Když jsem počátkem 90. let externě pracoval v redakci časopisu Gemma, napsal kolega Michal Dvořák v době po rozdělení republiky úvodník s trefným názvem - Co mám dělat se svým čechoslovakismem? Nevěděl - a nebyl sám. Pociťoval se být Čechoslovákem, a najednou tu byly oddělené republiky. O tom ale psát nebudu, jen mi to napovědělo možný titulek - Co mám dělat se soustrastmi?
To následující nepíšu jako stížnost na projevování soustrasti, ale jako nabídku podělit se o víru v možnost vnímat a dělat věci opravdově, bez konvencí, a nepředpokládat automaticky smutek či bolest tam, kde není. Je to příležitost k zamyšlení a možná přehodnocení postojů.
Odešel nejbližší člověk, se kterým jsem sdílel všechny duchovní a kulturní hodnoty, kterých jsme byli schopni, i když to zprvu bylo i bolavé a obtížné tříbení narážejících povah, zděděných nedobrot u mne apod.
Vážím si samozřejmě těch, kdo mi soustrast projevili (omlouvám i dvě výtečnice, které mi soustrast popřály, patrně nepochopily nic ze smyslu oné formulace). Chápu, že v takové situaci přátelé a známí nevědí, co by tomu pozůstalému hned řekli, tedy automaticky naskočí to, na co jsme zvyklí - projevit soustrast. Rozumím, že se těžko mohou vžít do vztahové situace, kde jeden druhého neopouští, ba dokonce ten odešlý tomu pozemskému nechybí. Jak by mohl, když je doslova "nadosah", mohou spolu denně chvíli v hřejivém soustředění pobývat a vyměňovat si ty nejkrásnější obsahy duše. Dokonce v takové intenzitě a hloubce lásky, jako nikdy dřív.
Sám jsem v době, kde byl brzký odchod blízké bytosti zřejmý, nevěděl, jak tuto skutečnost budu prožívat. Podaří se mi přenést se v souznění s odcházející přes fáze jejího odchodu bez smutku a tísně? Nevěděl jsem, je-li to takto možné. Je. Měli bychom o tom ale vědět něco dřív, než situace nastane.
Proč to píšu? Pro povzbuzení, že událost odchodu druhého nemusí být prožívána bolavě. Spíše je na místě vnímat posvátnost a vznešenost onoho jedinečného okamžiku či období odpoutávání a přechodu, který se děje za přítomnosti Anděla strážce a Archea.
Pohled na smrt jako cosi tragického vnesl do lidstva Ahriman. Byl to jeho převratný krok v zatemnění lidstva, v jeho dalším zmaterializování. Velkou pomocí pro takové situace - pro odcházejícího i provázející - je obeznámení se z duchovní vědy s průběhem přechodu na druhý břeh bytí.
Je to dobrá škola - hlídat si, aby člověk po odchodu nejbližší bytosti nezablouďoval ani na pokraj konvenčních nálad, spočívajících ve sžíravých vzpomínkách, jako například: Tohle nosila ráda (až už nebude); měkká dečka v autě byla pro ni (a už tu nesedí); tenhle polštář pro ni byl nejlepší...; na Poirota či Vacátka jsme se koukali (a už nebudem); těšili jsme se na pobyt tam či onde..., v pokoji prázdno... atd. To vše je jen sebestředné sobectví, nikoliv láska. Vypadá to snad i ctnostně, ale je to sebelítostivé vztahování se k odplynulé minulosti. Je třeba od ní s poděkováním odejít a přijmout vděčně a s vírou ve vyšší pomoc další život (i kdyby byl v něčem těžší). Jinak to kalí niternou průzračnost současnosti, kterou od nás potřebuje i odtělený, aby do nás mohl nahlížet.
Je velkým darem vědět z duchovní vědy, co se s duší děje v dalších fázích po odložení těla, a podle toho se chovat. Pak i my budeme jednou odcházet vědomě a harmonicky. Zjednodušeně: tři a půl dne vnímání a možnost obřadů a modliteb éterickým mozkem, jako by tu člověk ještě hmotně byl. Žil jsem oněch tři a půl dne s Martou nejblíž a nejhlouběji co kdy vůbec, byl to ten nejkrásnější společný čas. Poté až do 28. dne následuje uspání a nutnost nevyrušovat. Poté vstup do kámaloky (očistce), odkud nás duše nemohou samy libovolně vyhledávat, ale my jim můžeme pomáhat. Pak se dá duše i odprošovat (a u mne je mnoho za co musím odprošovat) a děkovat jí (díků nebude nikdy dost). Pouze mezi zcela výjimečně blízkými a zharmonizovanými dušemi je možné, aby odtělený byl ze své vůle pravidelně na chvíli propouštěn z prokonávání kámaloky a vstupoval do aury milované bytosti. Pak prožívají blaženost sjednocení.
Je úžasné si uvědomit základní pravidlo, že smutek se dá nahradit vděčností za společně strávený čas nebo jen za poznání onoho člověka. I v době agónie nás odcházející může vnímat - ne vždy a ne všechno. Když jsem odcházející Martě při její agónii na nemocničním lůžku řekl shrnující větu "Byli jsme spolu šťastní", z vnějšího koutku jejího oka tekly slzy.
Je úžasné smět a moci pomoci uvést duši (Marty duše už byla uvedena, není nutno se znovu snažit) do absolutní důvěry v Milost Krista a božské Matky, aby ji bez bázně převedli nad "údolím stínů smrti", kterého si duše takto láskou nesená nemusí ani povšimnout.
Je úžasné vnímat a sdílet rozšíření duše do vesmírného prostoru makrokosmického Krista a Jeho Lásky a absolutního nenarušitelného Bezpečí.
Je úžasné se společně nořit do Plamene božské Matky jakožto Srdce vesmíru.
Už nyní může duše (a stalo se) přijímat předsevzetí do další inkarnace.
Uvědomíme-li si obsah posmrtných stavů, pochopíme, že odtělené nemáme po uplynutí tří a půl dne volat až do uplynutí 28. dne. Je to doba, kdy je astrální tělo rozdělováno do sedmi planetárních oblastí, ze kterých pochází, tedy ze kterých vzalo své substance. Z nich, z jejich individuálních kombinací, člověk žil svůj citový život. Je lépe, když touto dobou odtělený projde ve stavu spánku. Pokud je probuzen, prožívá toto roztrhávání své astrality bolestně. (To zatím nemá nic společného s kámalokou, do té se vstupuje po tomto období.)
Ani během kámaloky (ta trvá u běžných lidí zhruba dobu, odpovídající třetině uplynulého zemského života) nás odtělení nemohou vnímat ze svého rozhodnutí. Pouze když je z naší strany přivoláme k harmonické modlitbě nebo předčítání duchovních textů, mohou být na onu chvíli propuštěni z kámaloky. Proto pokud se někomu zjevuje v této době jeho blízký odtělený, je to zpravidla pouhá jeho "slupka", nerozpuštěný éterický dvojník, ne však skutečná duše odtěleného s jeho já. Zde bývá velký zdroj klamů. Často udávaná doba kámaloky - přibližně třetina doby právě skončené inkrnace - platí pro běžné lidstvo. Čím duchovněji a neosobněji člověk žil, nebo i čím více sem pospíchá, tím kratší je doba jeho kámaloky - může trvat jen několik let či ještě méně.
Na závěr ještě dvě reakce:
- Toto napsané obsahuje pro ty nechápající i vlídnou schopnost přinést jim vzduch do plic zatím ještě stísněných skutečností Marty odchodu (lépe: přechodu). Dosud jinak neuměli, než se v takových případech jen úžit do úzkosti; po tomhle čtení možná vydechnou osvobodivou úlevou do plné hrudi a třeba i dál mimo sebe.
Zažila jsem ve vztahu k Martě reakci mé kamarádky, která Martu loni poznala. V úleku jen vypískla: "Jak můžeš být takhle vyrovnaná a klidná? To to s tebou nic nedělá, vždyť pro tebe tolik znamenala?!" Odpověděla jsem, jak jsem cítila: "Nejen znamenala, ale stále znamená, jen teď ji už netíží opotřebované, nemocné tělo. Není to nádhera?"
Možná se nepletu, že přes tento článek někdo i zacítí, jak Marta (tak nějak éterem či z jejích elementálů) vysílá svou laskavost dál a její duše i nyní oblažuje všechny, kdo ji znali (a snad i kdo si přečetli její texty v Epopeji Mariánství). Ba víc, volněji, šířeji, bez hranic... než jí ještě v těle bylo umožněno dřív.
- Děkuji za zprávu. I já jsem vděčná, že jsem Martičku poznala a mohla alespoň občas na chvíli spočinout v Její blízkosti. Uvědomila jsem si, že se vždy při vzpomínce na Ni usmívám, že Ji vnímám jako stále veselé rozpustilé dítě (v dobrém smyslu slova) a možná právě proto, že jistě byla moudrou zralou Duší. Tak teď už je Doma a já věřím, že si s sebou nese i ten laskavý úsměv celé duše.
Marta měla ráda verš -
Božská Matko, Tvůj hvězdný úsměv nad slunce a hvězdy jasněji plane.
Nechť jeho odraz se v nás skutkem stane.
Nekonečně velebná je božská Láska odvěká,
jak naplňuje vesmír, tak nechť ozáří i člověka.
/Na téma odcházení, provázení a procházení Oním světem je připravováno několik dalších textů. Jednou o tom bude možná i další kniha./
2024 ©