Za mystickou podstatou Velikonoc - II. Nebesa zpřístupněna všem.

Z knihy Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků.

Mystická podstata Velkých nocí;  Možnost zpřístupnění nebes pro všechny.

Posláním člověka není jen to, aby si jako řádný občan hleděl svého denního chleba, ale ještě něco nad to: má sám v sobě pronikat do hloubky nitra, christianizovat sebe sama a okolní svět natolik, nakolik mu to přísluší.

                                                              Christian Morgenstern

 Lidská duše se s blížícími svátky Velikonoc obrací k nebeskému Světlu, probouzí se z temnoty pozemské malosti a chápe, jak šumí vlny moře věčnosti. Cítí božskou Lásku projevenou silami božské duše, Isis Sofie, která proudí ve vzduchu, zlatem Slunce prostoupeném. Touto Láskou zvučí srdce Kristovo v souzvuku s božskou Matkou.

       Jarní Oheň Isis Sofie proudí celým kosmem a dává jistotu božské Lásky, která vše proniká, ochraňuje život lidský a obnovuje život přírodní.

       V těchto dnech se duše Země zasnubuje odvěkému Duchu Světla a vsává mystickou vůni duchů Berana, která proniká vzdušným obalem Země a otvírá tajemství jejích hlubin klíčem velikonočního vzkříšení.

       Zelený čtvrtek je dnem Manasu, zčistěného myšlení a cítění. Proto je v něm ustanoveno mysterium proměny chleba v hostii, v niž je vtělena síla Božího Těla (tj. všechny hierarchické řády, tvořící nebeské Tělo Boha Otce). Svátost proměny chleba a vína v Tělo boží značí proměnu, která se děje v kosmu, neboť i příroda je součástí Těla božího. Může to být i niterná proměna člověka.

       Logos, tvůrčí Slovo věčné Lásky naplňuje všechny kosmické prostory. Tato Láska se na Velký pátek přibližuje k člověku, aby do jeho krve, pokáním očištěné, vlila svatý Grál, který v hodině Golgotského mysteria hoří v celém kosmickém prostoru. Svatý Grál může o Velikonocích proniknout každé lidské srdce, které se mu otevírá, posvěcuje každou duši, která je zanícena Ohněm Sofie. Můžeme učinit své tělo kalichem na planoucí Oheň svatého Grálu, který je esencí Kristovy neposkvrněné Lásky a oběti.

       Každoročně znova objevují se v době velikonoční tyto síly a obrazy, vystupující ze záznamů univerzální kosmické paměti, z akašické kroniky. Každoročně se o Velikonocích obnovuje a opakuje vzkříšení, zéterizování a proměna fyzického těla Ježíšova, aby všichni zralí lidé mohli z něho čerpat sílu k vlastnímu přetvoření.

            Co se dělo po Ježíšově ukřižování na Velký pátek? Další, nyní už skrytý děj měl pro vývoj lidstva hluboce spásný význam, který nebyl dosud doceněn. Souvisí to z klimatem, ve kterém se uskutečňují naše životy, totiž s nebeským okolím zvěrokruhu. Všechny oblasti zodiaku mají krom božských sil a bytostí i bytosti abnormální, odbojné, opožděné ve vývoji, tedy působící zlo. Kristus proniká o Velikonocích postupně do nižších oblastí zla všech dvanácti zodiakálních regionů, které vysílají inspirace pokušení a zla k zemskému lidství. Odehrává se grandiózní makrokosmický děj. Vládcové těchto temných regionů padají na své tváře, zachváceni děsem a hrůzou. Nemohou pochopit, jak se stalo, že člověk Země – Ježíš, se mohl spojit s božstvím Krista, aniž spatřili tento zázrak. Nemohou pochopit, že sem mezi ně pronikl první člověk Země a má sílu, schopnou jejich vlivy přemoci a rozpustit. Nemohou pochopit, že přišli o svou moc a sílu nad lidstvem – nad těmi, kdo půjdou ve šlépějích Ježíše Krista. Nad lidmi, kteří budou klást své nohy, omyté rosou pokání, do Kristových stop, nemají vládcové zla od oné chvíle žádnou moc. V mentálním nářku a kvílení poznávají svou potupu a bezmocnost nade všemi, kteří přijmou od Krista jeho sílu a světlo Lásky, Moudrosti a Vůle.

       Na Bílou sobotu je mysterium oběti krve dokonáno. Krev Ježíše Krista se proměnila v plamen svatého Grálu a posvětila Zemi, která ji vsákla a tím se stala okultně z Marsu Merkurem. Božské síly Ohně Kristova Srdce se rozletěly v tisíce jisker žáru lásky, jímž bylo latentně oplodněno každé duchovní Já v hodině Kristova vzkříšení, když vystupoval znovu na nebesa. Nyní vstupuje Ježíš Kristus do všech dvanácti oblastí zodiaku. Jeho atmanské tělo září oslnivým leskem mystické emanace, která se projevuje nekonečným Světlem splynutí s Bohem. Záře jeho duchovního těla proniká celým zodiakem.

     Jinak řečeno: Ze zodiaku je „napájena“ naše sluneční soustava a tedy se z nekonečných kombinací těchto zdrojů skládá vše, co prožíváme jako lidé na Zemi. Každá božská duchovní hierarchie má i svůj negativní protipól. Mezi tím se, aniž to víme, pohybují naše životy na Zemi. Obojí tedy působí na lidstvo. I odbojné, abnormální bytosti mají povolenu činnost. Přemoci je může jen lidstvo, naplněné božími silami. Je to jedno z možných vyjádření, jeden z úhlů pohledu na úkol člověka na Zemi, na jeho vývojové určení.

        Když po svém ukřižování vystoupil Ježíš Kristus na nebesa, zavládlo mezi démony zděšení a ochromení když zpozorují, že je na Zemi někdo, kdo dosáhne až k nim a vítězí nad nimi. Ježíš Kristus v nekonečně zářícím těle vzkříšení vstupuje postupně do všech dvanácti oblastí a přemáhá jednou provždy všechny bytosti zla. Dal k tomu jako první člověk Země možnost všem, kteří půjdou touto Cestou.

       Nikdo to dosud nedokázal, démoni se domnívali mít svou trvalou moc nad lidstvem a stupňovat ji až k jeho plnému ovládnutí. Jsou ohroženi přímo v podstatě své činnosti tím, že člověk země, Ježíš, měl tu božskou sílu zvítězit nad nimi a připravit je o možnost (naději) plné nadvlády nad lidmi. K tomu neměl dosud žádný z lidí sílu, nemaje božství Kristovo, sílu Logu, schopnou přemoci veškeré zlo. Nikdo před ním na zodiak nevystoupil svým plným Já a nedošlo tedy ani jednou k přemožení negativních sil (démonů, abnormálních bytostí) v jejich zdroji, v jejich vlastní podstatě. Kristus rozrazil království temnot.  

       Světové pořádky byly nyní změněny, nebesa byla člověku zpřístupněna i takto. I k tomu se sluneční Bůh – Kristus, zrodil jednou v zemské evoluci jako člověk z masa a kostí a prošel lidskou smrtí, aby mohl za lidstvo a z lidské úrovně vykonat tento čin. Všichni odbojní, pokušitelští zlí duchové od oné doby vědí: pokoušení nebude úspěšné, vzpomene-li si člověk Země na to, že Kristus je s ním. Před Světlem Krista prchají: „čert se bojí kříže“.

       V očích Ježíše Krista hoří věčný plamen života a tvůrčí Moc a Síla Boha Otce. Jeho tvůrčí pohled proniká kosmos a z jeho srdce vycházejí hvězdné plameny  nekonečné Všelásky, která prostupuje všechny kosmické prostory a naplňuje je tvůrčím Ohněm nesmrtelnosti.

       I k těmto mysteriím a dějům se můžeme, byť jen zvolna a po částečkách, s nadějí, úctou, pokorou a touhou v srdci přibližovat.

            Nebylo a nemělo to být totální trvalé přemožení zla jednou provždy, ale první a plné, které je od té doby možné opakovat každému člověku, který půjde s Kristem. Kristus v něm bude žít stále silněji („Nežiju již já, ale Kristus ve mně“) a člověk tak bude moci klást své nohy do šlépějí, které zde byly před dvěma tisíciletími Kristem zanechány. Kristus tak vede člověka sám ve svých stopách až k přemožení veškerého zla, temnoty, nevědomosti. (Řečeno moderně – byl vykonán průlom, precedens.) Tak se o jedněch Velikonocích před dvěma tisíciletími otevřely cesty vykoupení lidstva. Nebude to již návrat k prvotním nevinným rájům z dob dětství lidstva, ale postup v terénu zemského života. Každý poctivě se vyvíjející člověk, jdoucí vědomě za Kristem, má od oné doby reálnou možnost přemoci veškeré oblasti zla, které v něm pocházejí (ač to neví a nemusí vědět)  ze zodiaku, a obrátit je do služeb dobra. Není proto už cílem rozpouštění se do Nirvány a výstup z koloběhu životů, ale trvalá spolupráce na vykoupení svém i lidském.

            Přemožení samozřejmě nemělo být definitivní, tedy ne plné zničení jejich činnosti, protože by to byl zásah do svobodného vývoje lidstva, bylo by toho dosaženo nezaslouženě, bez vytvoření a použití potřebných protilátek, sil. Ale bylo to jednou vykonáno, aby to mohlo být následováno těmi, kteří touží a činí. Lze to vykonat od oné doby kýmkoliv, kdo následuje Krista ve svém životě, tedy i v podmínkách, kde žijeme a jak můžeme.

            Tím byla dána možnost lidem budoucnosti (tedy od prvních Velikonoc) zpracovávat v sobě s Kristovou pomocí to odbojné, zpět táhnoucí, abnormální, nízké, lenivé, netečné, co v nás působí a co má prvotní zdroj v zodiaku. Nemusíme vědět, že přemáháme abnormální bytosti zodiaku, nebo dokonce ze které ze dvanácti oblastí, ale práce na sobě má už sama o sobě tuto podstatu. Od Krista máme sílu a naději, že to lze, ač postupně. Jen On může rozplamenit naši vůli. Začít lze už teď, odpoutáme-li se od ošidného stanoviska, že až někdy, nebo že to pro nás není, že nejsme vyspělí, že to je jen pro někoho atd. To vše jsou jen vlivy, pramenící od  oněch bytostí, od kterých se máme odpoutat, tedy je přemoci. Začít můžeme beze spěchu, nedočkavosti, překotnosti, ale tím soustavněji, odvážněji a nadějněji. Vězme, že dostaneme-li se svou poctivou snahou do vědomí Kristovy ochrany a milosti, začne účinněji působit. Je nabízena trvale a je jen na nás, nakolik se jí otevíráme. Nejsou v tom žádná kouzla a metafyzika, začít můžeme každý na svém stupni, jak umíme, ale studium duchovních pravd nám k tomu otevře další a další konkrétní oblasti a inspirace. Dětská dychtivost ve stylu svaté Terezičky nebo jiných svatých je dnes jen předpoklad, poté je užitečné seznamování se s dalšími mysterii Kristova působení v lidstvu. Snad nám tyto kapitoly osvětlí i to, jak zavádějící je odklon od duchovního nazírání křesťanství, který spočívá ve zredukovaném, zmaterializovaném, téměř smyslném hroužení se pouze do ztýraného muže, dokonávajícího na kříži.