ČÁSTI ROZHOVORU

Tvůrci Železné opony: S komunismem se dá vypořádat nadsázkou

Rozhovor s tvůrci únikové hry Železná opona Janem Vrobelem a Martinem Jüzem o jejich projektu i snaze mladé generace vypořádat se s komunismem, s jehož motivy ve své hře pracují.

Praha – Železná opona je úniková hra, v níž mají návštěvníci za úkol dostat se vyřešením logických hádanek z uzavřené místnosti. Odehrává se v alternativní současnosti, v Československu bez sametové revoluce. Jan Vrobel, bývalý šéfredaktor herního měsíčníku Score, a filmař Martin Jüz právě dokončují její realizaci.

Vše přitom začalo před dvěma a půl lety na severovýchodní Moravě v Sudetech, kde se nachází mnoho vybydlených domů.

Komunismus nikdy neskončil! Dokážete utéct StB? láká hra

Úniková hra Železná opona láká na nevšední zážitek z alternativní reality. Skupina hráčů se při něm bude muset během hodiny dostat z výslechové místnosti StB.

A.cz: Co pro vás znamená komunismus?

Jan Vrobel:  Komunismus sloužil jako nástroj ruské hegemonie a bez ní je jako takový ideologicky mrtvý. Patří leda do skanzenu.

A.cz: Když si pročtete internetové diskuse i pod články o vaší hře, nezdá se vám, že pořád žije?

Jan Vrobel: Žije v myšlení lidí.

Martin Jüz: Jde o sentiment po starých časech.

Jan Vrobel: A Železná opona může být způsob, jak takové myšlení konfrontovat. Lidé dnes nemají odvahu pouštět se do nadsázky, být sami sebou, říkat věci na plnou hubu a třeba se nám podaří na to svým způsobem poukázat.

A.cz: Myslíte si, že nadsázka je správný způsob, jak se vyrovnat s minulostí?

Ostatně se nás ta doba rozhodně týká. Jde o dobu našich rodičů a prarodičů, vidíme jejich chování a můžeme ho vysvětlit tou dobou.

A.cz: Neříkám, že není možné ten kontext znát, jen se ptám, jestli myslíte, že ho naše generace zná v reálu.

Jan Vrobel: To už je složitější. Jak říká Martin, dokola se setkáváme s výčitkami kvůli tomu, že jsme komunismus nezažili a troufáme si ho hodnotit. Nejčastěji od lidí, kteří vyzdvihují úlohu Rudé armády při osvobození Československa, ačkoliv paradoxně oni nezažili zase konec války. Nebudu se tu ale pouštět do oplácení. Důležitější je, že skutečně vidím pozůstatky komunistického smýšlení všude kolem sebe. Komunismus formoval mě, moji rodinu, celý tenhle národ do podoby, z níž se ještě nevzpamatoval. Jde o politické trauma, s nímž se pořád vyrovnáváme, neustále se v nás přetlačují dvě civilizace. A my jsme lidé, kteří chtějí na Západ.

A.cz: V čem nejvíc cítíte zbytky komunismu?

Jan Vrobel: Jde předně o neochotu brát věci veřejné za své. Představu, že stát není naše věc, že je předmětem několika papalášů. Lidé odmítají podílet se na demokracii, chodit k volbám a být voleni, přijímat odpovědnost. Všechno z nás komunismus před třemi generacemi vymlátil. Moji předci byli obchodníci, pak skončili jako zaměstnanci. A já se teď musím naučit zase od začátku mít věci ve svých rukou, ne v Husákových, to je úděl naší generace. My se vlastně neohlížíme do minulosti, věnujeme se něčemu velmi aktuálnímu.

Martin Jüz: Je směšné tvrdit, že se mladí lidé nezajímají o problémy skutečných lidí jako nezaměstnanost, daně a životní úroveň. Můj předchozí startupový projekt dával práci nezaměstnaným ženám – vozili jsme jim špinavé oblečení, aby ho mohly prát a žehlit. Styděly se, že musejí být například doma s nemocnými dětmi a nemohou pracovat. Takhle jsme z toho vytěžili všichni. Ony si vydělaly, my našli zákazníky. To si můžeme dovolit jen v naší společnosti, která je sociální, ale ne socialistická.

Jan Vrobel: Železná opona je pak příklad toho, kdy jsme něco sami rozjeli a vložili do toho hodně času i peněz. Jde o obrovské riziko, třeba nevyjde, ale s tím my počítáme. Pustili jsme se do podnikání na vlastní pěst a tvrdě na něm dřeme. Já dělal šéfredaktora časopisu, mám právnický titul a poslední dny šůruju podlahu, protože to je potřeba. A baví mě to.

V Dovolené v protektorátu rodina neustále hraje divadlo, místo aby shodila masky. Tvůrci nepochopili smysl reality show.

A.cz: V poslední době se setkáváme s podobným způsobem zapojení minulosti do zábavního programu například i v pořadu České televize Dovolená v protektorátu. Proč myslíte, že mají lidé tendenci propojovat soutěž a kontroverzní historii?

Jan Vrobel: Jde jistě o další způsob, jak se vypořádat s traumatem. Každý evropský národ si tím prochází. Nejhůř jsou na tom samozřejmě Němci vzhledem k tomu, že dali světu největší genocidu v moderních dějinách a strávili výraznou dobu rozděleni na dvě poloviny – jde o výzvu, které se ale chopili celkem obdivuhodně. My jako národ vystupujeme poměrně ukřivděně, neochotně a teprve se organicky posunujeme dál. I pomocí tohohle.

A.cz: Jak jste ale naznačili, přesahu a občanského aktivizmu formou vaší hry se nevzdáváte.

Jan Vrobel: Právě způsob, jakým si s těmi možnostmi hrajeme, je naše forma aktivizmu. Lidé postižení komunismem mimo jiné postrádají fantazii. My zasazujeme naše povědomí o té době do vlastních situací, hrajeme si s ním a vymýšlíme různé varianty, jak by komunismus fungoval dnes, kdyby nepadl. Zároveň můžeme pracovat s kontroverzními motivy, třeba s bratry Mašínovými, jako s popkulturními symboly. Což myslím, že společnost může někam posunout.

Přestává to být trauma, začíná to být zábava – proč ne? Starší generace tenhle princip leckdy nemůže pochopit, ale není to její chyba. Jde o jistou mentální kastraci. I jejím příslušníkům se svět posledních pětadvacet let otevírá, někteří na to ale nikdy nepřijdou. Že mají neuvěřitelné možnosti a mohou se svým životem dělat, co chtějí. Padesát let někdo říkal, co nemůžeme. Dneska dokáže být člověk svobodný, nikomu neubližovat a dělat si, co chce: Postavit blbou Železnou oponu, vyrazit pracovat do Malajsie jako náš kamarád...

Samozřejmě nemá smysl tvrdit, že pozůstatky komunismu jsou jediným dnešním problémem a až se jich zbavíme, bude klid. Ale po té dlouhé době, kdy někdo dvěma stům milionům lidí ve východní Evropě diktoval konkrétní světonázor, jsme se toho zbavili jako horečky. A teď ještě musíme pár dnů chrchlat zbytky.

autor: Martin Svoboda