/DOPLNĚNO; MJ. SEZNAM MÝCH VIDEÍ/. NA ZÁKLADĚ ČEHO JSEM SE K TOMUTO ROZHODNUTÍ DOBRAL? KROM MÝCH ÚVAH, VIZ DOLE, TŘEBA ARGUMENTY TĚCHTO MAILŮ: Proč nemám otevřenou diskuzi? Dělit se vzájemně o kus duše se dá užitečně a krásně různými způsoby. Občas nastává radostné obousměrné sdílení čtenářů a autora. Erudované doplnění či seriózní kritika může být někdy rovněž k užitku. Ale většinou na webu ani na fb nereaguji. Obzvláště nepovažuji za účelné odpovídat na některé žlučovitosti. Je dávno ověřeno, že oblasti, kterými se zabývám já či podobní autoři, tuze provokují ty, kteří je odmítají, ale nejsou schopni se sami s něčím u sebe vypořádat, a často se u toho musí nějak agresivně vyventilovat. K tomu mi s pochopením napsali:

- Petr Tomaides: Ono je to asi jedno s těmi reakcemi na FB,
tam se holt vždycky nalepí kdokoliv kdo chce něco hanět nebo se sám zviditelnit, nemá cenu na to reagovat.

- letitá čtenářka Maria G. mj. napsala: Jak se potvrdilo, když člověk vstoupí na sociální sítě (naštěstí jsem jen na fcb), čeká ho všechno. Prohlédla jsem jen letmo komenty k některým Vašim příspěvkům. Krom doplňků či souhlasů (někdy blahosklonně prezentovaných) je tam občas i "exkrement" typický pro fcb póvl, který si tam vylévá žluč a kompenzuje mindráky. Takový asi nic jiného nedokázal. Snad vás to neodradí. Kdyby ano, asi bych se nedivila, ale přesto doufám, že se hned tak nedáte. Podle obsahu a formy - příspěvek vypovídá o autorovi své. Nechte to být, není to diskusní fórum. Hodně síly!!!!! M.Gr.

- Před asi třiceti lety mi přítel Štěpán Rak pro mé psaní poradil po svých zkušenostech, pro dehonestující závistivce či netvůrčí apriorní zatracovatele, hezkou větu: Máte právo na svá vyjádření, já mám právo se o ně nezajímat. Tedy, dík za dobrou formulaci, Štěpáne, právě ji používám.

Tedy - na mém webu či fb: Podnětů, i kritických, si vážím. Potřebu seberealizace mají ale i samolibí sebevědomí chytrolíni, za kterými nestojí žádná práce, někdy spíš i zpackaný osobní život, ale tím pyšněji a trapněji něco ostřelují a zpochybňují. Hned si připadají chytřejší. Nedokážou jít sami k sobě. A signifikantní - pravopis a stylizace leckterých z nich je tak na úrovni čtyři mínus (viz například na fb nedávný citát - jakýsi pan Htramper, připomínající cizince, který se česky učí několik dní).

Tedy: MOHU NABÍZET, ALE NIKOLIV VŽDY REAGOVAT. Kdybych měl na všechno odpovídat, nic dalšího bych nenapsal.

Na základě čeho jsem se k tomuto rozhodnutí mj. dobral? Krom výše uvedeného, i podle reakcí v letitém průběžném kontaktu s mými přáteli - Ludmilou, s Marií Gr., s režisérem Petrem Tomaidesem, s „mým“ nakladatelem Martinem Dohnalem, s Fredem Strejčkem...

A jiný pokus o odpověď: Po svých cca 50 - 55 letech vědomého zrání a psaní, po cca 30 knihách a cca tisíci uveřejněných článků, po několika stech besed a seminářů, desítkách videí a při stovkách mailů, na které jsem nemohl z časových důvodů dostatečně odpovědět, se nemohu věnovat všem mailům. Chápaví čtenáři to pochopili. S takovými si pak třeba rád občasně píšu, volám, či se občas setkám. Pokud mám trochu času, tak ho s někým prožiju rád a bez pocitu časové tísně. Totéž písemně. - A jiní, jak už to chodí, mohli vše ode mne vymazat a komunikaci jsme ukončili.

- Veškerá videa, která jsem natočil, lze nalézt na:
 
https://www.youtube.com/@funk2229

- Coby emeritní ředitel střediska péče o seniory občas rád reaguji na maily či nabídky popovídání bývalých podřízených či rodinných příslušníků „mých“ klientů a pacientů. Donedávna i na některá pozvání na besedy mimo Písek, mj. na dvě waldorfské školy, kdysi třeba - coby akreditovaný lektor a supervizor v oblasti sociální péče, thanatologie aj. - i přes Asociaci poskytovatelů sociálních služeb ČR, kdysi pořady v Obci křesťanů a v Unitarii, tvůrce pilotního programu komunitního plánování sociálních služeb pro seniory v Písku, spolutvůrce standardů kvality MPSV, spolupracovník Paměti národa, nebo host  jen neformálních kroužků...

.oOo.

 Otázka kamaráda (a možná leckoho z čtenářů těchto stránek):

Hele, nechtěl by sis zapnout možnost komentářů na svým blogu? Že by se tam mohlo s Tebou diskutovat. Tedy ne pro mě, ale pro ostatní. Třeba by měli námitky, otázky...

KF: To je hezký téma. Aspoň na to můžu odpovědět i dalším. Jistě, že jsem o tom přemýšlel. A třeba by to bylo pro někoho dobrý. Jenže na to už nemám čas ani energii. Vím, může to pro někoho vypadat, jako že se cítím neomylnej. Uvaž ale, že po mých knihách a článcích by se cítil kdekdo odvázaný si se mnou dle své libosti donekonečna diskutovat. Jak ale mohu včas a poctivě rozeznat takový typ? Nemělo by to konce, ale ani účelu. A než bych míru účelnosti diskuze s tím či oním  rozpoznal, byla by i to spousta času. A když diskuzi utnu, jsem pro někoho nafoukanec. Já už kdysi dost diskuzí zažil (třeba i, či právě s lidmi tzv. duchovními). K ničemu nebyly, každý se v takové diskuzi utvrzuje jen v tom svém.

Nesmím se cítit jakkoliv zavázaný, a to na blogu se zapnutou diskusí nelze. Mám furt míň času, než bych potřeboval. Je to na hranici či nad hranicí mé únosnosti, mé kapacity. Mám obavu, že by to u někoho skončilo nekonečnými dotazy na informace, které jsou dnes už běžně dostupné, jen chtít. Já ale nejsem informátor, toužím být spíš „průtokový ohřívač myšlenek“, přisednout si ke čtenáři s kouskem své duše. Pokud mi někdo napíše, že to takto pochopil, jsem mu samozřejmě radostně vděčný. Snažím se odezírat vývojové problémy a potřeby těch, kteří vědomě nastoupili cestu vývoje nebo k ní snad směřují, snažím se dokazovat a povzbuzovat, že právě v této rozhodující  době, kdy se ukazuje kdo je kdo a je (ač ohrožovaná)  možnost demokratické diskuze (zatím), je úžasná možnost tříbení a zrání. Snažím se o to současným jazykem pro současné lidi, i když se základem přijatým od zasvěcenců, a leckdo si pak už to své další najde. Mám to z řady reakcí potvrzené. Při besedách - na rozdíl od řady řečníků v tzv. duchovní oblasti, třeba skvělých, působivých, mi nejde jen o seznamování zájemců s pravdami, ale i o naslouchání jim – v jejich tápání, problémech… A jak už jsem někde napsal, nejsem guru, ale jen přítel hledajících, snad malinko zkušenější, se kterými jsme "na jedné lodi".

Generace před nějakým půl až jedním stoletím byla stavěna na kontakt: kněz – věřící; později: informátor – příjemce informací. Dnes bychom o své osobní práci na svém vývoji měli svědčit sami sebou, svým životem. Netoužím suše informovat, ale sdílet se duší při onom informování a besedování. Vím, že se mi to v mnohém při mých chybách nedaří, ale je to mé směřování a z toho plynoucí svěřování.

Jsem i produkt zrání za dob socialismu, kdy byl člověk vděčný za každou půjčenou cennou knížku (většinou vzácné to pozůstatky z první republiky nebo ze tří poválečných  předkomunistických let), a pak jsme tu knížku, byla-li rozpoznána jako pro nás, v sobě co nejpoctivěji uskutečňovali, než jsme ji museli vrátit (proto jsem mnoho knížek opsal na dávném psacím stroji s kopiemi pro druhé, i tím se obsah krásně vstřebával). A byly-li otázky a nedořešenosti nitra, a ty byly často, pak vždy bylo po poprosení  zařízeno, že odpověď odněkud přišla. Dřív nebo později, ale vždy. Mé otázky musely krystalizovat co nejpoctivěji o samotě. Teprve umí-li se člověk správně zeptat, dostane odněkud pravou odpověď. Jenže právě volně nabízená diskuze někdy někoho svádí i k tomu zkratu plytkého ptaní se jen tak, užít si nějakého „duchovního“ poklábosení. A taky – často diskutuje leckdo, kdo má spoustu času a málo sebekontroly, a někdy je z toho žumpa. (Proto se diskuzemi na cizích blogách neprobírám.)

Nepíšu na fb ani pro to, aby se moji čtenáři na diskuzi prodírali spletitými labyrinty každého, kdo mi chce nějak složitě oznámit, že jsem „dobrej“, nebo naopak že jsem někoho „těžce zklamal“ a čím (nevylučuji, že si někdy i toho mohu vážit). Ti, kteří mají skutečnou osobní potřebu mi cosi slušně sdělit, si cestu najdou. Mnohým stačí takovéto společenství na dálku (navíc to před lety byly třeba i společné meditace vždy v 21 hodin na antroposofický Kalendář duše, uveřejňované na tomto blogu).

Jak už jsem psal jinde, jsem podivín: Po vydání některé mé knížky mívám puzení si ji znovu po večerech číst; zprvu jsem si myslel, nejsem-li nějaký narcis, že si čtu sebe (i když - říkám si - aspoň tomu rozumím a nemusím se s autorem hádat), a narcis třeba taky jsem. Pak mi ale došlo, že je to hlavně z potřeby aktivovat (dynamizovat) mentální siločáry knihy nebo článku pro další čtenáře, kterým se takto obsah více oživí a četba prohloubí. A zároveň cítím v tu dobu radost a sjednocení s těmi, kdo se sjednocují s myšlenkami knihy. Byl bych rád, kdyby souhlasní čtenáři věděli, že nejen oni se sjednocují s autorem, ale i autor s nimi, a jak radostně! Platí to často i o některých článcích na webu a facebooku.

A zrovna tak na dálku fungují (či funkují?) společenství z víkendových sdílení (dnes už řídkých), někdy dokonce už dopředu, několik dní před akcí. Na těchto setkáních se někdy vytvářejí (neplánovaně a někdy tím spontánněji) krásná konkrétní společenství – s některými takto spřízněnými dušemi jsme v tichém kontaktu dál. Ba dalo se kdysi i rozlišovat lehké krajové zabarvení duše, vyrostlé tu v okolí Tater či na Kysuci, tu v Bezručově uhelném Slezsku či esotericky bohaté Boskovické brázdě, v tradičně tajemně spirituálním (často dřív i spiritistickém) Podkrkonoší či „Podjizerskohůří“, v rozmanité Praze,  v západních Čechách s mentální stopou po amerických osvoboditelích, na vyprahlém Ústecku, kde se musejí opírat víc o krásy krajiny v sobě a tím je oživovat, ve středních Čechách s někdy přehlíženou malebností a přebohatou historičností krajiny (objevovanou citlivě nejen našimi klasiky, ale dnes i Václavem Cílkem), či v prosluněných rozložitých jižních Čechách, prozářených mj. odrazy vlnek a vln Vltavy a Otavy, povstalých ze stovek postupně slitých malých horských potůčků…

Moje osudová "výchova" (vývoj) pro mne diskuzi nezahrnuje. Poznal jsem, že člověk musí být často dlouho a hluboce sám, aby pak mohl být tím plodněji s druhými. Nemám potřebu tříbení svých názorů v nekonečných výměnách názorů na stále stejné psychické rovině, kde se člověk jen připojuje nebo odmítá, a vlastně jen přehazuje pojmy jako písek z jedné hromady na druhou, ale naopak mám potřebu tříbení své povahy, jednání. Tam nebudu nikdy hotov. A tyto možnosti mi život poskytuje, někdy tomu pomáhám i aktivitami ve veřejném životě.

Jistě, vzájemně se osobně obohacovat mohu s těmi, se kterými jsem byl nějak osudově sveden dohromady a na jejichž (spolu)vývoji se toužím, a oni touží i ode mne, nějak podílet, vzájemně si předávat – ne programově, ale jak to přichází. Anebo sdílením psaných obsahů. Leckdo dosud neznámý se stal mým vzácným blízkým. Od někoho k tomu stačí jeden či několik mailů a víme o sobě kdesi v hlubinách souznění. Ale rozšiřovat možnost až tak, abych byl kdekým lehkomyslně a kratochvilně vybírán, na to se necítím schopný ani časově, ani energií, chci-li aspoň trochu psát pro víc lidí. Psát a pak vysvětlovat, co a proč jsem napsal, ale nemohu. Nesouhlasí-li se mnou někdo, má na to právo a i možnost hledat si jinde. Já mám právo se o kdekterý nesouhlas nezajímat, to bych asi musel už dávno se vším skončit a jen diskutovat. Morgenstern před více než sto lety napsal, že umožnění dopisování (zřízení pošty) přineslo přílišné zabývání se drobnostmi a nedůležitostmi, které při písemném vyjádření tak často bují. (Kdysi jsem, poprvé a naposledy, udělal pokus a před vydáním knihy Odívání Sluncem v roce asi 1996 jsem pár známým rozeslal kopie, aby se vyjádřili, co by šlo vyndat. Každý by ale vyndal něco jiného. Kdybych měl vyškrtat vše, od odstavců po kapitoly, které někdo považoval za zbytečné nebo že tam nepatří, zůstal by asi jen název knihy, a ani tím si nejsem jistý. – A naopak, kdybych měl do této knihy přidávat a doplňovat všechny souvislosti, které tam někomu chyběly, psal bych ji dosud a měla by už tisíce stran, protože od každého odstavce, ba myšlenky, se dají rozvádět další a další návaznosti a souvislosti nejrůznějšími směry.)

A diskuze ústní? Mám raději spíš obyčejné srdečné popovídání a sdílení. Při diskutování ale dojde někdy k tomu, že si jen vzájemně pinkáme (třeba "inteligentně") míčkem abstraktních představ, bez nějakého směřování. Je to často víc intelektuálské hobby, u někoho i snobské, než pravý užitek. U mnohých je záměr duchovního vývoje redukován na společenské vyžití se na toto téma při různých akcích. Kdysi, v prvních letech mého (vědomějšího) vývoje, jsem diskuzemi trávil mnoho hodin týdně. Pak jsem začal mít dojem, že je to zbytečné, že diskuzí si vytvářím(e) často jen umělé, fiktivní problémy, na jejichž "řešení" jen marníme čas. Víc jsem začal potřebovat jen lidské sdílení, a to nezabíralo tolik času. A s tím skutečným bytostným hledáním se musím obracet hlavně k vyšším světům, hledat a oživovat si k nim vztah, zrovna tak jako žít bděle a harmonicky a přemýšlet logicky v tomto světě. Diskuze pro mne byl někdy jen únik od vlastní niterné poctivosti, šidítko, náhražka, sebezalíbení jako že něco "řeším". Někdy svádí k různé sebestylizaci (intelektuální, duchovní, dramatizující až hysterizující své problémy apod.). Tehdy jsem nabyl zkušenosti, že s někým "diskutovat" a "řešit" něco dlouhé hodiny, často k ničemu nevede. Určitý základ si musím ujasnit o samotě, a pak třeba jen příležitostně si o tom popovídat, ne si z popovídání dělat trvalé pravidlo. Měl by si na to ale přijít každý sám, kde je to zbytečné - nebo kde se oboustranně dobrovolně hezky sdílí, nebo v krizi niterně opírá jeden druhého a někdy zas druhý prvního. Neuzavírám se snaze pokusit vysvětlit (i při své nedokonalosti) někomu něco, potřebuje-li to opravdu a troufám-li si na to (i proto jsem kdysi na webu nabízel určité poradenství, které už beztak roky funguje), nebo se dělit o jeho radost z poznání něčeho. Toho skutečně účelného by ale bylo při otevření webové diskuze asi minimum.

Nabyl jsem zkušenosti, že smysluplně diskutovat o něčím problému nebo se snažit ho společně řešit, lze jen v případě, kdy si ten druhý je schopen shrnout svůj problém do několika vět, do jednoho odstavečku, nebo ústně do, dejme tomu, jedné minuty. Jinak začne jen nekonečný kolotoč sebestředných mlhavých litanií, na které jejich autor stejně nepřijme žádnou odpověď. Neuměl svůj problém formulovat, neumí rozeznat ani odpověď. Nebo přeháním?

Nebo jinak: Toužím si zrát (byť snad lenivě po svém) z odkazu největších duchů, které objevím, případně z inspirací duchovních hierarchií, jsou-li mi dány, a toužím tak proto, abych mohl dávat dál nějaké z toho získané a aspoň trochu zažité podněty či inspirace či v něčem dál rozjasňovat bdělé vědomí. Tedy o ty podněty se toužím s lidmi dělit, ale pouze o to, co se ve mně nějak uskuteční nebo co alespoň uznám (rozeznám) svým stupněm vývoje a zanícení jako následování- či osvojeníhodné (ač jsem trvale ve vývoji). Neměl jsem potřebu pouštět ke svému osobnímu zrání nikoho, koho si nejprve neprověřím a nezvolím. Na mé skutečné zrání si mne najde karma nebo milost sama od sebe. A na předávání podnětů druhým mi stačí mé psaní, případně občasné besedy či víkendy, a z toho plynoucí přirozené tříbení jejich i moje. Anebo i přátelské kontakty s leckým, kdo se ozve opravdově.

Zpětnou vazbu na mé psaní mám, myslím, dostatečnou, z reakcí lidí i z niterného pocitu po každém článku a knize. Ale zároveň: ani na zpětných vazbách nic nestavím, podstatné je, že to či ono toužím napsat za sebe a ze sebe, podělit se o prvky opěrných a osvobozujících pravd, s pokornou prosbou o vedení a inspiraci, bez ohledu na ohlas a reakce. Občas vycítím ve společnosti „díru“ v tom či onom tématu (třeba tabuizované umírání, vhodná komunikace se seniory, etika vztahů, pravý původní význam jednotlivých svátků roku...), tak se pokusím ji psaním trochu zacelit. Jsem tedy jakýsi psací nádeník. A nakolik to umím napsat nebo říct, v tom mi diskuze nepomohou. Ale teď diskutuju už šíř než jen o diskuzi. Takhle se mi to podařilo neuměle napsat. - Děkuji za trpělivé přečtení a promyšlení.