Dva rozdíly: Když před časem uspořádala Perla P. Voberová představení, kde přeložila do slovenštiny mé meditační texty, nechala umělecky recitovat a předvedla je eurytmicky, vzniklo z této syntézy něco zcela nového, tvůrčího, pro mne dosud netušeného. Zde byl z její iniciativy tvůrčí prvek (aniž jsem se sám přičinil). Podobně z její íniciativy náš někdejší pořad pro olomoucké antroposofy - Královna nebes.
Vzpomínám pokorně na dosud asi veřejně nepřekonanou schopnost účinku slova u někdejších našich dvou špičkových antroposofů, pana Dostala a pana Váni. I na to, jak jsem zaslechl dojemnou zmínku pana Váni o svém kolegovi panu Dostalovi: „Člověk mému srdci blízký.“ Jak kontrastující je současná situace v Obci křesťanů, kde o rozhádanosti farářů mezi sebou si už „cvrlikají vrabci na střechách“, a nejen těch pražských. Je to tedy ještě křesťanství? Je tu i další rozdíl: někteří nynější antroposofičtí lektoři jsou sice odtažitě profesionálně vlídní, zjevně pohlceni studiem, působí rozmyslně, ale jejich lidství, jejich rozložení se do své lidské osobnosti je jaksi potlačené nebo rozpačité. Mluví se mnou jakýsi vzorný antroposofický model, někdy profesionálně usměvavý, jindy studijně vážný, ale třeba plnění slibů od nich raději nečekejte.
Mají někdy zajímavé a aktuální přednášky, ale kolik jich je schopno nabídnout něco z toho širší veřejnosti, přiměřeně její chápavosti? Anebo zájmovým spolkům? Výjimek je málo. V izolaci svých skupinek si většinou stačí. Někteří netuší, kolik je tu duší, toužících po vyšších hodnotách. Nebere se často v úvahu, že mnohé nejsou hned připraveny na Steinera. Důsledek? Leckteří z nich pak končí (možná zbytečně) v umělých okultních výrobnách zdraví a štěstí či v podbízivých zkratkách k Bohu (ať je to u Chauna, Filippi či podobných). A antroposofové? Jsou vnořeni. Bohužel často jen ve svých norách. Místo aby ukazovali směr, mnozí patrně schůzují a schůzují anebo se mezi sebou vzájemně školí a školí. Mají téměř svou "skupinovou duši", egregor. Někteří rozebírají v přednáškách současnou krizi tak důkladně (naskytlo se jim vděčné téma), až by na jednoho pod touto lupou zalehla ještě víc. Řada lidí po některém z takových pojednání zalape po dechu. Kde všude ta krize jen zuří! Ke krizi má blízko někdy i panika, hysterie či vidění některé věci lupou. Znaky krize mělo ve společnosti občas ledacos, ale asi to nebylo tak vděčné téma k přednáškám.
Užitečná by ale byla analýza krize v antroposofii a v Obci křesťanů od antroposofů samých. To je ale nepříjemné téma, raději přednášet o krizi okolo.
Opodstatněný apel na větší ohleduplnost vůči Matce Zemi by neměl v nynější krizové kampani zaniknout. Podobně jako to podstatné - že začít musíme každý sám u sebe, ne u těch okolo.
A další příklad rozdílu přístupu, opět z domova: Když v 90. letech nabídl pan Dostal českobudějovickým jogínům přednášku o waldorfské pedagogice, dokázal téma podat tak, že vzbudil široký zájem. A uměl najít ty, kteří o tom napsali. Podobně jako když ředitel waldorfského lycea Ivan Smolka zajistil tehdy rozsáhlý kvalifikovaný a přitom srozumitelný článek v Lidových novinách, kde už v nadpisu bylo, že střední škola, na které se nezkouší, má největší procento přijatých na vysokou školu.
Zdá se, že dnes antroposofie skomírá na nezájem i jinde ve světě. Možná je to i jejím fasádismem, vnějškovostí. Možná častým netvůrčím jetřebismem - „je třeba...“. Možná zvápenatělými a zkostnatělými přístupy… Možná zapouzdřením v pocitu vlastní výlučnosti. Přítel J. mi k tomu napsal: „Bojí se asi všeho, co není přímo řečeno Steinerem, zejména pak nějaké duchovní práce, modliteb a meditací, které nejsou přímo popsané v německých knihách; bojí se, aby se neodchýlili od „čisté” antroposofie.“ Mohu podpořit jednou z řady zkušeností: Když jsem kolem roku 1995 zakládal nadaci Pohlazení pro stáří, která posléze zpříjemnila poslední období života mnoha lidem, uvítal bych byl organizační spolupráci jistého antroposofa. Ten na to ale neslyšel, jen se zajímal, zda mu dá tato nadace, až bude založena, možnost antroposofických přednášek.
Pravda, dějí se dnes různé antroposofické mega-akce s bohatým obsazením zahraničních lektorů (třeba i na téma, jak vyjít z krize) – ale pro koho? Většinou pro skupinu zájemců stejného zaměření. Budiž, má to pro ně smysl. Větší užitek by mělo najít si vhodnou formu a platformu k oslovení širší veřejnosti různého zaměření. Že by se nezajímala? Není to vždycky pravda - viz příklady výše, anebo následující pokusy: Když před lety došlo k mému zaregistrování jako lektora Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR a jako lektora Institutu celoživotního vzdělávání dospělých, uvědomil jsem si, kolik pravého zájmu o tyto oblasti existuje ve veřejnosti i v sociálních zařízeních – a nevyužitě. Dávali mi oficiální možnost hovořit i o thanatologii, provázení, vedení rozhovoru s umírajícími a s pozůstalými… , i mi o tom vydat knihu. Nabídl se některý antroposof přijatelnou formou pohovořit třeba v domovech pro seniory či jinde o skrytém významu a původu jednotlivých svátků v roce, o přírodních procesech, o mysteriích ročních dob, o některé zajímavé osobnosti nebo o našich národních velikánech? Dá se o tom hovořit a vzbudit zájem i bez používání termínů jako antroposofie, Steiner, esoterika... (První nesouhlas s nabídkou od vedení některého z oslovených zařízení by neměl odradit). Ze seminářů, které jsem už jen za sebe nabízel široké veřejnosti i pracovníkům přímé péče v sociální oblasti, i z reakcí na některá má videa na YT mám překvapivě (i pro mne) dobré zkušenosti se zájmem a chápavostí vůči těmto tématům (samozřejmě nemělo by docházet k profanaci, k budování si kultu lektora, k módnímu využívání posvátného tématu pro show k osobní popularizaci, k nedostatku úcty k tématu, ale i tomu se dá předejít). Potěšitelný je v naší republice nárůst menších neformálních skupinek (bez ohledu, má či nemá-li někdo růžovou legitimaci) pro pěstování vyšších hodnot, včetně antroposofie. Neformální a tvůrčí skupinky jsou například i kolem provozovatelů eurytmie. I tudy vedou cesty.
K zakonzervované, stagnující či skoro upadající antroposofii se naskýtá ještě další možný vývoj, tentokrát kladný, i když je to zatím možná jen předčasná vidina menší skupiny. Že by se v důsledku onoho poklesu účinnosti antroposofie a uspokojení z ní – už od nynějška postupně připravovala "půda" pro osvěžení, oživení a oplodnění předpovídaným mariánským impulsem? Jistě by se s tím muselo velice opatrně, aby to nesklouzlo do luciferismu resp. katolické kýčovitosti, a možná by k spolehlivému uchopení tohoto tématu nebylo zatím dost připravených osobností. Tedy spíš jen sázení semínek. I to je dobré.
UKÁZKA dvojího přístupu z jiné oblasti: V roce 1992 jsem pracovně navštívil ředitelku církevní Charity v jednom sousedním jihočeském městě. Její „konverzace“ spočívala ve tříhodinovém podrážděném monologu, jak jsou klienti nevděční, jak jí všichni úředníci hází klacky pod nohy a jak ona se neustále marně obětuje, nasazuje síly, pere, zanedbává soukromí, setkává se s nedůvěrou i u rodin klientů, s předsudky ateistů… Tedy celý svět špatně: od vlády přes kraj, okres, finance, zdraví, klienty… Stěžovala si i na novou dotěrně zvídavou mládež, která se jí třeba zeptala na Patočku – a ona aby teď studovala nějakého Patočku… Byla v typické poslední fázi vyhoření.
Opačný příklad: v Písku se bez jakéhokoliv humbuku brzy po Listopadu podařilo jedné dámě, dříve oblíbené učitelce, založit nejprve malé zařízení pro opuštěné nepohyblivé seniory – po komunismu byla situace řady z nich zoufalá a nevědělo se o tom. Nikdy si nezastěžovala na nedostatek peněz. A dostala je postupně z různých zdrojů. Když za mnou přišla na okres se svými dalšími záměry, nadchla mne natolik, že jsem trochu peněz ze své nijak bohaté sociální kapitoly nabídl sám. Rovněž předání kontaktů. Nestěžovala si, ale radostně a s důvěrou plánovala – a to na mne zabralo. Zařízení, které muselo být pod něčími „křídly“, bylo vřazeno pod Diakonii, nadále jsme ho rozšiřovali, přistavěli patro… - z kapacity pro osm klientů bylo posléze čtyřicet… byl jsem nadšený svědek tohoto – bez fráze – vzkvétání. Takoví nikdy nevyhoří. A když odešla do důchodu, svou diplomacií, možná až manipulací mne „navezla“ k přihlášení se do výběrového řízení na místo jejího nástupce, a kupodivu (zprvu i k mému zděšení) to vyšlo. Dodatečně jsem byl vděčný.
Zase ale utíkám od aktuálních témat. Třeba - co ty náhubky? Už toho napadání se lží, nadávání si, demagogie, prázdných řečí atd. - a neukazujme pohodlně jen na politiky - asi bylo hodně, musíme si dávat větší pozor na ústa a taky méně mluvit a víc myslet. A co ty nedávno vykolejené vlaky a srážky vlaků v krátkém čase? Nejsme v mnohém sami vykolejení? Jistě, uspíšila to i kometa, ale uspíšila jen to, co je nastřádané. (I když železničáři tvrdí, že to je jen běžný průměr.) Ženeme se někam rychle a tupě, nevíme kam, a narazíme. A co ty nehody na přejezdech (a nejen v posledních týdnech): jsme pány všeho, jsme přece úspěšní a razantní, vše nám musí z cesty, na nikoho a nic se neohlížíme. Mašina nás pak převálcuje rychleji než virus. Tedy - nežeňme se.
(Malá osobní poznámka: neženu se už ani do přednášek. Loni či předloni jsem naivně nabídnul pražské Obci křesťanů program o Mariánství a o mystické tvorbě českých a slovenských autorek (měl jsem to trochu zpracované i do knihy), snad to měla projednat jakási rada Obce, ale nějak to usnulo. Nevyhovující téma? Nebo měli obavu, co by z toho neprůhledného a nevyzpytatelného Funka mohlo vypadnout?)
Na závěr něco hezkého: Došly ke mně neověřené informace, že antroposofii se daří v severní i jižní Americe. Bylo by krásné, kdyby antroposofie víc pronikla i do Nového světa. Možná, nezatíženi evropskými dějinami antroposfie, by ji brali víc svěže a tvořivě. Něco o tom říkal a psal i pan Prokofjev.
A ještě několik myšlenek, snad k meditaci:
* Touha vyrovnat svou osobní karmu má být motivována tuhou pomoci nést kříž karmy druhých (= ne kvůli své blaženosti).
* Láska je zdroj nevyčerpatelné blaženosti, štěstí a harmonie.
* Nechť se v moři Boží Lásky cele obrodíme.
* Někdy se cit lásky kochá sám sebou, člověk je dojat z projevu své lásky, nižší osobnost pak sama nad sebou jihne.
* Jsme někdy přilípnuti na hodnocení (či v duchu komentování) všeho, co se s námi celý den děje, ale víc by pomohlo spíš sledovat dění jakoby z povzdálí – pak i lépe reagujeme. Nárazy nepřízně okolí lze přijímat asi jako drncání vlaku, když stojíme v uličce. Nehodnotíme, neviníme, jen vyrovnáváme.
* Při čtení či vyslovení slova Láska by nemělo hned spokojeně naskočit, že to je to, co přece samozřejmě máme. Je to ideál, úběžník, někdy z lásky skutečně jednáme, někdy se to jen domníváme. Lásku spokojeně uznávat je snadné, láskou žít těžší.
* Víme, že nejsme dokonalí a že denně je nám třeba si znovu a znovu uvědomovat stav svého nitra a hodnoty, ke kterým toužíme spět.
* Nechť vše čisté a moudré, co jsme získali duchovním studiem a přemýšlením, je zahřáto tvůrčí láskou andělů, aby mohlo být uváděno do života.
* Andělé, naši odvěcí průvodci všemi životy, kteří jste se vzdali z lásky k lidem své blaženosti v nebesích a obětujete se pro naše provázení, ochranu, inspirace, prosíme Vás, nadále nás zbavujte naší lidské slepoty a nadále o nás pečujte.
* Vnukejte nám správné jednání v jednotlivých situacích a vztazích, abychom s Vaší pomocí rozpouštěli svou karmickou tíži a tím prosvětlovali i okolí. Prosíme, pronikejte nás svým posvěcením.
* Děkujeme Vám za Vaši odvěkou Lásku.
* Nechť jsme vzkříšeni ve věčné Lásce Boží. (může se to stát celoživotní trvalou meditací a prosbou)
2024 ©