Antonín Gavlas
ESTETIKA, ESOTERIKA a N Á S I L Í
Většině moderních i "postmoderních" umělců šlo nejčastěji o to, co nejoriginálnějším způsobem ztvárnit vlastní myšlenku, vyjádřit své pocity, zdůraznit vlastní kreativitu, experimentovat s kompozicí, technikou atd.... Bylo by to vše z určitého pohledu v pořádku, kdyby se ovšem v této oblasti tak závratně rychle nerozšířily doslova destrukční tendence: vyjadřování zmatku, násilí, smrti a zmaru, instalace trosek, střepů, rozřezaných částí těl a jiných hrůzných předmětů. Má to jistě souvislosti s vyhroceným děním ve světě plném násilí a válek, ale právě proto jsem přesvědčen, že (zatím) alespoň v oblasti umění by mělo jít naopak o kladný postoj k životu, o souhlas, přitakání lidství a harmonickému rozvoji všech duchovních složek člověka.
Nemělo by zde jít jen o estetiku - i když ta je na první pohled u laického publika rozhodující. Ono líbí nebo nelíbí je možno vyřknout už při prvním pohledu na dílo, ale tento jednoduchý soud není zdaleka schopen vyjádřit to, čím umění je. Ačkoliv (hlavně u výtvarného umění) jde o hmotné artefakty, samo umění není ona hmota ani její líbivý povrch. Je to naopak oblast nehmotná, duchovní výšina, zahrnující vztahy a souvislosti toho, co člověka přesahuje, co se dotýká transcendentna, nepopsatelného, nevyslovitelného. Tvorba i vnímání uměleckého díla je tak jedním z vrcholných projevů lidského ducha.
Právě proto bychom se měli učit vnímat umění nejen našimi povrchními, zahlušenými a otupenými smysly, ale měli bychom se snažit ponořit se do hlubokého prožitku meditace a intuice, který skýtá tato říše...
Je třeba se vědomě učit rozpoznávat pravé působení uměleckého díla, kterým ovlivňuje i své okolí, tzn. dekódovat program, který dílo emituje. I skrytá myšlenka tvůrce může být programem, který se nakonec vždy v nějaké formě stane skutečností. Proto to počáteční varování před příliš negativními myšlenkami. Tvůrce programu tak programuje zkázu svou i svých bližních.
Mělo by v tomto případě jít také o určité "přeškolení" kunsthistoriků, kteří se sice na stovkách stran různých odborných časopisů snaží dobrat různých úhlů pohledu na všechny minulé i současné tendence, na modernu i postmodernu, ale to hlavní jim nutně musí unikat: Napojení na všekosmický řád, na božský princip tvoření, na energii života, která (zatím ještě) prostupuje naši Zemi. Jinak by snad nebylo možné, že by tolik umělců za hlasité podpory kritiků tvořilo tak šíleně destruktivní díla, jakými je dnes člověk sycen: Disharmonicky ryčná, drásavá hudba, depresivní divadelní hry, drastické filmy plné krve a vražd, brutální až perverzní výjevy ve výtvarném umění a podobně.
To všechno by snad zdraví lidé neprodukovali a nekonzumovali, kdyby si do důsledků uvědomili, že zlo opět plodí jen zlo. Nejenom v prvoplánové psychické rovině - to už různí moralisté a odpůrci krvavých seriálů jsou schopni připustit i dokázat, ale zde zajisté působí mnohem složitější vztahy, které formují duši člověka. Ať jde o teorii morfických rezonančních polí, ideu karmické odplaty nebo o jiné esoterické nauky - vždy docházíme k tomu, že takováto prezentace destrukce je škodlivá jak pro tvůrce samotné (vzpomeňme na časté sebevraždy takto orientovaných umělců), tak pro jejich široké okolí.
Vím, že je lehké kritizovat, těžší je z tohoto černého kruhu najít cestu ke světlu. Běžným moralizováním či naopak zákazy se nedá dosáhnout velkého úspěchu. Navíc - každý má přece zaručenou svobodu vyjadřování! Jak si ale s touto svobodou správně poradit?
Když jsem si uvědomil tyto souvislosti, zkusil jsem sám v tomto směru něco podniknout. Založil jsem spolu s několika přáteli nadaci na podporu mladého umění a vyhlásili jsme každý druhý rok soutěž pro mladé výtvarníky s již napovídajícím názvem Vox humana, která byla motivována pozitivním vztahem ke světu. Soutěž a následná výstava vybraných prací proběhla od roku 1992 již pětkrát. Pravda, musím přiznat, že záměr, který jsem sledoval, byl dosažen jen částečně - jen někteří z přihlášených se mohli pochlubit opravdu pozitivním vztahem k životu a hledáním nových duchovních hodnot, jak stojí v propozicích soutěže. Přesto soutěž má již široce mezinárodní zastoupení a již v začátcích objevila i tak výrazné malířské osobnosti jako kupříkladu Lenku Kovalovou z Frýdku-Místku či Václava Švejcara z Písku.
Spolu se spřízněnými dušemi J. Kristoforim a K. Funkem jsme sepsali následující Manifest hnutí Vox humana, který byl přeložen již do pěti světových jazyků a uveřejněn na řadě platforem Evropy i USA. U nás se k němu přihlásily již stovky výtvarníků, hudebníků, režisérů, kritiků, herců, muzikantů atd. Patří mezi ně kupříkladu Táňa Fischerová, Viktor Fischl, Jan Hanuš, Ilja Hurník, Otakar Kosek, Jiří Menzel, Jiří Suchý, Josef Škvorecký, Odilo Štampach, Ludvík Vaculík a další. U jiných vzbudil Manifest stejně tak prudký až nervózní odpor. Ale s tím se musí počítat, je to tak přirozené.
Umění od dávných věků mělo pro člověka svou poznávací, sdělovací a estetickou funkci a tím, že bylo takto spjato se životem, mohlo po tisíciletí provázet lidstvo na jeho historické cestě.
Dnes se ve velkém procentu uměleckých děl toto pouto se životem ztrácí a mnohá díla působí nejen antiesteticky, ale doslova pro život negativně. Umělec a kritik se mnohdy velikášsky stylizuje do projevu, který působí destruktivně, ač bývá pro veřejnost pokrytecky zdůvodňován potřebou katarze či mementa. V takovém pojetí se pak zrátí nejen úcta k základním hodnotám, tolerance k ostatním, ale i sounáležitost s Řádem přírody a kosmu, který nás přesahuje a jehož jsme pouhou součástí.
Ničivě působí zvuková frenezie v hudbě populární. Mladí lidé jí propadají jako drogám, vede právě tak k návyku, stupňování dávek a k otupělosti.
Pokud se máme právem nazývat umělci a být si vědomi důležitosti uměleckého poslání, nesmí nám být lhostejné, jak umění působí na lidi okolo nás. Tvorba není jen nezávaznou hrou, ale nanejvýš zodpovědnou činností s nutností sebekázně, neboť stvořené dílo šíří do svého okolí právě takový program, jaký mu tvůrce svou myšlenkou vtiskl.
Umělci, kteří se cítí být osloveni tímto listem, jsou si vědomi, že současný svět je přeplněn destrukčními tendencemi, a proto se chtějí orientovat spíše k pozitivním etickým a duchovním hodnotám. Chtějí spoluvytvářet lidskou kulturu na základě harmonických vztahů, chtějí se k druhému člověku obracet s porozuměním a oslovit jej v horizontu jeho lidství.
Dále chtějí naplňovat odvěkou zkušenost lidstva, která prokázala, že v životě i umění je vždy přínosnější postoj laskavosti, altruismu, harmonie a klasické krásy, než nenávist, zrůdnost a zloba.
Chtějí vést diváka k posílení vnitřní jistoty a k povznesení na vyšší úroveň, nikoliv se snižovat na úroveň nejnižšího masového konzumenta.
A chceme-li z různých vnitřních či vnějších příčin reflektovat současný stav světa s jeho bolestmi, nesnažme se zde vytěžit kdeco z cizího neštěstí, ale pokusme se s co nejupřímnějším vhledem do problematiky a soucítěním s utrpením druhých dobrat se hodnoty lidství. Nestačí jen krizi zobrazit - tak se vlastně negativní skutečnost jen šíří dál, je třeba hledat východisko z této krize eticky korigovaným nadhledem.
Nedáváme recept na to "pravé" umění. Umění je mnohotvárné a v jeho nekonečném množství podob si každý musí hledat svou cestu. Chceme však, aby tato cesta nevedla přes trosky lidských nadějí, ale aby se ubírala krajinami, kde je možno v klidu spočinout a uslyšet z ticha lidský hlas. Svůj i svého bližního.
/Převzato z časopisu Gemma/
2025 ©