...navždy světu k dispozici.

/Z mailu/ Stává se každému či mnohému, že čtením o pokroku a dalších stavech se do nich (do snah) uvede zprvu jen jako, snaží se jen nápodobou, imitací. Sami to o sobě ovšem zprvu nevíme, musíme hledat. Člověk si dobře  přečetl a zpracoval, co se od něho chce, ale nemá plný podklad do hloubi sebe. Začal to dělat poslušně, a v psychice, v myšlení se to může jevit jako snaha, ale je to jen vnější hladina. Máme sice prvky poctivosti, ale zas jen takové, jaké jsme zvyklí dosud z běžného života. Tak se uvádíme bezděčně do pocitu snahy, ale často je to jen kašírování, je to jen intelektuální, psychické zpracování věci. Vypadá to věrohodně, řešíme si cosi a někdy s výsledkem, ale ještě ne dost doopravdy. Jako kdyby se asfaltoval povrch bez zpevnění kamennými a štěrkovými podklady pod tím, tak silnice vypadá napřed dobře, ale nevydrží.  Jsme pak ukolébáni tím, že se věcem věnujeme podle toho, jak se to dočítáme, ale nevidíme, že je to zčásti jen hra. Hra s pojmy, s psychikou, se snahou, dáváme tomu poctivě čas, jenže nemáme ještě tu pravou hloubku, poctivost, uchopení života jako celku. To platí v mnohém i o mně. Chce to čas a větší poctivost v sebepoznání.

Tím, co zde získáme, a nemusí to být jakési markantně duchovní schopnosti, ale třeba "jen" píle, pracovitost, radostnost, přesnost, zodpovědnost, vlídnost, skromnost... můžeme působit i po smrti pro další duše. I tohle může být krásný niterný stimul k práci na sobě. Zde je další argument: když se píše o "práci pro druhé", ono to nemusí vůbec znamenat honem teď někoho spasovat, ale hlavně ten postoj, a pak se Prozřetelnost sama postará, i když to nemusí být hned. Vše, čím se doopravdy pronikneme, bude dříve či později, ale navždy světu k dispozici. Vždy, každým dnem, jsme spolutvůrci světa budoucího - nejistého a plného problémů, nebo laskavého a bezpečného.