Při svých nedávných programech na Slovensku, společných s Perlou Perpetuou Voberovou, jsem se setkal s něčím u nás neobvyklým: jsou hrdí na své členství v Evropské unii, nezpochybňují fakta o této výhodnosti, jak je to v módě u českých populistů. Nejsou posedlí chronickým českým katastrofismem. Jejich sebevědomí se už nemusí opírat, jako za dob totality, jen o propagaci Slovenského národního povstání (čest jeho účastníkům třiceti národností, včetně osmi tisíc Rusů, Maďarů a Čechů, kteří se ho též účastnili), ale opírá se i o úspěšné členství v Evropské unii (úspěšnější než české). Slováci dokázali vzít národní osud do svých rukou. Češi jsou často "zaseklí" v náladě, že jen ti nahoře mohou za jejich nepovedené životy. Jen nevědí, proč si dobrý lid zvolil zlé politiky. Odmítají pochopit, že parlament je zhruba takový jako ti, kdo ho zvolili. Čekají dosud všechno shora.
Slováci jsou pružnější. Dva malé příklady - starší a nový: Už před dvaceti lety si dokázali pozvat známého spirituálního badatele S. Prokofjeva na celý víkend. Dnes vzniklo na Slovensku spontánně několik středisek komplexní péče o zdraví podle MUDr. Hnízdila. Na Slovensku jsem pociťoval něco mladšího, svěžejšího, upřímnějšího, a ne už tak náchylného k ukřivděnosti. Při cestě zpět - v České republice resp. Čechii (nesnáším tu dehonestující provizorní náhražku Česko) mám pocit většího bezpečí, zakořenění, jistoty, zralosti, ale i počínající národní vyprahlosti, ošuntělosti, okoralosti, životní nudy. Ale zároveň - Milan Lasica tvrdí, že Češi mají větší smysl pro humor, Slováci že se prý berou moc vážně. Mně bylo ale se slovenskými přáteli hezky veselo. Bylo to milé pobytí na Perly "křesťanském ašramu" (jak jsem si její Dom u bielej ruže nazval).
Překvapilo mne, že na programu s uměním Perly Voberové, Milady Perháčové a s mou literaturou převládali muži, to je neobvyklé. Je tam úžasná krajina. Až k Novej Bani se neustále jede mezi horskými pásmy hustě zarostlými buky a duby, někdy i lípami. Tolik neobydlených, jen přírodních oblastí tady asi nemáme. Mají na Slovensku lepší silnice i dálnice než tady, i s pravidelnými odpočívadly a dokonalým značením. Vůbec jsem si uvědomil, že se ze Slovenska stala velmi kultivovaná, sebevědomá evropská země (aspoň co jsem si všimnul).
Trochu odbočím: mažu si chleba s máslem v poměru skoro 1 : 1. Prý to takto dělal i Karel IV. Ale ne - musím hned zarazit ty, co podle drobných shod usuzují na minulé inkarnace. Karlem IV. jsem nebyl. Když jsme ale u toho másla: jeho zdražení považujeme málem za předzvěst hladomoru. Cyril Höschl ale propočítal, že "v současné je době u nás máslo asi nejlevnější v dějinách. V roce 1989 stálo čtvrt kila másla v průměru 10 Kčs. Průměrná mzda v té době byla 3170 Kčs. Jestliže je dnes průměrná mzda (k 5. 6. 2017) - 27 889 Kč hrubého, pak by máslo muselo nyní stát více než 88 Kč (!), abychom mohli říci, že je pro nás dražší než tehdy. Takže klídek." Podobně bychom se dopočítali, že průměrné auto je dnes, v přepočtu na hrubou mzdu, dvakrát až třikrát levnější, a to i oproti roku 2000. O kvalitě a vybavení nemluvě. Ještě k máslu: Podle T. Kulidakise (internet 13. 9.): " Za zvýšením cen nejsou ani ilumináti, ani démonické regulace Evropské unie, ani nevhodné opatření české vlády. Spíše je za vším kombinace špatného počasí, snížení produkce hlavních výrobců, zvýšení světové spotřeby másla, ke které dochází i růstem bohatství v dříve chudších zemích, a také proměna chutí spotřebitelů."
Paradoxní je náš vztah k organizaci, do které jsme se sami rozhodli vstoupit v referendu, totiž k Evropské unii. Máme jakési paranoidní představy, kdy ji připodobňujeme k někdejšímu sovětskému bloku a diktátu. Kdosi tvrdil, že pokud existuje peklo, pak ďáblem je strach. Pomocí strachu lze lidi ovládat. Leckomu z našich politiků, publicistů (i těch tzv. duchovních) či duchovních rádců se falešná a laciná teze o krutém diktátu EU hodí, hned si připadají důležitější a prozíravější. EU je vděčným (a beztrestným) terčem pro permanentně naštvané a zakomplexované nihilisty. Paranoidní myšlení je typické tím, že namísto pronikání do příčinnosti a podstaty věcí předkládá zjednodušená vysvětlení, která spočívají v tom, že nějaká zlá tajemná síla tahá za nitky. Dříve to měli být Židi (viz prokázané podvrhy tzv. Sionských protokolů), rozikruciáni, mimozemšťané..., dnes především Evropská unie. Z televizních zpráv jde hrůza: Nejen máslo, ale co když nás evropské kvóty donutí přijmout i toho třináctého uprchlíka? To se to tu položí definitivně. Holt nějaký hromosvod našeho brblání a psychické rozčepýřenosti potřebujeme. Je to zapomenutí se v dávných poměrech, kdy jsme byli (možná pohodlně) stále "pod někým", zatímco dnes můžeme, měli bychom, vystrčit hlavu z písku a pochopit, že pracujeme na svém, byť v širším přátelském celku, i si za to zodpovídáme. Toto uvědomování nám jde tempem váhavého hlemýždě. Kverulantství je naše pohodlná ulita. Doporučení Bruselu si u nás mnozí pletou s nařízením, a u nařízení zamlčují, že byla přijata po diskuzi všech členských zemí. Podle eurokomisařky Věry Jourové hlasují naši ministři pro zákony, které pak kritizují. Sbírají popularitu tím, že se vymlouvají na Brusel.
Bojíme se o svá specifika? Sami se jich vzdáváme - od výběru výrobků v obchodě přes opomíjení tradic až po náplň kultury. Bývá kuriózní obrázek, když navlečení do nenápadité džínové uniformity, s unifikovaným slovníkem s anglikanismy jako - Je to super, Je to o něčem... statečně brojíme proti unifikaci. A bere-li nám unie něco specifického, tedy pohoňme naše zvolené zástupce. Několikrát se to už podařilo. Brusel je také náš, ne jakési cizí zločinecké byrokratické doupě. I integrace může vypadat podle toho, na jakých představách se shodneme my tady. Svět má rád Švejka, ale nemůžeme švejkovat. Chceme mít jen ekonomické a politické výhody, nebo se zasadit i o duchovní orientaci EU, jak zamýšlel Václav Havel? Jsme slušným národem Masarykovým a Havlovým, nebo ostudným, přisprostlým a prolhaným národem Zemanovým? Pak nás berou jen s někdy trpkou, jindy pobavenou snášenlivostí. Jsme pak těmi cikány Evropy.
Paní J. V. k tomu napsala: S tímto článkem souhlasím, jenom mám obavy, že ti zapšklí škarohlídi se stejně nepoučí. Oni asi podobné texty vůbec nečtou. Je to jako se Zemanem a Babišem, ať vyvedou cokoliv, jejich skalním fanouškům to nevadí. Rozdíl v postoji Čechů a Slováků k Unii a euru mohu jen potvrdit. Měla jsem slovenské kolegyně, s partnerem jsme jezdili v létě na Slovensko do hor. Proevropská nálada je tam jaksi samozřejmá. Lépe než my si uvědomují výhody, které členství přináší a většinou to naše odmítání nechápou. Skoro bych řekla, že jsou Slováci dnes hrdějším a sebevědomějším národem než Češi.
Ekonom, počítající i s Boží existencí (viz např. jeho knihu Ekonomie dobra a zla), Tomáš Sedláček, shrnul naši situaci takto: Nynější volby rozhodnou, zda budeme patřit mezi rychlou Evropu, nebo zůstaneme mimo, v jakési nové zemi nikoho. Tedy - zda se již natrvalo staneme cynickou, nikam nepatřící zemí reptajících Klausů a Zemanů, nebo zda se nám podaří probrat se, zapnout šílené tempo a pokusit se začít v rámci Evropy chovat jako spojenec a gentleman 21. století, ne jako diverzant a grobián. Bez radikální změny nejen politického směru, ale i myšlení a mentality národa zůstaneme definitivně mimo.
Tomáš Sedláček již kdysi psal, že "nastane den, kdy se na nás podívá zbytek EU a řekne: hele, tak chcete s námi hrát fotbal, nebo ne? Jestli ne, nikdo vás nenutí − jen nám tady u všeho nekruťte hlavou a prosím, jděte si v klidu hrát něco jiného, s někým jiným. Dvojrychlostní Evropa je zdvořilejší a diplomatičtější způsob, jak říci to samé. Z klubu nikoho nevyhodíte, založíte si nový. Kdo to s Evropou myslí vážně a chce se společně s jinými národy zamýšlet, jak se sjednocovat v globálním světě, jak společně vést digitální revoluci, jak udělat Evropu bohatší a bezpečnější, ať se přidá do spolku zemí, které si chtějí navzájem pomáhat a radit se spolu. To ale nemůže platit pro národ, který nechce euro, nechce se podílet na společně odhlasovaných postupech (jako v případě uprchlických kvót). Národ, jenž si volí politiky, kteří papouškování Moskvy považují za svobodu projevu a společně domluvenou a demokraticky odhlasovanou evropskou politiku za diktát, ten − ve vší úctě a slušnosti a bez jakékoli urážky − nemá v Evropě, která se chce integrovat rychleji, co dělat. Co by tam asi také dělal? Reptal dvakrát tolik?
A nebo se stane zázrak, tento národ se probudí ze svého ospalého zívání směrem do světa a začne na sobě a svém obrazu makat. To by se zde ale muselo zformovat nějaké silné hnutí politické mysli, které nás vrátí mentálně zpět do Evropy a časem možná do jejího popředí. Skandinávským zemím (mimochodem každá z nich je "malá") se takto kdysi podařilo exportovat témata, jako je ekologie nebo rovné příležitosti žen i mužů. Co exportujeme za politické myšlenky my? Oplzlou hradní skepsi? Nebo profesionální cynismus velké části politické elity či v lepším případě mlčení či neimpresivní a průměrné řeči či myšlenky členů vlády, kteří jsou proevropští. No řekněte, kdy jste byli nadšeni z něčeho pozitivního, co do světa řekl člen vlády, o Hradu už vůbec nemluvě? Dobrý vtip, co?
Naše kverulantství bylo kdysi bráno za takové roztomilé, bohémské, za "havlovsky konstruktivní", byť kritické. Jenže ty doby roztomilosti a nováčkovské nerozkoukanosti už jsou dávno za námi a zbylo jen to čistě protivné. Nezapomeňte, že nás cizina vnímá v lepším případě skrze činy a slova naší vlády a v horším případě skrze slova (a činy) našich prezidentů, které jsme si (buď přímo, nebo nepřímo) zvolili. Co od nich slyšel zbytek Evropy? Nadávky, urážky, nadřazenost, neochotu spolupracovat. Po tolika letech členství stále nebereme EU jako projekt, který máme stavět. Ale jako spolek, který je pěkně nanic, ale sype. Nezapomínejte, že nám image už roky nevytváří Havel, ale Klaus a Zeman.
Takže buď šíleně zapneme, nebo zůstaneme mimo. Z "nových" zemí v regionu mají dle mého soudu šanci Slovensko, Slovinsko a Pobaltí. Pro ostatní země to bude bez radikální proměny politického směru nemožné. A změna směru, má-li trvat, musí být i změnou myšlení a mentality národa. A dokonce i s (těžko představitelnou) radikální změnou politického směru bude pro země jako Polsko, Maďarsko a Čechii (že to krásně zní?) velice, velice těžké přesvědčit ostatní, že se opravdu (najednou!) chceme rychle integrovat.
Takže možná i tak zůstaneme v této skupině národů − třeba se přidají Itálie, Řecko, kdo ví? Což o to, jsou to národy nám blízké a i ty vzdálenější jsou v mnoha ohledech fajn (italská kuchyně, řecké pláže), ale zároveň to nejsou země, se kterými bychom měli v minulosti nějaké silné pouto. Utvoří se nový celek a bude Evropou bloumat bez cíle.
Na těchto volbách záleží více než na mnoha předešlých dohromady."
/Zasláno v kratší verzi redakci Nového Fénixu./
2025 ©