Podle dávného příběhu se Lucifer snažil po celý rok seč mohl dostat lidi do svého panství. Už už se mu to dařilo, ale ouha: přišly Vánoce, lidi toužili po zrození Krista ve svém nitru, a Luciferovi se vymanili. Tedy přemýšlel, přemýšlel, až pro nás vymyslil vánoční nákupní horečku a vánoční obžerství. A má nás. Úspěšně nás vzdaluje ideálu jak buddhistické, tak křesťanské chudoby. I když, samozřejmě, to záleží spíše na naší niterné náplni než na tom, co máme na stole. Nezapomínejme na to, že i v této době je dobré zachovat rovnováhu pratypu Marie a Marty. V bibli byly popsány pro poznání, odlišení těchto dvou základních typů, tedy ženy-přepečlivé hospodyně, dbalé více hmoty než ducha, a druhé, oddané Pánu, možná však nepraktické.
Jakési pravidlo naléhá, že "na Vánoce by nikdo neměl být sám". A proč? Proč se tolik bojíme samoty? Sami sebe? Neumíme být sami se sebou v tichu a světovém společenství duchů i lidí? Asi to bezděčně vyplývá z toho, že během Adventu od lidstva odstupuje působení tří vyšších hierarchií: andělů, archandělů a archeů, jejichž vliv nás během roku neviditelně provází a bezděčně ho kdesi v pozadí mysli pociťujeme. V Adventu jsme niterně postaveni sami na sebe, řídíme, anebo neřídíme, se jen naším nitrem. A rozjasněním, záchranou je, když do jesliček našeho nitra se koncem čtvrtého adventního týdne zrozuje naše pravé Já - Kristus. Pak se přání radostných Vánoc má týkat tiché niterné prosvětlené radostnosti po dobu celých Vánoc, které trvají dvanácte dní a třinácte nocí. A přání "bohatého ježíška"? On byl ale zcela chudý. Chudí můžeme být ve svých přáních a osbobození od halasnosti a bujarosti, abychom se přiblížili vnímání aspoň záchvěvů toho, co o Vánocích vane z duchovních světů, které se otevírají a řinou se na nás, den po dni, poklady všech dvanácti oblastí zodiaku - od Ryb počínaje 25. - 26. prosincem, až po Skopce 5. - 6. ledna. Tehdy jsou Vánoce završeny. (Konkrétněji bude v dalším článku, připraveném na 24. nebo 25. prosince.)
Zda se samoty bojíme, nebo zda si uvědomujeme své lidsko-božské společenství, je jen na nás. Podívejme se, jak to, čemu říkáme samota, prožíval citlivý poustevník z knížečky Země zaslíbení od Manfreda Kybera, stoupence svatého Grálu. Ponechme autentický půvabný prvorepublikový překlad Pavly Moudré, moudré to mystičky.
.oOo.
Je těžká doba pro zvířata, když padá sníh a zázraky lesa klesají zpět do lůna země. Mnoho ptáků odlétá, protože nemohou snésti takové zimy, a mnohá zvířata zalézají do svých děr a doupat, aby tam přespala zimu a čekala na prahu mezi tímto a oním světem, až se zárodky života začnou opět hýbati. Těmto zvířatům je snáze než jiným. Ale jsou také mnohá, která se dávají do boje se zimou. Má to asi svůj důvod, že tak činí, snad je to úkol v tajuplném ději všeho.
Poustevník bratr Immanuel vypomáhal jim sporými prostředky, jež měl, ale nemohl vždy pomoci, a bylo to pro něj velmi tísnivé vědomí.
Ještě tísnivěji pociťoval tuto chudobu vůči mladším bratřím, když se blížily Vánoce. Viděl zřejmě, že nadcházejí Vánoce, neboť viděl vnitřním zrakem, jak země ve svých hlubinách se stále prosvětluje, jakoby četné zárodky, v ni uložené, vyzařovaly malé plaménky a tyto se vzájemně spojovaly v mnohonásobných svých tvarech k písmu budoucího života, který se měl probuditi o Velkonocech. I ve stromech, jež stály v ledové vichřici, bylo toto vnitřní záření, a bylo tomu vlastně tak, že celý les byl mořem světélek, ač vše bylo zahaleno v led a sníh jako příkrov smrti. Ale smrt je všude jen něco zdánlivého. Tak přibývalo vnitřního světla země den za dnem a blížila se vždy více Svatá Noc.
Bratr Immanuel měl hojně zrní, jež vypěstoval, uschováno pro ptáky, zelné hlávky a řepu pro jeleny, srnky a zajíce, a ořechy a suché houby pro veverky a jiné hlodavce. Pro dravce a ryby v potoce měl uchystaný chléb, který mu v tuto dobu častěji než jindy přinášel jeho přítel řezbář. Ale bratr Immanuel ptal se sama sebe, stačí–li to pro všechny, jež chtěl na Vánoce pozvati jako hosty. Nebylo toho dost, uvážil–li, kolik lesních zvířat by přišlo, až je zavolá.
V každém případě byl odhodlán poskytnouti vše, co měl, a jeho domácí veverka pomáhala pilně při sestavování zásob, tak že vše vypadalo pěkně a libě, a bylo hned viděti, že se to tu nechystá obyčejný stůl, nýbrž slavnostní tabule vánoční. Jinak veverka až do těchto dnů příprav mnoho spala, neboť nesnášela také tak zvláštně dobře zimu. Vstávala jen občas, protřela si tlapkama oči, snědla oříšek nebo sušený hříbek nebo přihodila několik větví na oheň, který bratr Immanuel stále udržoval. Ale bratr Immanuel vyšel již dávno před Vánocemi do lesa a řekl všem zvířatům, s nimiž se potkal, že zve své mladší bratry, aby s ním slavili vánoce, a zvířata pěkně poděkovala a řekla to dále druhým.
Odpoledne před Svatou nocí rozžehl bratr Immanuel oheň ve své chýši a otevřel dvéře do širé bílé sněhové krajiny, tak že ji přebíhala kmitající hra plamenů. Veřeje ověnčil chvojí a před chýší rozložil všechny své zásoby. Ale před obrazem Spasitelovým hořela svěcená svíce, kterou za tím účelem přinesl mistr řezbář. Veverka seděla před ní a hleděla pobožně do klidného, tichého plamene. Bratr Immanuel pak zvonil na zvon jemného stříbrného hlasu, svolávaje zvířata lesní k oslavě svých a jejich Vánocí.
Uslyševše zvířata zvonec, přicházela ve velikých houfech a shromáždila se na vrcholku hory, a bratr Immanuel prosil je, aby všichni jedli. Že to je všechno, co má, a aby lámali s ním chléb k oslavě lesních Vánoc. Potom že jim bude vyprávěti o zázraku Vánocí.
„Děkujeme ti mnohokráte,“ řekla některá zvířata za sebe a za ostatní, „ale my nechceme jísti tvůj chléb. Jak bys jinak žil? Proto jsme nepřišli. Ale rádi vyslechneme, vysvětlíš–li nám zázrak Vánocí. Cítíme ho všichni, když se vznáší nad lesem, ale jsme příliš mladí, než abychom mu rozuměli. Anebo je to snad jen proto, že nám ho žádný nevysvětlil. To musí učiniti starší bratr, nebo je jistě těžký.“
„Zázrak Vánocí není těžký,“ řekl bratr Immanuel, „je těžký jen pro ty, kdo ho nechtějí pochopiti, a to právě nechce většina lidí. Neboť lidé slaví Vánoce tím, že zabíjejí nesčetné boží tvory. Ale tito boží tvorové jsou jejich bratří a sestry. Lidé jsou od Svaté noci daleko, protože jsou vzdáleni lásky, a přec je nutno, aby předcházeli v lásce i v oslavě Vánocí, když jsou staršími bratry. Ale není tomu tak, abyste nejedli můj chléb. Naspořil jsem ho pro vás, a mnozí z vás jsou velmi hladoví. To jsou moje Vánoce, že jste mými hosty, a jsou to moje i vaše vánoce, pojíme-li společně chleba.“
Tu se dala zvířata do jídla. Bratr Immanuel však viděl, že to nestačí, neboť mnohá zvířata byla velmi hladová a jejich počet byl veliký. Tu se obrátil k obrazu Spasitelovu se svěcenou svíčkou a řekl: „Prosím tě, aby se moji sourozenci nasytili, když slaví se mnou slavnost tvých Vánocí.“
Začalo se již stmívati, ale pojednou se rozjasnilo na kopci. Po obou stranách chýše stáli dva velcí andělé, a sníh a led se začaly rozpouštěti, neboť andělé zavolali horké prameny, tekoucí pod horou, aby vystoupily a zahřály zemi. Ale nad zemí sněhu prostou rozestřeli oba andělé ruce, a tu vypučely z půdy tráva a květiny a mnohé jiné rostliny, i takové, které zde dosud nikdy nerostly, tak že se hora zazelenala jako na jaře, a zvířata měla hojnost všeho, aby ukojila hlad. I dravci jedli a nasytili se, a chutnalo jim tak dobře, jak by si toho nikdy nebyli pomysleli, neboť byly Vánoce, a všichni tvorové, kteří se k nim přiznali, stali se opět dětmi, jako tomu bylo kdysi a jako bude zase jednou na Zemi Zaslíbení, až země bude usmířena. Andělé pak chodili mezi zvířaty a mluvili s nimi, jako mluvíme s mladšími sourozenci. Říkali zvířatům, že i jim jednou ohlásili narození Spasitele, když hvězda svítila nad Betlémem. A zvířatům bylo, jakoby se byla na něco rozpomínala, nač zapomněla, o čem na dně duší věděla a co jen se v nepořádek uvedlo spletitostí v řetěze dění. Země však rozkvetla uprostřed zimy a oba břehy světové se dotekly. Také země má svou hliněnou a křišťálovou schránu, a bylo tak, jakoby tato křišťálová schrána byla pronikla hliněnou a prosvítila ji láskou ke všem tvorům – a tak tomu bude také jednou, až všichni půjdou cestou staršího bratra.
Když se všechna zvířata nasytila, posadil se bratr Immanuel k nim a veverka vylezla mu na rameno. On pak vyprávěl zvířatům o zázraku Vánocí, jak se Láska zrodila na zemi, aby ji stále více prosvěcovala, a vyprávěl, že se tak stalo, když se král narodil v chudobných jeslích v chlévě, a zvířata že stála při tom a viděla krále v jeslích. Nad králem pak a nad zvířaty svítila hvězda betlémská. Tu porozuměla zvířata, že to musí býti skutečný král země, ježto se nad jeho kolébkou nevznášela žádná koruna, nýbrž hvězda. Je to tajemství stvoření, a lze je přece tak prostě pochopiti jako zázrak lásky.
„Je to jediná cesta k vykoupení,“ pravil bratr Immanuel, „aby všichni starší bratří předcházeli bratrům mladším v usmíření, touze a lásce. Řekl to lidem i král, který se nezrodil pod korunou, nýbrž pod hvězdou, aby šli do celého světa a kázali evangelium všemu tvorstvu, ale lidé nebyli dobré vůle a nejsou jimi ani dnes. Bylo to Světlo, které svítilo v tmách, ale tma je neobsáhla. Lidé se nestali staršími bratry lidem i zvířatům, nýbrž tyrany a vrahy, a nosí proto na čele znamení Kainovo, a všichni tvorové boží prchají, když vidí tento obraz boží. I vy prchali jste tak přede mnou, protože jsem nebyl jako světec z Assisi a protože nosím na čele Kainovo znamení lidstva. Věřte mi, milí mladší bratří, že je hrozné býti člověkem, chcete–li kráčeti cestou lásky, a při tom chápeme plni zděšení, že jsme znamenanými ve stvoření božím.“
„Nevidíme již žádného znamení na tvém čele,“ řekla zvířata. „Není tomu již tak, že nosíš znamení Kainovo.“
Tu skryl bratr Immanuel obličej do dlaní a plakal, poprvé od onoho smutného večera, kdy přišel na tuto horu. Ale byly to jiné slzy, než v onen večer osamělosti a andělé postavili se k němu a zakryli ho perutěmi, i jeho veverka, která se první s ním sbratřila.
To byly vánoce bratra Immanuela a jeho bratří zvířat. Když se zvířata loučila, přistoupila po řadě k bratru Immanuelovi. Ptáci usedli mu na ruce, jeleni a srnky se poklonili, ryby pozdravovaly z potoka, a vlci, divoké kočky, lišky, zajíci, veverky a všichni ostatní podávali mu tlapky, jako vlk z Agobie podal tlapu svatému Františku z Assisi, když mu skládal svůj slib.
„Děkujeme ti mnohokráte za vše, co jsi nám řekl,“ pravila zvířata, „a děkujeme také andělům i tobě za vše, čím jste ukojili náš hlad. Stalo se dnes velmi mnoho, a jsou i mezi námi mnozí, kteří chtějí jíti cestou staršího bratra, pokud je to dnes možno ve spletitosti řetězu dění.“
„Chtěl jsem vás míti za hosty, a bylo to pro mne něco velmi svatého,“ pravil bratr Immanuel, „ale mně samotnému dostalo se při tom největšího daru. Je tomu také tak, že jste nebyli mými hosty, nýbrž božími, neboť On sám pozval vás k Svému stolu lásky.“
Hora, na které stála chýše bratra Immanuela, zůstala od oné svaté noci stále zelenou v zimě i v létě, a nebylo na ní v proměně roků již nikdy sněhu a ledu, tak že všechna zvířata, která se na něm zaručila právem útočiště, našla zde potravu a nebylo jim třeba strádati.
Bylo to, jakoby kus země byl usmířen a byl na něm postaven most k Zemi Zaslíbení.
Zvířata pak nezapomněla již nikdy, jak je bratr Immanuel pozval k Vánocem lesa, jak s nimi mluvili andělé a jak byla božími hosty.
(Kapitola Boží hosté z knihy Manfreda Kybera Země Zaslíbení. Přeložila Pavla Moudrá, vyšlo roku 1933. Nově vydalo nakl. MALVERN.)
2024 ©