Shakespeare - hluboká tajemství lidstva. Jeden z proudů spirituality z Albionu na kontinent.

Snad mi milí rosenkruciáni prominou přesunutí jejich článku i sem. Nedalo mi to.

Skrytý zlatý proud v díle Williama Shakespeara

William Shakespeare, poslední velký bard, jak je někdy nazýván, byl nejrozmanitějšími způsoby konfrontační. Jednou otevírá naše oči, jindy nás utěšuje a potřetí otevírá bolavé místo nehtem svého ukazováčku.

Nicméně je také známý jako někdo, kdo neochvějně hájil vnitřní ctnost. V knize citátů z 19. století, Sbírka známých citátů (A collection of familiar Quotations), zaplňují Shakespearovy citáty 122 stran, zatímco v této knize bylo jen 37 citátů z Bible. Není divu, že je někdy Shakespearovo dílo popisováno jako „laická bible“ a někdy, mimochodem, také jako „maska Rosikruciánů“. Jan van Rijckenborgh, zakladatel školy moderního Kříže s Růží, pojednává následujícím způsobem o aktivní síle spisovatelů takového velkého kalibru. Říká: „Opravdové umění může být vytvářeno a zažíváno, když jsou lidé dotknuti silami nadpozemského království. Když opravdový spisovatel začíná psát, objeví se magická síla. Často pro to nemůžeme zjistit důvod, ale celé jeho dílo pak vyzařuje tuto sílu. Jen ti, kteří to pochopí a mají přístup k tomuto dílu, mají stejný názor. Poznávají tuto práci jako přemosťující umění.“ Základ Shakespearova díla je pro svou uměleckou vitalitu stále aktuální, protože se základ lidských vztahů v sociálním, psychologickém a duchovním ohledu v zásadě nezměnil a protože jeho tvořivá forma a obsah neomezili život, ale pokusili se ho nechat plynout jako zlatý proud jednoty, spojující moudrost s transformací, lásku s obnovou a krásu se silou.Pro současné americké studenty literatury se Shakespearova řeč zdá být přitažlivější než řeč takzvaných osvícených filosofů nebo řeč guruů managementu. To je něco k zamyšlení, protože skrytý zlatý proud může žít a jeho jednota může vzniknout – nebo znovu vznikat – jen běh em hry nebo přednášení Shakespearova díla samotného. Měli bychom Shakespeara zažívat, nejlépe z pozice herce jedné z jeho her.

Spisovatel William Shakespeare čerpal z velmi bohaté mísící nádoby anglické renesance, období Anglie v 16. století, které předcházelo radikálnímu osvícenství 17. století. Na základě tohoto bohatství byl Shakespeare schopen nasávat prvky kultury, vědy, hermetismu, alchymie, židovství, mystické a řecké moudrosti tak říkajíc ze vzduchu. Mistrovským způsobem ve svých komediích, stejně jako v tragédiích spojoval tyto prvky s lidskými vlastnostmi jako ctižádost, závist a žárlivost. Shakespeare chtěl ukázat, že odpovědnost za tyto negativní emoce spočívá v samotných lidech. Kromě toho Shakespeare vždy nabízel naději, jinými slovy, poskytoval určitý vhled týkající se závěru, dokonce i v Macbethovi. Byl to velký vhled do lidskosti a uvědomění. Nicméně rozvádí také pozitivní emoce, zvláště ve svých komediích. Pojednávají o lásce ve všech jejích odstínech. Hlavní postava, obvykle žena, je ztělesněním nesobecké lásky, která nemá protiklad a která ve skutečnosti není z tohoto světa. Například Rosalinda v Jak se vám líbí (As You Like It). Ten, kdo se chce oženit s Rosalindou, by měl projít vývojem, který má charakter zasvěcení. Tento prvek zasvěcení je ještě nápadněji přítomen v Kupci benátském (The Merchant of Venice), ve kterém můžeme vyložit tři svatby na konci jako nové spojení na třech úrovních Ducha a duše až k dokonalosti. Můžeme to najít také v Alchymické svatbě Christiana Rosenkreuze (Alchymische Hochzeit des Christian Rosenkreuz) a pravděpodobně také v Duchovní svatbě (Geestelike Brulocht) od Jana van Ruusbroeca. Týká se to alchymické svatby jako zasvěcení do moudrosti a lásky, jak je to podobně vyjádřeno v Mozartově Kouzelné flétně (Zauberflöte) hudbou. Shakespearovy komedie jsou lehké a živé, s hravými a často dvojznačnými poznámkami, jako v epilogu Rosalindy. Vše zůstává veselohrou, právě jako je Alchymická svatba CRC také plná hravosti, s divadlem a dramatem ve službě vhledu, moudrosti a transformace. A stejně tak Jakob Boehme, současník Shakespeara, nechává sedm duchů svatého Ducha tančit a „radostně kypět“. To je kontext, scéna pro zažití anglické renesance. Konec konců anglický bard pravděpodobně zamýšlel nejen bavit lidi, ale také umožnit jim tušit něco ze skrytého duchovního zlata univerzální moudrosti, jak to bylo jistě zamýšleno také v Kouzelné flétně. Navíc bylo kulturní pole Anglie bohaté. Italská a vlámská renesance zjevně ovlivnily Albion (archaický název pro Anglii, pozn. překl.). Osvícené myšlenky Ficina a Giordana Bruna s jejich hermetickou a neoplatonskou moudrostí tam už našly úrodnou půdu. Sám Bruno se pokoušel dávat hodiny učitelům Oxfordu a klíčové postavy jako John Dee, stejně jako Francis Bacon byly na dvoře Alžběty I. dobře známé.

John Dee vydal v Antverpách v roce 1564 svou Monas Hieroglyphica a tato kniha byla v Anglii velmi významná, stejně jako ve zbytku Evropy až do 17. století. Zahrnovala řeckou moudrost Pythagora a egyptskou moudrost o hvězdách, stejně jako moudrost alchymické transformace, všechny univerzální znalosti spojené se symbolem Merkura, symbolem Herma Trismegista. Současně obsahovala magický výklad Pythagorova Tetraktysu a zvláštní desítky, která se pro změnu vztahuje k Sefirotu z židovské moudrosti. Pro Pythagora tetraktys symbolizoval dokonalost, korespondující s harmonií sfér, skrytou, přesto vždy přítomnou vesmírnou hudbu.

Co to má dělat s Williamem Shakespearem? Pro odpověď sledujme Jessiku z Kupce benátského. Jessika symbolizuje duši, která uskutečňuje mystickou proměnu do světa Světla. Během posvátné noci její ženich, Lorenzo, odhaluje své nevěstě překrásnými slovy harmonii sfér, o které mluvil Pythagoras:

„Jak sladce spí měsíční svit nad tímto břehem! Zde sedět budeme a nechávat zvukům hudby vloudit do našich uší jemné ticho a noc stane se doteky sladké harmonie. Posaď se, Jessiko. Pohlédni, jak hustě je dno nebes vykládané patinou zářivého zlata: Není tam nejmenšího kruhu, který spatřuješ, ale ve svém pohybu jak anděl zpívá, stále k chóru mladistvých cherubínů, taková je harmonie v nesmrtelných duších. Ale zatímco tento blátivý šat rozkladu ji v sobě hrubě uzavřel, nemůžeme ji slyšet. Člověk, který v sobě nemá žádnou hudbu, ani není pohnut souladem sladkých zvuků, je připraven ke zradám, lstem a loupení; ať žádnému takovému člověku se nedůvěřuje. Věnuj pozornost hudbě.“ [Kupec benátský, dějství V, scéna 1]

Němci říkají: „Rozhněvaní lidé nemají žádné písně“ („Böse Menschen haben keine Lieder“), což znamená to stejné, ale Shakespeare vysvětluje, že nás obklopuje pomíjivý šat rozkladu, který nás dusí a způsobuje, že nemůžeme slyšet dokonalou harmonii hudby sfér. Přesto se Jessika a Lorenzo, nevěsta a ženich, vydali na cestu, stejně jako Pamina a Tamino z Kouzelné flétny uviděli možnost udělat svůj pomíjivý šat transparentním a proto je už nesvíral a jejich vědomí se otevřelo vesmírné harmonii. Vskutku se to týká božské klenby, vykládané vrstvami zářivého zlata. Týká se to zlatého svatebního šatu, roucha, kter& eacute; nás neobklopuje a nedusí, ale které se, vyživováno a vytvářeno láskou, třpytí jako zářící plášť, soma psychikon.

Navíc se ve hře Kupec benátský, v poslední, zdánlivě hravé, ačkoli smysluplné hře objevuje Porcie a její služebná, Nerissa. Nerissa je jméno mořské nymfy. V mysterijním románu Alchymická svatba Christiana Rosenkreuze anno 1459 se pátý den také objevují mořské nymfy, zmiňované v nesčetných legendách. Tam zpívají svou sedminásobnou milostnou píseň nového životního stavu: „Co nás může překonat? Láska. Jak můžeme Lásku najít? Skrze Lásku. Na čem jsou založena dobrá díla? Na Lásce. Jak jsou dva spojeni? Láskou.“ Vraťme se na okamžik k Johnovi Dee, který v Shakespearově době sloužil na dvoře Alžběty I. a kterému spisovatel Gustav Meyrink věnoval svůj román Anděl západního okna (Der Engel vom westlichen Fenster). Někdy je označován jako „magus“ (mudrc) alžbětínské doby; byl matematikem a mágem a také esoterickou a mystickou osobností, která hluboce ovlivnila básnické hnutí, které Alžběta oživila. Měl velký vliv na duchovní klima v Anglii a Německu (i Čechách) v 16. století a na Rosikruciány v Německu (v té době Tübingenský kruh), kteří byli inspirováni symbolem z Monas Hieroglyphica, symbolem Merkura, který považovali a stále považují za završující spojitost všech znamení (zvěrokruhu). Rtuť, kov, který je spojen s Merkurem, je údajně matkou všech kovů, protože udržuje střízlivý vhled, očišťuje mysl a vědomí a občerstvuje duši. Merkur symbolizuje číslo 5 a aktivitu (nesmrtelné) duše. Říkáme, že Merkur pečuje o Osvícení prostřednictvím Rozumu, o obnovu makrokosmu a mikrokosmu. Ve zde představovaném vyobrazení poskytl John Dee nápadnější prvky. Na titulní straně byly znázorněny kapky rosy s komplikovanými odkazy na kříž v „symbolice monas“. Starší tradice, která vysvětluje „Rosikruciána“ jako slovo odvozené z latinských slov ros (rosa) a crux (kříž), nachází v Deeově Monas Hieroglyphica pevnou oporu. V širším kulturním kontextu Merkur nebo střízlivá, čistá mysl nesmrtelné duše obnovuje vědy a umění, jak také vysvětlil Francis Bacon ve svém klíčovém díle Velké obnovení (The great Instauration). Toto dílo nese podtitul „Univerzální a všeobecná reformace celého světa skrze obnovu všech umění a věd“. V každém případě toto naléhání k celkové obnově činí spravedlnost „hrozícím kopím“ („shaker of the spear“), podle Jaapa Ruselera během přednášky o původu slavného spisovatele. Příjmení „Shakespear“ odkazuje na bohyni, která je zosobněním božské moudrosti a inteligence: Pallas Athénu, jejíž jméno znamená: „hrozící kopím“ („shaker of the spear“). Vrhá oštěp proti draku nevědomosti týkající se božského původu člověka. Velké obnovení Francise Bacona jako třetí pokus o zapojení se do náboženského zápasu už nemůže být po reformaci a protireformaci opominuto, ale zamýšlí obnovu umění a věd. K čemu? Aby následoval vědeckou metodu k dosažení stavu osvícení, po kterém je samotnými lidmi dokončena poslední (sedmá) kapitola. Pravda je láska jako kontext jednání, téměř jako zbraň, ale ta láska, kterou měl Shakespeare na mysli, je spíše odzbrojující. Jen tato láska je schopna mírnit spravedlnost milostí; přesto ve světě vždy nacházíme argumenty pro naše právo, i když se v rozumu a v lidské racionalitě ozývá jiný vzkaz.

„Vlastností milosti není nátlak; padá jako mírný nebeský déšť dolů k zemi: je dvakrát požehnaná; žehná tomu, kdo dává a tomu, kdo bere: je nejmocnější z nejmocnějších: stává se korunovanému monarchovi lepší než jeho koruna; jeho žezlo ukazuje sílu světské moci, symbol úcty a majestátu, v něm sídlí hrůza a strach králů; ale milost je nad touto žezlem vládnoucí mocí; je dosazena na trůn v srdci králů, je vlastností samotného Boha.“ [Kupec benátský, dějství IV, scéna 1]

Tento překrásný úryvek z Kupce benátského ilustruje, krátce řečeno, povahu obnovy, která je spojena s láskou: všechno přijmout, všeho zanechat a tím všechno obnovit. Tento nový postoj hermetického člověka je dokonce více než dvojí požehnání; je to umění žít z pramene srdce panovníka, z krále nebo královny jako symbolů samotného božstva. Skrytý zlatý proud v Shakespearově díle je nepopsatelný, ale je přítomný vždy, když lidé hrají se zanícením a všichni, obecenstvo i herci mohou zažít hloubku základní skutečnosti jako „nezáklad“ („Ungrund“) Jakoba Boehma. Je to energie, která proměňuje vědomí a poznání bližního jako člověka a jako potenciálního božstva. Věnuj pozornost hudbě! To se od nás požaduje umění žít, protože zlato, které se třpytí, není pro zisk, ale pro bytí. Toto umění je Královské umění, ve kterém Láska září jako nezapadající slunce: není ani země ani měsíc, za nimiž se slunce bude ukrývat a slunce rozpouští mraky a nechává mírný déšť padat jako milost. Jestli existuje někdo, kdo svým dílem navždy obnovil umění a jazyk, byl to Shakespeare, kdo ovlivnil angličtinu, jak se mezitím ukázalo. Je to „navždy“, jak se říká v dnešní době. A také to může být dokázáno, na základě stop alchymie a svobodného zednářství v jeho díle, ještě před Mozartem v Kouzelné flétně. Avšak tajemství lze nalézt ve vědomém zažívání podstaty protikladů, v souladu těchto protikladů, které mohou být zažívány pouze duší. A Jessika a Lorenzo zažívají tuto nesmírnou konjunkci na průzračném nebi a slyší jeho hudbu! Uslyšeli jsme nároky, jaké klade Shakespeare na tyto duše a jakou kvalitu přisuzuje těmto duším. Nejsou dušemi, které se nechají zcela uzavřít svým „blátivým šatem rozkladu“, dusícím a pomíjivým šatem, ale jsou nesmrtelnými dušemi, které „dotknuty sladkou harmonií“ mohou slyšet a vidět. Shakespeare důrazně varuje před lidmi s podřadným duševním šatem. Takoví lidé jsou připraveni ke „zradám, lstem a loupení“ a nemělo by se jim nikdy důvěřovat. Řekli bychom: „nakloněni veškerému zlu“. To také zapadá do Shakespearovy doby, doby koncepce holandské státní Bible, ve které se v Genesis hovoří o povaze „zla“ takového člověka: jeho „výplody myšlenek srdce“, a proto zlého a zcela zkaženého. V protikladu ke zradě a nedůvěře jsou věrnost a láska a vzhledem k tomu není divu, že tolik her, obzvláště jeho komedií, končí svatbami. Ty se netýkají obvyklých svateb, které měl Shakespeare na mysli, ale kvalitativně ušlechtilých svateb, jako výsledek procesu. To tvoří odkaz na alchymii mezi mužem a ženou s výsledným zlatým svatebním šatem, jak to zobrazuje nordická vikingská mytologie. Na Lofotách můžeme vidět na zlaté miniatuře svatbu božského páru; je nutno dívat se na ni lupou, tak malá je, ale jemná, ryzí zlato. Tím ještě není zlatá dráha projevena. Ale „věnuj pozornost hudbě“ – naslouchej hudbě! Po všech těch staletích stále přetrvává schopnost slyšet a zažívat takovým způsobem, že dokonce vybíravý, současný americký student dává přednost řeči Shakespeara před módními frázemi a populárními obrazy.

Zaposlouchejme se do hudby, do hudby sfér, dokud ještě může proniknout skrz smog satelitních signálů a vesmírný prach, ale také vnitřně, pokud jsme ještě schopni slyšet přes náš vnitřní šum. ✪ ———- obrázek: O této malbě ze sbírky Cobbe se někteří učenci domnívají, že to je nejhodnověrnější Shakespearův portrét.

komentář 1: Osvícené myšlenky Ficina a Giordana Bruna s jejich hermetickou a neoplatonskou moudrostí našly v Albionu sedmnáctého století úrodnou půdu.

komentář 2: Vlastností milosti není nátlak; padá jako mírný nebeský déšť dolů k zemi.