Opsal jsem si kdysi z novin tento článek našeho australského krajana.
NEJLEPŠÍ PREZIDENT NA SVĚTĚ
Článek z LD od Karla Wendta (Sydney) z konce ledna 1990
Začátkem roku jsem si na dovolené v největším australském městě Sydney koupil „Sydney Morning Herald“. Hned na první stránce byla novoroční řeč prezidenta Havla, přetištěná z amerického časopisu „New York Times“.
Nedávalo to smysl. Co je hlav států na světě, vsadím se, že všechny bez výjimky pronesly vznešenou novoroční zdravici, kterou jim většinou někdo napsal. Určitě promluvila anglická královna, jistě i Gorbačov, Bush a Mitterand.
Bezpochyby zařečnilo novoročně velké množství jiných více či méně významných prezidentů. Co tedy dělá na první stránce předních australských novin a ve věhlasných novinách z New Yorku řeč prezidenta malého, patnáctimilionového státu, který se nota bene za posledních čtyřicet let nijak moc neproslavil? Řekněte sami, dává to smysl?
Udělal jsem tedy, co by udělal každý jiný český protinožec v takové situaci a začal jsem ten proslov číst. Čím více jsem ho četl, tím víc se mi ujasňovalo, proč se ta řeč ocitla na prvních stránkách světových novin. Byla revolucí v novoročních projevech hlav států. Ničila jejich tradiční zbytečnost. Nedeklamovala jedno klišé za druhým, nebalamutila, nekrášlila, nekapal z ní sirup. Co víc, dávala smysl, měla hlavu a patu, byla plná člověka, v němž intelektuální síla splynula s morální.
Vzácná věc. Světová literatura a filozofie jsou plné ušlechtilých, intelektuálních brilantních biblí a traktátů. Ale podívejte se blíže na životy autorů. Na Tolstého, Marxe, Ibsena, Sartra, Brechta, Hemingwaye, Rousseaua, Russella a mnoha dalších. Uvidíte, jak hluboká dovede být propast mezi slovem a činem. Zjistíte, že intelektuální síla nezaručuje morální a naopak. Naleznete myšlenky, tlačící svět k nejvyšším mravním vrcholům, a životy, které jsou jejich plným popřením.
Jak mnoho Havlů je ve světě? Jak mnoho je v něm lidí, kteří to mají v pořádku v hlavách a srdcích? Tak jsem přemýšlel v domě u australského moře a napadlo mě, že třeba existuje síla, která vyvažuje věci. Uvažte. Jedním rázem, jediným vynikajícím člověkem vyvážila pět “ideologických“ prezidentů, kteří seděli na Pražském hradě drahnou řadu let. A po nich jako když blesk s nebe sletí – Havel. Tomu prosím říkám P R O Z Ř E T E L N O S T, vyšší síla úplně jiná, než ta, které se dovolával odpuzující – Adolf Hitler.
Tak jsem tu řeč přečetl třikrát a bylo mi dobře. Venku hučelo moře, takže jsem si navlékl plavky, vyběhl z domu a skočil rovnou do příboje. Byly nádherné vlny, právě takové, jakých je třeba, aby po nich těla plavců klouzala i bez speciálně zaoblených prken. Hrál jsem si s nimi – byly velké jako jihočeské stodoly, ale ta řeč mi nešla z hlavy. A pak se náhle přivalila rozčepýřená vlna, plácla mě po hlavě pěnivým hřebenem a podráždila dřímající šedou hmotu. Snažil jsem si představit, co by takový intelektuálně i mravně zdatný člověk, který nedovede udělat křivou věc i kdyby chtěl, protože „žije v pravdě“ svedl pro lidstvo a pro svět jako prezident velmoci.
Tak jsem přemýšlel a lapal vlny. Některou jsem chytil, jiná chytla mne a zapíchla mě hlavou do drsného dna. Myšlenky se mísily s pískem a slanou vodou až najednou, až najednou mě napadlo, když přišla vlna zvláště veliká, že vlny jsou jako lidé. Malé, velké, laskavé, záludné, mírné, hrozivé. A ta velká vlna si mě posadila na záda, nacpala mi písek do uší a slanou vodu do žaludku, neudělala se mnou kotrmelec, ale nesla mě, velká, laskavá a mírná nejméně dvacet metrů a tam mne opatrně, téměř něžně položila na písčitou pláž. Veliká, mírná, laskavá – jako Havel.
Páni, řekl jsem si v blaženém rozpoložení: Československo má dneska po tom dlouhém svrabu nejlepšího prezidenta na světě.
2024 ©