Čtyři týdny adventu jsou opakováním čtyř kosmických dnů, tedy rekapitulací uplynulých inkarnací bytosti Země. První tři týdny nám mohou zprostředkovat vzpomínku na tři minulé kosmické dny: starého Saturnu, Slunce a Měsíce, kdy jsme byli ze sféry duchů Vůle Trůnů, Duchů moudrosti a Duchů pohybu postupně obdarováni jejich obětními substancemi, ze kterých se postupem času vytvořily naše tři schrány – tělo fyzické, éterické a astrální. Čtyři adventní neděle byly zvány nedělí železnou, bronzovou, stříbrnou a zlatou. To nám dává tušit souvislost čtvrtého adventního týdnu s Kristovým impulsem. Jako jsou tři týdny adventu přípravou na čtvrtý týden a jeho vyvrcholení v čase vánočním, tak byla tři minulá zemská vtělení přípravou na přijetí substance Já v podobě obětního kouře Duchů formy, z nichž ten nejvyšší – a nám nejbližší – nese jméno Jahve či Jehova. Jehova byl tváří Kristovou v době Jeho sestupu na Zemi. Čtvrtý týden adventu tedy zastupuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus. Proto se Ježíš i historicky rodí koncem čtvrtého adventního týdne. Náplní čtvrtého adventního týdne je zesílené prožívání nejhlubší kosmické osamocenosti, kterou Země s lidstvem spoluprožívala před přelomem věků (nejsilněji od začátku Kali-jugy, 3101 př. Kr., tzv. světový advent), a kterou také v menší míře prožívá na konci sestupné poloviny roku, v adventní době.
Zkouška, kterou člověk má nyní podstoupit, se již nedá vystihnout pomocí živlů, neboť zde již jde o nejvnitřnější jádro člověka, o jeho já. Dalo by se sice mluvit o zkoušce zemí, protože člověk musí vyvíjet své já proti nejhrubšímu elementu země, nejvíce přiléhavé označení je však zkouška samotou. Ve čtvrtém adventním týdnu již poodstoupila celá třetí hierarchie, Archeové, Archandělé i Andělé, od bezprostředního vedení lidí (bytosti druhé a první hierarchie zatím takto bez vážnějších následků pro éterické a fyzické tělo člověka poodstoupit nemohou, proto se tento proces týká jen hierarchie třetí, který ale zasahuje člověka nejsilněji právě v jeho duši). Zkouška samotou je pro duši nejhlubším a nejtěžším zážitkem. Prožíváme mrazivý chlad, když se celý náš svět idejí, s nímž chceme být neustále spojeni, stáhne do jednoho malého bodu. Prožíváme v nekonečném zvětšení všechny pochybnosti o bytí, neboť nás již nenese nic, na co jsme byli až dosud zvyklí a co jsme brali jako naprostou samozřejmost. Nyní je nám toto všechno vzato, a takto vzniklou nicotu prožíváme duševně jako mrazivou. Jsme poprvé v životě ponecháni zcela sami se sebou, a musíme to dokázat prožít, neboť jiné cesty není.
Tuto zkoušku lze zvládnout jedině s dostatečně vyvinutými ctnostmi z předcházejících tří zkoušek, se spravedlností, zachováváním pravé míry a rozvahy, a statečností. Prožitek mrazivého chladu a ledové osamělosti může být děsivým zážitkem, je však tou jedinou správnou a pravdivou reakcí duchovních hierarchií na náš zuřivě ohnivý egoismus stlačený v naší bytosti. Doslova nás z tohoto egoismu léčí. Tím, že jsme nuceni tento egoismus rozšířit na celý svět, tím, že jsme nuceni „učinit všeobecné zájmy lidstva a světa svými vlastními“, dochází k postupnému vychládání spalujícího ohně egoismu soustředěného předtím do jednoho bodu. Takto rozšířený a zchladlý egoismus již nemůže spálit ani nás, ani nikoho dalšího.
Podobně, jako zkouška ohněm souvisí s první oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s převahou antipatie oproti sympatii), zkouška vodou s druhou oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s vyváženým poměrem antipatie a sympatie) a zkouška vzduchem s třetí oblastí astrálního světa (sestávající z útvarů s převahou sympatie oproti antipatii), souvisí zkouška samotou se čtvrtou oblastí astrálního světa, kde panují již zcela odlišné poměry. V Theosofii čteme: „Vyšší stupně duševní substance se vyznačují tím, že u nich jedna z obou základních sil ustoupila úplně do pozadí, totiž antipatie, a to, co v nich působí, je už jenom sympatie. Ta se nejprve (tedy ve čtvrté oblasti) může uplatňovat uvnitř duševního útvaru samého mezi jeho částmi. Tyto části působí mezi sebou navzájem přitažlivě.“ To můžeme dát do souvislosti se zkouškou samoty, kde je potřeba sílu sympatie (která je zpočátku jen sebe-sympatií, tedy egoismem, a navíc silně znečištěná antipatií ke všemu, co náš egoismus ničí) rozvinout a rozlít ji na celý svět – podobně, jako se v páté, šesté a sedmé oblasti astrálního světa síla sympatie postupně více a více rozlévá z duševních útvarů navenek a prostupuje tak celý astrální svět. Dále čteme: „Ještě vyšší stupeň zaujímají duševní útvary, jejichž sympatie se neuzavírá do vlastního života. Od tří nejnižších stupňů se liší jako už i čtvrtý tím, že u nich síla sympatie nemusí překonávat žádnou antipatii směřující proti ní. Teprve těmito vyššími druhy duševní substance se rozmanitost duševních útvarů završuje v jediný společný svět. (…) Setrvačné a bezvýrazné vnitřní prožívání, jež se chce antipatií uzavírat do sebe, pokud se uplatňují jen substance nižších oblastí (viz analogii s prvními třemi adventními týdny a zkouškami) se mění v sílu a pohyblivost vycházející z nitra a rozlévající se proudem směrem ven.“ (Pátá, šestá a sedmá oblast astrálního světa souvisí s dalším postupem na naznačené stezce, jehož líčení je již nad rámec tohoto textu. Přírodním obrazem tohoto postupu je vzestupná polovina roku, charakteristická postupným přemáháním temnoty astrálního, éterického a fyzického těla světlem Kristovým.)
Vědomému vstupu do duchovního světa vší silou brání dvojnost odpůrčích mocností, které nyní přistupují k samotnému lidskému já. Lucifer usiluje o to, aby člověk obešel malého strážce prahu a vstoupil do duchovního světa bez setkání s ním, což by vedlo k zajetí v duchovním omylu, neschopnosti na druhé straně prahu cokoliv jasně rozlišit. (Například záměna Krista za Lucifera nebo i jinou bytost je nejčastějším omylem tohoto druhu.) Ahriman usiluje naopak o to, aby všechnu pozornost člověka naplno obrátil ke hmotnému světu, takže se k bráně do duchovního světa ani nedostane. To je také to, co se zhusta děje v předvánoční době – snad nejnápadnějším symbolem toho je v posledních letech tzv. Černý pátek (magická akce na připoutání lidí ke hmotě skrze sílu peněz), obecněji veškeré šílenství, kdy lidé usilují o zařízení a vytvoření co nejvyšperkovanějšího hmotného pozlátka a jakési „pohody na úrovni“, kdy se o několik dní té pravé „vánoční pohody“ zápasí v několik týdnů trvajícím vyčerpávajícím antikristovském shonu, doslova vypínajícím vědomí člověka o vyšších světech.
„Moudrost vnějšího světa se stává, počínaje zemským stavem, vnitřní moudrostí v člověku. A když je tu zvnitřněna, stává se zárodkem lásky. Moudrost je předpokladem lásky; láska je výsledkem moudrosti znovuzrozené v já.“ Tato slova Rudolfa Steinera obsahují tajemství celého ročního koloběhu. Vezmeme-li je jako látku k meditaci, ukážou se nám následující souvislosti: Charakteristikou sestupné poloviny roku, od letního slunovratu k Vánocům, jsou slova „moudrost vnějšího světa se stává, počínaje zemským stavem, vnitřní moudrostí v člověku.“ Sestupná (v širším smyslu michaelská) polovina roku je totiž především přípravou na mysterium Vánoc, přípravou, jejíž hlavní náplní by mělo být studium světové a lidské moudrosti obsažené v anthroposofii. Slova „A když je tu zvnitřněna, stává se zárodkem lásky“ vystihují vlastní podstatu posledního adventního týdne i Vánoc. Jedině díky přijaté a živě uchopené moudrosti v našem nitru se může udát ona alchymická proměna přijaté moudrosti v zárodek lásky. Všechna moudrost je totiž pouze cestou k lásce. Přijímání a pěstování moudrosti se nikdy nesmí stát samoúčelným, jinak vede do luciferské propasti. I proto je vyvinutí ctnosti moudrosti pouze přípravou k dalším, vyšším stupňům cesty zasvěcení, které jsou (od Vánoc přes Epifanias, Velikonoce, Nanebevstoupení, Svatodušní svátky a Svatojanskou dobu) ve znamení lásky. Slova „moudrost je předpokladem lásky“ se vztahují na vlastní přelom roku, třináct svatých nocí, které jsou „přebytečnou dobou“ mezi dvanácti lunacemi (synodickými měsíci) a slunečním trváním roku. Ukazují nám, že sestup Krista na Zemi se nemohl odehrát bez přípravy v podobě zrození nátanské duše v těle Ježíšově. Nakonec slova „Láska je výsledkem moudrosti znovuzrozené v já“ jsou vlastním obsahem celé vzestupné, kristovské poloviny roku, kdy je již v popředí láska, postupně mohutnějící a rozlévající se světem. Čtvrtý adventní týden je tedy obzvláště spojen se čtvrtou ctností, ctností moudrosti. Především přijatá a zvnitřněná moudrost je to, čím přepracováváme své nedokonalé astrální tělo v duchovní svébytí. (Přijímání pravd a postup na stezce poznání působí dle Rudolfa Steinera přetvářejícím a pořádajícím způsobem především na astrální tělo; kdežto pravidelná, opakovaná činnost – například pravidelná meditace nebo modlitba – působí podobným způsobem na tělo éterické).
Malý strážce prahu hovoří dle Rudolfa Steinera k člověku tímto způsobem: „Nepřekračuj můj práh, pokud se ti neujasní, že budeš sám před sebou osvětlovat temnotu; nebudeš-li mít jistotu, že máš ve vlastní lampě dostatek paliva.“ (Palivem se zde nemíní nic jiného než právě moudrost.) „Moudrost tvého pro tebe skrytého osudu pracovala až dosud v tobě tak, aby vymazala v mé podobě veškerou nedokonalost a ošklivost. Nebude se již o tebe dále starat. Vloží všechnu tuto práci do tvých rukou. Musím se stát v sobě dokonalou bytostí, nemám-li upadnout do záhuby a stáhnout tě s sebou do temného, zkaženého světa. Abys zabránil tomuto nebezpečí, musí být nyní tvá vlastní moudrost tak velká, aby mohla převzít úkol oné skryté moudrosti, která od tebe odstoupila.“ Zvládne-li člověk obstát v této zkoušce, vstupuje do objektivního světa imaginace. Dojde-li k tomu zvlášť harmonickým způsobem v době Vánoc, může duše v tomto světě vnímat jako první jednu určitou imaginaci: mohutnou vánoční imaginaci panenské ženské bytosti s jasně zářícím dítětem na klíně. Její hlava se skví dvanácti hvězdami, v srdeční krajině jí září aura dítěte, a pod svýma nohama má měsíc (překonané měsíční impulsy luciferských duchů). V kruzích esoterního křesťanství bylo označováno katarzí plně zčištěné astrální tělo jako Panna Sofia. Jedině to je schopné do sebe přijmout vyšší Já, které září z hvězdné dvanácterosti kosmu. (Tato dvanácterost se od 25. prosince postupně otevírá díky nyní plně vdechnuté vzpomínce Země na hvězdné výšiny, do kterých byla rozlita v letní době. V době dvanácti svatých nocí tak můžeme postupně zrcadelně prožít sestup Krista skrze dvanáct oblastí zvěrokruhu. Protože ale doba dvanácti svatých nocí již patří k době vzestupu, procházíme zodiakem z našeho pohledu vzestupně, od Ryb k Beranu, za nímž nás při třinácté svaté noci čeká za zvěrokruhem dotek pravého Já Kristova – slavnost Epifanií. Tedy: Kristus sestupoval dolů, my vystupujeme nahoru.)
Doba čtvrtého adventního týdne je tedy v nejhlubším smyslu přípravou na zrození vlastního vyššího Já. Je nasnadě, že toto vyšší Já námi postupně prostupuje z náruče našeho Anděla strážného tím více, čím větší práci jsme odvedli na zušlechtění svého astrálního těla, darovaného nám ze sféry Duchů pohybu ve staré měsíční době. I proto má to první, co vidíme za malým prahem, charakter dvojnosti astrálních sil – nižších, nevytříbených, v podobě měsíce pod nohama Panny a stříbřitých záhybů jejího roucha, a vyšších, vytříbených, v podobě dvanácti hvězd, z nichž je tvořena její hlava. Střed mezi nimi zaujímá právě narozené vyšší Já, rodící se uprostřed nich. Se čtvrtým adventním týdnem a jeho vyvrcholením máme mohutnou analogii ve čtvrtém činu nátanské duše, v její nejvyšší oběti. V době mysteria Golgoty bylo již ohroženo lidské já samo. Podstata nejvyšší oběti nátanské duše spočívá v tom, vytvořit pro každé lidské já možnost, aby přijalo do sebe sílu Kristovu, aby se mohla přímo v lidském já uskutečnit slova apoštola Pavla „Ne já, ale Kristus ve mně“, to znamená vytvořit pro já rovnováhu mezi mocnostmi ahrimanskými přistupujícími zvenčí a luciferskými svádějícími z nitra. Nátanská duše měla do sebe přijmout Kristovu bytost nikoli již v kosmu, jako při třech předcházejících čistě kosmických obětech, nýbrž na Zemi, ve fyzickém těle, aby tak otevřela Kristovu impulsu přístup ke každému jednotlivému lidskému já…
Uzavřeme pojednání „vánoční náladou" z duševního kalendáře Rudolfa Steinera:
Jak kouzla zbaven cítím
duchovní dítě v lůně duše;
do jasu srdce zplodilo
světové svaté Slovo
naděje nebes plod,
jenž roste s jásotem do dálav světů
z božského základu mé bytosti.
Jan Kment - volně podle S.O.Prokofjeva, R. Steinera a K. Funka
2024 ©