Slavíme něco? Máme v sobě ideu svátků? Sebereme-li rituálům ideologii, zdegenerují nám. A co osvobozuje?

Jak připomněl kdysi v LN Jeroným Klimeš, narození Ježíše kdysi spadalo do slunovratu - protože on je to světlo, které zvítězilo nad temnotami.  Do rovnodennosti z historických důvodů naprosto přirozeně zapadlo vzkříšení - definitivní vítězství Ježíše nad smrtí. Jenže - současná doba vzala svátkům veškerou symboliku a vítězství světla nad tmou je jen přežilý frázovitý folklór. Sebereme-li rituálům ideovou náplň, pak nám zdegenerují. Toho jsme svědky. Z Vánoc zmizela křesťanská idea: "Bůh štědře obdaroval lidi a seslal jim svého Syna. Proto my všichni se máme vzájemně obdarovávat a stejně štědře jako on krmit hladové krky koledníků /dnes ovšem hladové nejsou, spíše koledují pro zábavu/, aby v této době milosti nikdo netrpěl nedostatkem." Vánoce dnes polarizujeme takto: buď je vůbec neslavíme, nebo svým vyvoleným blízkým - ale pozor: pouze jim - kupujeme přemrštěně drahé dary.  Jak se z Vánoc stávají svátky obžerství, z Velikonoc se stává prodloužený víkend.  Idea  definitivního vítězství světla nad temnotami se vytratila - a zdegerenoval i rituál.  Sebereme-li rituálům ideologii, zdegenerují nám.

Odstranili jsme staré frustrace z hladu, zimy a tmy. Máme frustrace "pokrokovější": krom strachu ze ztráty prestiže jsme například ztratili periodizaci času. V létě si jezdáme někam zalyžovat, v zimě na jih se grilovat na sluníčku. Žárovky a zářivky doma i v ulicích stírají rozdíl dne a noci, klimatizace a topení rozpouští rozdíl léta a zimy, nedělní nákupy a hobby zrušily rozdíl pracovního a svátečního dne.
Ke zlhostejnění vůči svátkům mocně přispěly i komunisty nadiktované  umělé svátky a tím vyčpěla i náplň svátků tradičních. Velikonoce se staly "svátky jara" apod.. Vyvanula zčásti i hodnotová náplň našich životů. Když nemáme, co o Velikonocích a dalších svátcích doopravdy oslavit, jaké hodnoty si připomenout, máme ještě nějaký důvod k životní radosti? Svátky jsou přece symbolem životní radosti.

Vlečeme s sebou jakousi blíže nepoznanou směs vědomí své nedobroty a touhy nějakým pokud možno psycho-fíglem se zbavit svých duševních zátěží ("zatočte s nudou", "vyzrajte na depresi", "žijte na plný plyn"...). Snaha o davové konzumní pseudohodnoty je cestou opačným směrem. Chceme být "in" a tak - narozdíl od někdejších nadiktovaných rusismů (chozrasčot, kulak, rozkulačit, úderník, rozvědčík, kolchoz aj.) dnes dobrovolně až slabomyslně přejímáme anglikanismy, takže - oukej, uděláme selfie a pak si dáme smoothie a fast food pro super facelift a drajv.

A co s nedořešeným vědomím vlastních hříchů? Lze překonat sklíčenost nad vlastní nicotností a špatností - ať už uvědomovanou nebo zasouvanou? Člověk se může dostat z tohoto beznadějného labyrintu výčitek svědomí pokorou a vzmachem. Ten je nutno tvořit. Bůh, ještě než dává milost, očekává od člověka tvůrčí akt. Ten je lidským úkolem a povinností. Tvorba je zde otevírání nekonečna, vzlet do nekonečnosti. Odvaha k tvůrčímu činu svého nitra je /též/ naplněním boží Vůle. Podle Nikolaje Berďájeva je idea Boha mocnou lidskou myšlenkou, a idea člověka je velkolepou myšlenkou Boha.  Člověk očekává, že se v něm zrodí Bůh, Bůh zase, že se v něm zrodí člověk. I Bůh potřebuje lidskou odpověď, jeho tvůrčí čin směrem k dobru. Podle Angela Silesia - Milující (Bůh) nemůže existovat bez milovaného (člověka).  Berďajev o sobě napsal: "Prožil jsem období vědomé sklíčenosti hříchem. Jak toto vědomí ve mně vzrůstalo, nevyzařovalo z něj žádné světlo, stále jen přibývalo tmy. Člověk si nakonec zvykne nazírat místo Boha hřích a meditovat nad tmou a nikoli nad světlem. Tíživý dlouhodobý prožitek hříšnosti vede ke sklíčenosti, a cílem náboženského života je přece sklíčenost překonat. A hle, podařilo se mi stav sklíčenosti překonat, zažil jsem ohromné vzepětí. Nastal skutečný duševní zlom a osvícení. Podařilo se to v létě na venkově. Ležel jsem v posteli a už k ránu byla náhle celá má bytost zachvácena tvůrčím vznětem, ozářilo mne prudké světlo. Sklíčenost z hříchu vystřídal tvůrčí vzmach. Pochopil jsem, že vědomí hříšnosti musí přejít ve vědomí tvůrčího vzmachu, jinak člověk upadá. ... Tvorbu chápu nikoli jako vytváření kulturních produktů,  ale jako otřes a následný vzmach celé lidské bytosti, jež směřuje k jinému, vyššímu životu, k novému bytí... Tvorba je zároveň protikladem egocentrismu, zapomíná na sebe, neboť se upíná k tomu, co stojí nade mnou samým. Tvůrčí zkušenost není reflexí vlastní nedokonalosti, směřuje k přeměně světa k novému nebi a nové zemi, jež člověk musí teprve vytvořit.  Tvorba je vykročením ze sebe. To osvobozuje."