Za mystickou podstatou Velikonoc - V. Iniciace Adonisova kultu a brána Velikonoc.

 Z právě vydané knihy Putování mystickým rokem aneb skrytá řeč svátků.

To Světlo, jehož úsměv Vesmír nítí,
ta Krása, v níž se všecko hýbá, žije,
to Požehnání, jež nemůže mříti
pod kletbou narození, jež se kryje
ve všem, ta láska, jejíž plamen bije
skrz hmoty tkáň, již slepě každý tká,
zvěř, člověk, země, moře, ať se lije,
ať doutná, v každém zrcadlo jež má,
mrak tavíc smrtelný, v paprscích kol mne plá.

Duch, jehož sílu vzýval Jsem v tom zpěvu,
sestoupil na mne, ducha člun hřmí v dáli
od břehu stržen, z davu, v bouře hněvu,
jehož se plachty netřásly, kol skály
i sféry Nebe trhají se! Valí
s tmou nade mnou se děs! V jich vlnobití,
kde nejvnitřnější clona Nebe halí,
jak hvězda duše Adonise svítí,
dlíc tam, kde přebývá vše, co má Věčné žití!

Adonis od Percy Bysshe Shelleyho (překlad Jaroslav Vrchlický)

Zejména za dob programové komunistické devastace hodnot se vžilo frázovité úsloví, které slýcháme občas dosud - Velikonoce jsou svátky jara. Je to docela příjemná a nekonfliktní charakteristika, kdo by jaro neměl v oblibě. Není ale úplná. Zastírá to podstatné - zjevení obrazu Boha jako lidského pravzoru. Ale jak uvidíme dále, i za předkřesťanských dob bylo v tuto dobu slaveno mnohem více, než náš nynější odkaz na přírodu. Měli pohané nějaký svátek s podobnou náplní vzkříšení nebo ne? Slavili kolem jarní rovnodennosti jen vzkříšení přírody nebo i něco víc? Je tu nějaká podobnost s Velikonocemi? Výklad podle zdrojů duchovní vědy se bude možná jevit poněkud složitější.

            To hlavní, co se má o Velikonocích odehrát v lidském nitru - smrt a vzkříšení, se ve starých dobách slavilo také, ale na podzim. Není to tak absurdní, jak by se zdálo. I pohané slavili jarní svátky, při nich se ovšem oslavovalo pouze ono probuzení přírody ze zimního útlumu. Tyto dávné jarní pohanské slavnosti tedy nelze co do smyslu a povahy v žádném případě spojovat s duchovním obsahem Velikonoc tak, jak je můžeme znát my. Pokud bychom  měli v dobách předkřesťanských nalézat částečnou paralelu s našimi Velikonocemi, pak je tu určitá shoda s jiným pohanským svátkem, který vyrostl z dávných mysterií, spadajících do podzimního období. Jak je možné, že v dějinném vývoji došlo k takovému časovému posunu mezi pohanskou a křesťanskou oslavou skoro téhož?

            Připomeňme si podle zdrojů duchovní vědy nejprve v krátkosti, co je obsahem Velikonoc. Jejich podstatou je to, že bytost, která stojí ve středu křesťanského vědomí a směřování, Ježíš Kristus, o Velkém pátku prochází smrtí. Poté po dobu tří dnů spočívá v hrobě a v tento čas se natrvalo propojuje s pozemským bytím. Proto doba mezi Velkým pátkem a Nedělí velikonoční bývá oslavována jako smutečně sváteční. Neděle velikonoční je pak den, kdy tato ústřední bytost křesťanství povstává z hrobu. Je dnem vzkříšení Ježíše Krista.

                A nyní si na konkrétním příkladu z dávných slavností, na svátku Adonise, vyložme, v čem spočívala pohanská oslava, ve svém kultu velmi se podobající struktuře křesťanských Velikonoc. Její ústřední bod tvořil obraz, na kterém byl znázorněn bůh Adonis. Kým byl? I když byl uctíván kromě Řecka i v Sýrii a v orientální a římské mytologii, jeho slavnosti - adonie - byly soustředěny hlavně na Řecko, kde byl koloběh života a smrti pravidelně prožíván právě skrze něho - oplakáváním jeho smrti a oslavou zmrtvýchvstání. Každého jara dočasně opouštěl záhrobní říše. Byl chápán jako duchovní představitel všeho, co je v člověku krásné, mladistvé, hodnotné, důstojné, co má vnitřní velikost i mravnost a též nepřetržitou schopnost znovuzrozování a rozvíjení všech těchto sil v jejich dokonalé podobě.

            Tento obraz boha býval za zpěvů a kultických obřadů, které představovaly nejhlubší lidský smutek a utrpení, ponořen do moře, jezera či do uměle k tomu vytvořené vodní nádrže, aby pod vodou setrval po dobu tří dní. Během těchto tří dní na celé obci, která tento kult vyznávala, spočívala nejhlubší vážnost a ticho. Poté byl obraz vyzvednut z vody a předchozí smuteční zpěvy se změnily na zpěvy oslavné, radostné, na hymny opěvující zmrtvýchvstalého boha, navrátivšího se znovu k životu. Byla to ceremonie, která hluboce otřásla myslí nejširšího okruhu lidí, protože i když šlo jen o obraznou demonstraci, velmi názorně každému připomínala, co se odehrávalo v hlubinách posvátných mysterií.

            Užší okruh adeptů, kteří měli dospět k iniciaci, k zasvěcení, měl další rituály. Byli uvedeni do zvláštní černé komnaty, kde nebylo nic, než tmavá rakev. Než byl do ní adept položen, chovalo se okolí, jako by byl mrtev: byly zpívány smuteční žalozpěvy a podobně. Vše bylo uspořádáno tak, aby po  uložení do rakve prodělal další stavy, které by nastaly v době tří dnů po smrti, kdyby skutečně zemřel. Jeho pobyt v hrobě byl ukončen tím, že se na místě, na které viděl, pozvedla větvička jako symbol obnovujícího se života. Poté vstal za oslavných chvalozpěvů a hymnů okolí adept z hrobu s novým vědomím. Zřel svět i sebe z hlediska ducha.

            Kult Adonisův se odehrával na podzim, což mělo v tehdejších dobách svůj hluboký smysl. Tato oslava byla účastníkům poučením, které je přivádělo k následujícím úvahám: Hleďte, je podzim. Země ztrácí svou výzdobu z rostlin, z listů. Vše uvadá. Na místo zelenajícího se rašícího života, který na jaře začal pokrývat zemi, nastoupí sníh halící zemi, nebo přinejmenším sucho, jehož působením povrch země zpustne. Příroda kolem vás se stává pasívní, chřadne. I pro vás nastane podzim. Když se život nachýlí, je namístě, naplní-li se mysl pozůstalých hlubokým smutkem. A aby před vaši duši vstoupila celá vážnost průchodu smrtí, abyste smrt neprožili jen tehdy, když k vám přistoupí, ale abyste si na ni mohli pokaždé vzpomenout, proto se každoročně ukazuje, jak právě ona božská bytost, která je představitelem krásy a mládí, velikosti člověka, Adonis, umírá a jde stejnou cestou, jako jde veškerá příroda. Avšak právě když příroda pustne a umírá, měli byste si vzpomenout, že člověk, zatímco zde v pozemském bytí prožíval jen věci, které jsou stejné jako přírodní pomíjivost a podzimní odumírání, poté co je po smrti ze Země odejmut, vžívá se dál než do přírody. Vžívá se do dálav světového éteru. Vidí, že se stává větším a větším, stává se takovým, že celý svět je jeho vlastním. Vžívá se během oněch tří dnů do celého dalekého vesmíru. A pak, zatímco tady pozemský zrak směřuje jen k obrazu smrti, k tomu, co umírá, k pomíjivému, na onom světě po třech dnech v duchu procitá lidská duše. Povstává, aby se tři dny po smrti zrodila pro duchovní zemi.

            Tento mysterijní svátek byl slaven kvůli tomu, aby během podzimního uvadání, pustnutí všeho pozemského, během  znázornění pomíjivosti a umírání pozemského okolí, byla v lidech vyvolána jistota, že smrt, která se na podzim ujímá celé přírody, ujímá se také člověka, ba i představitele krásy, mládí a velikosti lidské duše, znázorněné v bohu Adonisovi. I on umírá. Rozplývá se v pozemském představiteli světového éteru – ve vodě. Ale tak, jako může být z vody vyzvednut, je vyzvedána i lidská duše z vod světa, to znamená z kosmického éteru, přibližně tři dny poté, co člověk zde na Zemi prošel branou smrti. Tak bylo znázorněno tajemství smrti jako takové. Člověk měl pohlížet na umírání přírody, aby si uvědomil, jak i on podle vnějšího zdání umírá, avšak podle vnitřní povahy povstává pro duchovní svět. Odhalit pravdu o smrti bylo tedy hlavním smyslem tohoto dávného pohanského svátku, kdy tělo nezemřelo, zemřela však duše, aby byla probuzena k vyššímu vědomí.

            V průběhu vývoje lidstva se ovšem odehrála velmi významná věc. To, co bylo dlouhá a dlouhá tisíciletí v dávných mysteriích opakujícím se zasvěcovacím obřadem, co zde prožíval určitý počet vyvolených adeptů zasvěcení a co ti ostatní, ne tak vyspělí a schopní iniciace, chápali a prožívali alespoň jako obsah kultů a svátků, to se před dvěma tisíciletími stalo historickou skutečností. Při ní bylo vše prokonáno ještě hlouběji a dokonaleji. To, co zde dosud ohledně smrti a znovuzrození (vzkříšení) duše bylo přístupné jen hrstce lidí, prožila nejen s duší, ale až do svého tělesného bytí bytost, která při Janově křtu v Jordánu sestoupila ze Slunce a vstoupila do těla Ježíše Nazaretského. A později - přes smrt a rozplynutí těla se u ní  mohlo uskutečnit vzkříšení Krista, protože Kristus vystupuje výše, než mohla vystoupit duše adepta iniciace. Až na tento rozdíl ve světové velikosti se dávný zasvěcovací obřad nyní plně hmotně uskutečnil. Navenek se tedy projevilo to, co se dřív hluboce niterně uskutečňovalo v mysteriích svatyní. Co bylo kdysi přístupné jen zasvěcencům, odehrálo se pro všechny lidi. Nebyl už nutnou pomůckou obraz, ponořený do vody a symbolicky z ní povstavší. Přišlo ono oživení, uskutečnění v zemském dějišti, ke kterému se budoucí lidstvo mohlo a může vztahovat vzpomínkou.

            A proč onen přesun od podzimu k jaru? Kult Adonisův vybledl, protože lidstvu se duchovní zření uzavírá. Ztrácí niterné porozumění přírodě srdcem, nechápe už, že právě v podzimní pomíjivosti a odumírání přírody může být obsažena živost ducha. Člověk už necítí, jak v podzimním umírání a tlení přírody je obsaženo i duchovní vzkříšení, niterné duchovní obrození, zbystření a zjasnění ducha. Věděli to ještě středověcí alchymisté, hovořící o putrefakci, zhnojení. Běžný člověk se potřebuje více opírat o materiálno, potřebuje názorná předvedení niterných dějů. Materiálno bere jako symbol pro duchovno. Je snáze rozněcován tím, co v přírodě raší a dere se k životu. Podzim pro něho ztratil sílu zjevovat oproti pomíjivosti v přírodě nepomíjivost duchovna. Proto se člověk musí opírat o vzkříšení v přírodě, o rašení, oživování, obnovu, o přibývání slunečního světla a tepla. K prožitku vzkříšení v sobě potřebuje vzkříšení v přírodě. Tím ztratil na působivosti i niterný prožitek onoho Adonisova svátku. Jeho síla vyprchala. Kristus už nemohl být podle starých iniciací a zasvěcení hledán na Slunci. V důsledku lidského vývoje se stará zasvěcovací procedura stala nemožnou. Kristus snesl slunečnost dolů na zemi, uskutečnil to, co muselo pro slábnoucí duchovnost člověka nastat. A k pochopení jeho činu na Golgotě, vyúsťujícího ve znovuzrození, je lidstvu oporou  jarní proces znovuzrození přírody.