že právě ta chvějící se aurická stopa, ten elementál bolesti, potřebuje zacelovat, přesvětlovat něčím novým. Je to místo otevřenější lásce. Člověk někdy netuší, jaké milosti mohou proudit do okolí, pokud se jim vědomě otevře. Snad proto mě tam napadají i všelijaké psací či vztahové inspirace lépe než jinde a čmárám si tam poznámky. Ale, jako vždy, jen asi třetinu z nich po sobě pak přečtu. (Jistě, někteří duchovnisti by se tam křižovali a prchali před zlými vlivy, aby jim to snad nepokazilo karmu, auru nebo trávení). Takto lze zacelovat i duševní rány našich bližních - pokud o to stojí (nelze ale za nikým běhat se sklenicí vody).
Ale teď už bez pichlavých poznámek.
O jedné milé zkušenosti z letoška. Na konci pochopíte, kam mířím. Byl jsem pár dní v Losinách ve společnosti i v jídelně u stolu s tělesně postiženými, většinou na vozíku. Je zajímavé, že právě ti na vozíku - a od svých patnácti let jsem jich při svých každoročních jánskolázeňských pobytech a pak i při své sociální profesi a OkÚ poznal mnoho – jsou většinou usměvaví, rozšafní, přívětiví, spokojeně působící. Potvrdilo se mi to i nyní v Losinách (i jsem pro ně udělal veselé i vážné povídání, třeba o svých trapasech, možná ho ještě někdy zopakujeme a doplníme). Přemýšlel jsem o tom často, až nyní se mi „rozsvítilo“: Dokázali se vyrovnat se svým postižením (přesněji: fyzickým omezením). Jsou jim odepřeny mnohé zbytečnosti, na kterých zdraví lpějí. Je toho mnoho, co nemohou. Přijali to a nestěžují si pak na tolik překážek, jako dobře chodící, často roztěkaní, trvale se někam ženoucí a žehrající, jaké marnosti a zábavnosti nestihnou. A všiml jsem si také: na rozdíl od leckoho, kdo má na druhého sobecké časové nároky (někdy i v odpovídání na zbytečnosti), tito přátelé se navrhují setkávat či psát v rozsahu, ohleduplném na čas druhého. Kamarádka Ludmila, která se svou profesí sanitářky mezi tělesně postiženými pohybovala, mi k tomu napsala: Je to tím, že se vyrovnali s mnoha zbytečnostmi, které prostě nemohou. Přijali to a nepřekáží jim spousta dilemat, jak nám zdravým. Nejsou otroky svých požadavků.
A lze dodat: je až alarmující, jak v tzv. duchovních kruzích mnozí žehrají na dobu, na vládu, na rozhádané lidi, na vlastní nadváhu, na nemoci, na nezájem o svou činnost, na nedostatek peněz, vlastně na všechno. Ale sebe z té kritiky vyčleňují. Jako by si mlhavě představovali, že by se měl "někdo nahoře" postarat o zavedení duchovna či lásky, a že to dosud nenastalo, z toho mlhavě viní tu vládu, tu dobu, tu kapitalismus či Ameriku. Okolní svět či vláda holt nedosahuje jejich duchovní výše, a tedy jim, jak by si představovali, nepodstrkuje vše až od nos. Tedy - "hrozné poměry dnešního světa". Oni by ho chtěli ušlechtile spasit a on ne a ne to pochopit. Poznal jsem za cca padesát let mnoho duchovních společností a kroužků, skoro všude byla paranoidní zapouzdřenost do povýšeného pocitu vlastní výlučnosti a ukřivděnost vůči společnosti – od jogínů (to nic nemění třeba na statečnosti velkého ducha Thákura či Gándhího) přes tzv. etikoterapeuty až po antroposofy (to nic nemění na monumentálním odkazu nejvyššího zasvěcence - Rudolfa Steinera).
Zatímco mnozí posluchači (a nejen moji) s duchovními zájmy naslouchají, přijímají znalosti, sofistikovaně je porovnávají s tím, co už znají (a je to v pořádku), někteří i kontrolují, zda „neuhnu“ od toho, co nastudovali, ale neumím v nich většinou vzbudit nadšení, ti tzv. neduchovní většinou přijímají vše dychtivě, přátelsky, mají více nadšení, umějí hořet – i když vyprávím třeba obyčejné věci anebo ty „vyšší“ podávám běžným výrazivem, či to prokládám vtipy. Ludmila Z. doplnila: Dychtivost těch nedotčených je někdy velká a pak něco málo pochopí, poznají a stanou se žáky duchovních cest. A objeví se před nimi propast, zkouška, kterou nutno přejít, překonat. Je to další předěl ve vývoji a záleží už jen na nich, jak obstojí.
Zažil jsem před lety skupinovou cestu na posvátné místo v lesích. Dalo by se předpokládat, že při prvním shromáždění a přivítání se si na místě shromáždění, odkud mají vyjít, družně popovídají, aby se cestou a hlavně na cílovém stanutí na posvátném místě ztišili. Cestou k hlubokému prožitku je pokora, úcta - a mlčení. Jenže ouha: Právě na cílovém místě, snad krom několika modliteb jedince, nastalo družení se a tlachání.
Jiná osoba tam šla sama (i když niterně v sounáležitosti s mnohými). Od počátku cesty až k cíli, tedy asi hodinu, ji doprovázel překrásný černobílý motýl. Poletoval stále poblíž. Vybavilo se mi, že Rudolf Steiner přibližuje motýla jako vzácný mezistupeň mezi květem rostliny a živočichem. Motýli podle jeho pozorování čistí auricky vzduch (netopýři působí opačně). Lze snad dovodit, že přírodní svět daroval této osobě čistěné okolí pro její posvátnou pouť, i kdyby „jen“ symbolicky.
Krásně se před takovým sejitím oddávalo myšlence vzájemné jednoty a svornosti. Připadalo mi, jako že někteří z nás, obzvláště ti duchovní, se chtějí jevit druhým asi jako vzorná výkladní skříň s tím nejlepším. Trochu to zavánělo touhou po duchovní prestiži. Ale večer v hospodě: sprosté vtipy...
Nebo mi (a nejen mně) to opájení se, jak se máme všichni v té či oné skupině tuze rádi, připomnělo situaci na večírku či na plese: Někdo umí krásně malovat, jiný hezky píše, jiný vzácně až inspirovaně zazpívá, až okolí zaplesá. Ale co naše soukromí? Nepláče někde někdo kvůli nám? Plníme sliby? Všichni při sjetí se nadšeně plesají. Zprvu. Po večeři nejprve pomluví nepřítomné, pak se rozhádají, někteří ty druhé vypovědí ze své společnosti vyhozením z okna, byť jen symbolicky… Podobně v životech.
Drobnost k plesu: Úsměv ve mně vzbudí vždy vzpomínka na kolegu v důchodovém věku z mého prvního zaměstnání, který mne zaučoval do účetnictví. Byl původně účetním u Bati ve Zlíně. Měl jeho školu, ukázněnost sama. Mé snahy o ulejvání mi vždy důkladně zatrhnul. Učil mne preciznosti (asi marně). Byl jadrný. Vzpomínal, jak na plese v Blatničce při tanci zakřičel: Muzika halt, kdosi ma lépl. A začal u spolutanečníků vyšetřovat, s kým si má záhlavec vyřídit. (Někdy mi to připomíná stav mého ega, které by to někomu chtělo náležitě nandat, ale neví komu anebo se bojí následků.) A ještě k němu: Vozil ze Slovácka domácí slivovici, jednou ji někomu ve společné kanceláři se mnou přelíval a převrhli a rozlili demižon po podlahové krytině. Nasákla důkladně. Několik měsíců se pak z naší kanceláře široko daleko linuly výpary jako z lihovaru či barového doupěte. Reakce kolegů z okolních kanceláří byly dvojí: Vy si tu nasáváte, víte že se to nesmí? - Anebo: Hele, nalej mi taky, já vím že ji tu někde máš, jen neříkej, je to tu cítit.
Ono i to duchovní družení se, kdy si vzájemně fandíme, jak se máme tuze rádi, bývá někdy vratké. U někoho to tak může být opravdu, má to pak smysl. Jindy to může být jednorázově předvedené jako ukázkový vzorek pro dalekou budoucnost, momentálně spíš jako přechod načančané manekýny po mole, navlečené jednorázově do nóbl modelu (havarující občas na svém čtvrtmetrovém podpatku). Když ale přijdou zkoušky charakteru, kdy by někdo z nás měl ustoupit či uznat chybu nebo omyl, smířit se s nezájmem druhých, opsat pro někoho něco cenného, pak následuje často rozpad. Nepomůže zde ani přehnaná tolerance, kdy se nabádá ke smířlivosti i se zlem (...Vždyť on ten Hitler to myslel se svou vlastí vlastně dobře, postavil dálnice…, Lenin zbavil Rusy negramotnosti…, Co máte proti tomu Putinovi, do hlavy mu nevidíme, Rusové ho mají rádi…).
Otázkou je samozřejmě taky přeposílání nevyžádaných textů. Někdy jsem za něco vděčný, jindy kroutím hlavou, za koho mne odesílatel má (např. pana J. Staňka, obdivovatele Zemana, s jeho údajným jasnovidem, nakmitáním na něčí vibrace a energie apod., podobně jako Igora Chauna, jsem už dávno požádal o vymazání své adresy). Sám se při přeposílání snažím o střídmost. Předpokládám ale trochu slušnosti, že adresát aspoň občas potvrdí byť jen krátce příjem či nějak zareaguje. I při zaneprázdněnosti lze věnovat půl minuty na jeden napsaný řádek. Obzvláště u duchovních lidí, a obzvláště s antroposofickou orientací, to bývá často výjimka, někteří neodpověděli vůbec (Táňa Fischerová měla pro takové trefný výraz – nadutí duchovní burani). Anebo to nedosahuje jejich kvalit? Hrstka spřízněných reaguje vždy, anebo oba víme, že netřeba.
Jak markantně se dnes ukazuje morální úroveň i v duchovních kruzích při relativizaci zla a sofistikovaném mlžení o ruském vraždění, znásilňování a loupení u slovanských sousedů. Putinovi mediální zbrojnoši se u nás rekrutují často z duchovních kruhů, včetně antroposofických. Duchovní poznání ale zavazuje. Schvaluje-li zločinné počínání, vraždění a znásilňování žen a dětí, snahu o genocidu sousedního národa... člověk s duchovními znalostmi, je to pro jeho budoucnost těžký kámen na noze, spíš na srdci. Vnášejí pustošivou morální destrukci a degradaci i do učení, kterým se zabývají. Jak smutnou budoucnost si zde sami tvoří, kolik bolesti a úsilí budou muset vynaložit k navázání na předtím dosažený stupeň. Karmická logika je jednoduchá: schvaluje-li někdo vraždění a znásilňování, i kdyby to zamlžil a opentlil falešnou argumentací a duchovní terminologií nebo zaměnil útočníka a napadeného, octne se jednou na straně ublížených, dokud si vlastním utrpením neosvojí úctu k životu a ke zdraví člověka.
Trefně mi napsal kamarád Libor: „Že to schvaluje hodně lidí u nás a meditují o starých dobrých časech kdy se měli dobře a nic nedělali, to už jsem zkousnul. Ale nedokážu pochopit že hodně k duchovnu se hlásících lidí to bere jako svatou válku mezi zlým imperialismem a celou slovanskou kulturou, kterou Putin přišel spasit a zachránit nás před germanizací svým válečným běsněním.To mě hlava nebere. To pracují za mír a zároveň schvalují válku?“
Připomíná mi to vtip ze 70. let o Sovětském svazu, jak vidno je trvale aktuální: Govorit Moskva. Daragie radioslušatěli. Jesť takój vaprós: Budět vajná, íli něbudět vajná? Vajná ně budět. No budět takoj boj za mir, što neostanět kameň na kameni. - Jiný překlad: ... „ně ostáviť kámňa na kámně“.
A jeden modifikovaný vtip: Kdy odtáhnou Rusové z Ukrajiny? No to je přece jasné, až tam nebudou žádní fašisti! A kdy tam nebudou žádní fašisti? No až odtáhnou Rusové z Ukrajiny! (Zaslal Jiří J.)
Putinovo Rusko je věrným nositelem velmocenských imperiálních ambicí Stalina a Brežněva. Staletá i nynější ruská zamindrákovanost z vlastní zaostalosti – ekonomické, technologické, kulturní, duchovní, informační, vztahové… se spíše stupňuje, anebo je na ni lépe vidět. Je řešena tradičně rusky: nadutostí, agresí, výhružkami. Jak se říkalo – čím výš leze opice, tím víc „svítí“ její holý zadek.
Ale vyčkejme několik staletí či tisíciletí – Rusko po projití škálou veškerého zla má být nositelem vrcholu slovanského sbratření – pokud se tento úkol podaří. Třeba se tam zase potkáme, tak jako jsme si i nyní s leckým blízcí už nějaké to tisíciletí, třeba už z Atlantidy.
.oOo.
Na závěr část z dopisu Lesji Muzyčenko, organizátorky waldorfského školství v Oděse o jednom z antroposofických lhářů a pokrytců, jací jsou i u nás:
… A pan Gerald Hefner (vedoucí sekce sociálních věd v Goetheanu) ve svém videu z války na Ukrajině nejprve krátce vyjadřuje znechucení nad nepřátelstvím, přirovnává situaci k tahání mezi Západem a Východem. Tedy kdyby chtěl Putin zničit mou zemi jiným způsobem, vlastně to co se dělo před touto válkou ekonomicky nebo pokusy o politické lži, schválil byste to pane Hefnere? A potom pokračujete: „Tradiční logika černých nebo bílých, NATO nebo Ruska, je špatná. Ukrajina potřebuje cestu, která nevede k militantní minulosti, ale k mírové budoucnosti: aktivní neutralitě, sebeurčení a kolegiální spolupráci mimo vojenské bloky. Mohlo by to také vyřešit napětí na Ukrajině: kulturní autonomie pro různé jazyky a etnické skupiny, rovná práva a mírová spolupráce přes hranice."
Toto jsou návrhy, co a jak bychom měli dělat? To myslíte vážně? Co víte o mé zemi, o historii a kultuře, o jazyce, společenském řádu, který se v této oblasti vytvořil po tisíciletí? Co skutečně víte o Rusku a jeho imperiálních aspiracích? Takové myšlenky o záměrech tohoto státu nemůžete ani dopustit, nevšimli jste si, co se stalo v Moldavsku, v Gruzii, protože jsou ještě menší než moje země! O jaké rovnosti a mírové spolupráci říkáte Ukrajině, pokud Rusko ničí můj jazyk, krade a přivlastňuje si hodnoty ukrajinské kultury, náboženství, historických památek více než 300 let!
Ukrajina není Švýcarsko! Ukrajina přežila první i druhou světovou válku, kde zemřelo pravděpodobně nejvíce lidí! Ztráty na životech po dvou hladomorech nejsou přesné, protože dokumenty zničil SSSR. Ukrajina není obklopena Itálií, Francií, Německem, těmi zeměmi, které prošly dlouhou pozemskou cestou soužití! Naši sousedé - Polsko, Litva, Moldavsko, kteří jsou nyní opravdu sympatizující a nápomocní, když přežili podobná zvěrstva také - a jsou další sousedé, kteří jsou ohroženi agresí Ruska a Běloruska, kde vládne očividně diktatura jednoho člověka!
.oOo.
A ještě malá úvaha o kořenech proputinského myšlení u mnoha lidí. Vidím (bez nároku na úplnost) dva:
1. Přetrávající podvědomý vliv prosovětské komunistické ideologie čtyřiceti let 1948 až 1989, vtloukaný i dětem už od mateřské školky vytvořil mentální elementály, které pronikají mnohdy dlouhodobě i do éterických těl. I když tito lidé mají zdroj informací, vybírají si podle zdeformovaného charakteru, daného zkaleným éterickým tělem (říká se tomu konfirmační zkreslení). Démonizace svobodomyslné a neagresivní Ameriky, o které nechtějí vědět fakta, a tedy i NATO a EU (bez jejichž pomoci při třech světových válkách - První, Druhé a studené - a bez preventivně zastrašovací politiky vůči Sovětům bychom tu dnes možná nebyli), spoléhání na bratra z východu, pod jehož okupačním poručnictvím jsme se 40 let deformovali (osvobození od fašismu zaměnili za vlastní okupaci), jsou patrně hlavní zdroje. Kdysi byli pohůnky Moskvy u nás komunisti, dnes přebírají tuto roli statečně někteří antroposofové.
2. Osobní zamindrákovanost některých, kdo by toužili, třeba i nepřiznaně, někoho zlikvidovat, potupit, ponížit, je u nich zástupně ukájená schvalováním násilí vůči Ukrajincům. (O potřebnosti modlitby za živé i zavražděné Ukrajince pojednáme možná brzy.)
Malý doslov: Jsme svědky nejhanebnějšího aktu agrese v Evropě od druhé světové války. Je možná ještě horší svou prolhaností a pokrytectvím. Sympatizanti s tímto historickým mega-zločinem s ním budou spjati na hodně dlouho, i s karmickými následky.
Obhájci ruské agrese na Ukrajinu často tvrdí, že Ukrajina v podstatě válku sama vyprovokovala, protože neplnila podmínky Minských dohod. Je to falešná hra podle ruských not a je proto dobré si připomenout, co to vlastně jsou, respektive byly Minské dohody a kdo je porušil.
PS - Patrně se to bude některým antroposofům jevit příliš ostré či "nabroušené" (jak jsem se už dočetl). Pochopitelně. Jejich spíše skupinové, ve vzájemné libé souhlasnosti utvrzované myšlení není na takového kacířství zvyklé.
DOPLNĚNÍ - REAKCE ALFREDA STREJČKA: Na vnější okázalost jsem také přecitlivělý a vím, že se za ní často skrývá duchovní prázdnota a nezkrocené ego. Maně mne napadá výrok Gabriela Garcíi Marquéze - Vyvyšovat se má právo pouze ten, kdo tomu druhému v té chvíli pomáhá na nohy...
2025 ©