"Neplačte nade mnou,..."; Člověk byl znovu spojen s kosmem.

V období od Vánoc přes Epifanie až k Velikonocům si znovuzrodivší se duše mohla v tomto proudění uvědomit svůj význam pro svět. O Velikonocích nastává předěl - duše může vystupovat ze sebe a nastupovat cestu k pochopení významu světa pro sebe.

Vítězné světlo jarního slunce, tento obraz Zmrtvýchvstání, jí září vstříc z dálav světů. Svit jarního úplňku, přemožený vítězně stoupajícím sluncem, je kosmickým znamením a poukazem, že k opravdovému spojení se světem nepostačuje matné, měsíční myšlení z odraženého měsíčního svitu, ale musí zazářit i v člověku sluneční aktivní myšlení.

Nechme do sebe zazářit onu velkou, významnou hodinu ve světovém i lidském vývoji, do níž spadá doba Vzkříšení. Musíme umět spojovat fyzické, pozemské s metafyzickým, mimosmyslovým. Velikonoční myšlenka snese pouze interpretaci z nadpozemského, neboť Mystérium na Golgotě, pokud je též mystérium Vzkříšení – je událost, která se liší od ostatních záležitostí lidstva. Všechny ostatní záležitosti lidstva probíhají na Zemi zcela jiným způsobem než to, co se stalo Mystériem na Golgotě. Země přijala do sebe kosmické síly a tím, čím se stala, dává prýštit do lidských sil mohutnou duchovní vůli. Když se odehrálo Mystérium na Golgotě, tu se hrnul nový proud vůle do pozemského dění a při tomto kosmickém ději Země byla pouze jevištěm. Člověk byl znovu spojen s Kosmem. Tomu je třeba porozumět, a porozumění toho teprve ujasní základ Velikonoc v celém jejich rozsahu. Proto si nesmíme před duší vybavit Ukřižovaného, třebaže umění v jeho vystižení přineslo to nejvyšší, nejkrásnější a nejvznešenější. Na mysli nám musí tanout myšlenka: „Ten, jehož hledáte, není zde.“ Nad křížem musí se zjevit Ten, jenž tu nyní jest, jenž z Ducha a pro Ducha, duchovně buditelsky k nám promlouvává.