Když už budeme zabíjet vánočního kapra, pak alespoň jednou dobře mířenou ranou. Znal jsem chlapce mých přátel, který si vymínil, když už musejí zabít kapra, aby koupili dva a jedoho z nich pustil zpět do řeky. Jednou jsem to šel udělat s ním, abych mu nesl těžký kýbl s vodou a kaprem. Otokar Březina píše laskavě a moudře i o zvířatech. Málo si uvědomujeme, že jsou to naši mladší bratři a lidstvo že bude jednou, v dálné budoucnosti, vracet zvířecí říši obrovský dluh za odvěké pojídání jejich těl, trýzeň při zabíjení i za zotročování v zemědělství, dopravě, sportu a podobně. Na vyšším stupni vývoje bude pokročilé lidstvo pečovat o vývoj zvířat ve věčné spirále postupujícího bytí asi podobně, jako dnes pečují andělé o nás.
V rukopisné pozůstalosti Březinově čteme: „Ale zákon zvířete není zákonem lidským; zvíře následující zákona svého dosahuje štěstí, o němž nemáme potuchy; dosahuje spojení s božstvem, žije v propastném prožívání přítomnosti, které někteří myslitelé – a nikoli bez příčiny - porovnali s extází mystiků. Ale následuje-li člověk zákona zvířecího, trpí; ztratit se přítomnosti, vyhladit minulost a budoucnost ze svého života není mu dáno; člověk má svůj zákon, jehož prvních několik písmen naučil se slabikovati utrpením dlouhých tisíciletí. A naučili ho to velcí lidé, v nichž moudrost a zkušenost celého kmene vyzrála v lásku.“
Sháníme se někteří po co možná nejexotičtějších námětech či metodách meditace. Může to být jednodušší. Krom meditací například na hvězdnou oblohu nebo na květiny (a nemusíme tomu říkat meditace) je možné a dobré se ztišit, soustředit a co nejpozorněji a nejplněji se vžít i do zvířete, až ho nazříme v jeho podstatě, odlišnosti i nevinnosti. Na chvíli se téměř staneme jím. Pak jsme jeho poznáním do hloubi naplněni. A tím dáme něco ze sebe i jemu. Nepodaří se to snad hned plně, ale trochu ano. Vnímáme i jeho klid či pohyby, často ničím „logickým“ (z našeho pohledu) nevyvolané. Jaká je v tom volnost. Zkoušet to co nejkoncentrovaněji můžeme každý. Nebudeme pak mít touhu zvíře pohladit jen rukou, ale pohladíme ho celou duší. A nezáleží zda to budeme dělat u koně, psa, kočky, jiřičky či slepice. Při ztišeném pozorování či jen představování a "vetkání" se do "vědomí" toho tvora ustává veškerá lidská navyklá citovost, protože jsme (aspoň trochu) s ním. Pak už nelze hovořit ani o "lásce" v běžném citovém smyslu, protože se dostáváme aspoň na okraj, na kousíček jeho spolubytí jakožto božího bratra (jsou to velká slova, ale jinak to napsat nelze). Jsme pak s ním o něco víc než když jsme to necvičili. Je to i první krůček k budoucímu sjednocení vědomí se vším Božím Bytím. Takovéto chvilkové spolu-bytí, i kdyby to bylo jen na pár vteřin třeba i při náhodném setkání s nějakým zvířetem, je větší a reálnější sounáležitost než rozplývání se v osobním citu "lásky" (někdy se kocháme víc potěšením z vlastního citu než skutečným zvířetem) či přemrštěném podstrojování domácím rozmazlencům, které přispívá někdy i k degeneraci jejich přirozeného života a k lenivě pasivní náladě, což jim neprospěje. Takto můžeme, byť snad nepatrně, pomáhat zvířeti ve vývoji k vyššímu stavu vědomí. Drtikol se dlouho zavíral při svých meditacích se svým vlčákem, aby pracoval na jeho vývojovém postupu. Takové „polidštěné“ (v tom lepším smyslu) zvíře vnese po smrti tohoto elementála i do skupinové duše a tedy jsou jí obohacena i další zvířata. Něco podobného může dělat každý z nás, někdy účinněji, jindy to budou jen první pokusy.
RADOSTNOST VLAŠTOVEK, RORÝSŮ DIVÉ REJE A VAN MOTÝLÍCH KŘÍDEL - ROZVINUTÍ KAPITOLY Z KNIHY SVĚTLINY
Vídáme tady přibližně od doby adventní různé cizokrajné ptáky. Přiletěli k nám ze severu, jsme pro ně teplý jižní kraj. Všimněte si - jsou jaksi uzavření, nepokřikují, nepřibližují se našim obydlím. Holt Seveřané. A naši opeřenci? Po vyvedení mláďat utichl a vychladl život hnízd, která jsou odhalována po opadání listí i v místech, kde bychom je ani netušili. Někdy i v křoví hned vedle chodníku. Až s jarem se postaví nová.
Jakmile zvládnou let, orientují se ptáčata ve světě a v tom, co pro ně je či není dobré velmi rychle. Jak dlouho trvá nám, než se naučíme doopravdy rozeznávat, co nám opravdu prospívá a co škodí. Někdy to nezvládneme do smrti. Ptáčata na to mají jen několik týdnů, a už se některá houfují k odletům do nového neznáma. Nebo jsou všude v božím světě doma?
Ptačí národ je svobodný a radostný. Ptáci se těší ze života tak spontánně a nepokrytě, že jen málo lidí to tak dovede. Uměl to třeba svatý František, však si s ním taky ptáci rozuměli a shlukovali se kolem něho. Snad poznali, že smazal Kainovo znamení bratrovraždy ze svého čela. Ba i kolem Fráni Drtikola se jednou na verandě shlukly vlaštovky na zábradlí jedna vedle druhé, když jim jakýmsi neobvyklým hvizdem něco vyprávěl.
Když ptáci trpí, nevztekají se na nikoho, ani na osud. Strádají hladem či zimou jaksi soukromě, tiše, odevzdaně. Možná i proto je v jejich životě velká disciplína, ba řád. Ani tomu se neprotiví. Vědí, kdy mají odletět do jiných krajů, vědí i kam a kudy, ač tam třeba letí ve svém životě poprvé. Umějí se často i předem vyhnout hurikánům. O svých přirozených nepřátelích vědí, v jakých situacích a jakým způsobem mohou zaútočit. Nevědí to jen o člověku. Ten svými důmyslnými zbraněmi narušuje pravidla čestného boje a lov zaměnil za zákeřné masakrování.
Naše honosná letadla, která ptáky napodobují jak svým vzhledem, tak vztlakovým principem profilu křídla, nic z toho neumějí, ba ani s těmi nejzkušenějšími piloty. K napodobení ptačích schopností je nutné si vypomáhat stále složitější technikou. Když ptáka rozpitváme, vysvětlení nenajdeme. Goethe a jiní tvrdili, že ptáci mají centrální skupinovou duši, společnou každému druhu, nadanou vysokým vědomím, která jim vtiskuje nejen jejich podobu a způsob chování, ale i řídí jejich tahy, dobu páření atd. Podobně jako když naše duše ovládá například prsty. Právě tuto duši patrně odprošovali dávní lovci, když měli zabít zvíře pro obživu. Pro usnadnění představ si zvíře někdy namalovali i na stěnu jeskyně.
Skupinové duše jednotlivých druhů mají spolu úmluvy, který druh se smí některým dalším živit. I toto "násilí" v přírodě je tedy v pořádku. Není v pořádku jen u člověka, ten žádnou úmluvu nemá a bere svévolně, co mu nepatří. A ještě zabíjí způsobem v přírodě nepřirozeným. Zvířata bojují jen svou silou, člověk využívá svého intelektu k důmyslným zbraním, které zabíjejí ne v osobním setkání se zvířetem tváří v tvář, ale rafinovaně, zákeřně, nečekaně, někdy brutálně a surově...
To vše nám, odkojeným pyšnou materialistickou vědou, zní někdy divně a pochybně. Co tedy s problémem? Asi nic, dokud nejsme schopni pročistit náš pyšný a proto trvale nespokojený rozum i trvale neukojené choutky. Alespoň se však nechme ptáky inspirovat jejich radostí, trpělivostí, obezřetností i trvale dobrou náladou. Vězme, že i naše duše nemusí být jen slepicí, znající pouze svůj dvorek. Ani kohoutem, naparujícím se pyšně na hromadě hnoje. Když se chceme někam povznést, třeba k výměně krás s duší druhého a nechceme být rušeni konflikty a přízemními spory, musíme jako orel vytrvale mávat křídly své sebekázně a klidného nadhledu a neztrácet orientaci ani za nepříznivého počasí kolem sebe. Ptáci to umějí. My jen občas.
Zkusme si - sice hravě a lehce ale přesto k užitku - léčit různé těžkosti a chmury podle potřeby tu vyvoláním skřivánka v duši, tu inspirací mohutného orlího vzmachu k získání nadhledu a ke svobodnému opuštění přízemních malicherností, tu laskavostí a hravostí družných vlaštovek a jejich pracovitostí při stavbě hnízd či hbitými reji houfů zvučících rorýsů, jindy obětavostí ptačích rodičů, nehledících na čas a pohodlí. Anebo - třeba ve spravedlivé věci - i použitím lví síly. Ta, pokud je vynakládána správně, se jednou změní v sílu orlího vzletu.
I motýli - tvorové kdesi mezi květem rostliny a živočichem – zanechávají v zemské auře ty nejjemnější a nejkrásnější inspirace. Jak citlivá může být asi meditace člověka, který dokáže toto zachytit?
Podle IQ jsou prý ptačí mozky hloupé. Buďme tak moudří, jako oni. Anebo mějme alespoň radost z jejich volnosti a lehkosti - jak by takoví nebyli, vždyť nikomu neubližují a nejsou otroky svého chtění a pachtění a proto mají čisté svědomí a lehko na dušičce. Buďme Stvořiteli vděční, že jsou.
JE HEZKÉ SI NAJÍT TYTO DVA ODKAZY.
Malá poznámka k prvnímu: Jak užitečné by bylo "opičit se po Americe".
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/americke-staty-registruji-tryznitele-zvirat-stejne-jako-nasilniky-si-je-muze-najit-kazdy-32402
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/hasic-na-specialnich-sanich-zachranoval-lan-ze-zamrzleho-jezera-40741
Ze staršího dopisu přátelům - Pěnkavák v kuchyni.
U těch ptáků, které za naším panelákovým oknem krmíme, už někdy rozeznávám i generace, ba i tlouštíky a „anorektiky“. Těm říkám střízlíci, i když je to třeba čížek. Malá letošní sýkorka asi neměla zkušenost se zvonky-rváči, a tak z krmítka neodlítla, když dosedl zvonek, který nikoho vedle sebe nesnese, a porvali se pak ve vzduchu, ona se musela vzdát. Asi nečekala, že může prohrát, teď už si bude dávat na ty sobce zvonky pozor. Holt se zvonci asi trochu „polidštili“. Ostatně – co se vlastně míní výrazem, že by se zvíře polidštilo? Nedej Bože.
Mají různé druhy ptáků i různý zrak, anebo míru strachu: zvonek, i když se pohybuju za záclonou, si všimne pohybu a uletí. Sýkorky uletí jen když se výrazněji hýbu za otevřeným oknem bez záclony. Pěnkavák už si zvykl a nevadím mu. Nechápu, kam to zobání dává, když se cpe celý den. Když se u otevřeného okna nehýbu a jsem až u krmítka, mohu na ně koukat i na čtvrt metru, protože asi nevědí, že ten světlejší flek je můj ksicht. Když se pohnu, někteří uletí rychle, ale jiní, hlavně pěnkavy, chvíli koukají a "přemýšlejí", mají-li uletět. Ten pěnkavák zobe klidně dál a pokukuje. Někdy k nám chodí do kuchyně, stačí u pootevřeného okna jen proužek odhrnuté záclony a trefí zas ven. Popolítává tu, zobe drobečky ze země a stolu, pokálel nevinně štrůdl a šel. A malej brhlíček, když ho odeženou od krmítka na okně, tak chodí po zdi baráku pěšky nahoru i hlavou dolů, jako by zapomněl, že může i lítat.
Je zajímavé, že někteří zazpívají i s plným zobákem, tedy jim to asi zpívá už z břicha či té trubice. Už si na okně zvykli a tak tu ráno posedávají a i když tam nic nemají, klidně si pozpívávají jako v lese. To ještě loni nebylo. Nedávno mi pěnkavák prolít skrz kuchyni a pokoj a vylétl balkonem (naštěstí otevřeným). Jako by mi tu zanechal kus opravdové přírody. Ten byt, když si na to vzpomenu, je v něčem jiný, stal se tím součástí přírody. Vida, i toto je „nabíjení energií“, a milejší, než ty úprky za hamtáním energií a vzdychání, že „to je teda síla, to je paráda“.
2024 ©