Projev prezidenta republiky Václava Havla před poslanci Evropského parlamentu, Štrasburk, 16. února 2000:
Dámy a pánové,
technická civilizace, která dnes pokrývá celou naši planetu, má svůj prapůvod na evropské půdě a byla rozhodující měrou ovlivněna euroamerickým civilizačním okruhem.
Za stav této civilizace nese tudíž Evropa zvláštní odpovědnost. Tato odpovědnost však už nikdy nesmí mít podobu násilného exportu vlastních hodnot či myšlenek či statků do zbytku světa. Právě naopak: Evropa by mohla začít konečně u sebe samé a působit na ostatní maximálně jen jako příklad, který je možné a není zároveň povinné následovat.
Celé moderní pojetí života jako neustálého materiálního pokroku a růstu založeného na sebevědomí člověka jako pána všehomíra je odvrácenou a nedobrou tváří evropské duchovní tradice. Toto pojetí života spoluurčuje i povahu soudobých civilizačních hrozeb. Kdo jiný by tedy měl těmto hrozbám nejdůrazněji čelit, než ta část světa, která velký a veskrze jednostranný civilizační samopohyb či samospád dnešního světa dala kdysi do pohybu?
Zdá se mi, že jedním z velkých úkolů Evropy na tomto přelomu věků je odvážně zreflektovat dvojsmyslnost svého přínosu světu, uvědomit si, že jsme svět neučili pouze lidským právům, ale že jsme mu předvedli i holocaust, že jsme mu nedali jen duchovní impulz k průmyslové a posléze informační revoluci, ale i k novověké odvaze ničit ve jménu rozmnožování hmotného bohatství nevídaným způsobem přírodu, drancovat její zdroje a zamořovat zemské ovzduší, že jsme sice otevřeli prostor k ohromnému rozvoji vědy a techniky, ale že jsme to udělali za cenu tvrdého vytěsnění celého velkého souboru velmi podstatných a komplexních lidských zkušeností, jak se utvářely v průběhu mnoha tisíciletí.
Evropa může začít od sebe. Může začít šetřit, uskromňovat se, ctít - v souladu s nejlepší tváří svých duchovních tradic - vyšší řád vesmíru jako něco, co nás přesahuje, a ctít i mravní řád jako jeho důsledek. Pokora, vlídnost, laskavost, respekt k tomu, čemu nerozumíme, hluboký pocit solidarity s ostatními, úcta ke každé jinakosti, ochota k oběti či k dobrým skutkům, které ocení jen věčnost, mlčky nás pozorující skrze naše svědomí - to jsou zřejmě hodnoty, které by mohly a měly být programem sjednocující se Evropy.
Nejhorší události dvacátého století má na svědomí úplně nebo z větší části Evropa: dvě světové války, fašismus a komunistický totalitní systém.
Evropa ovšem v posledním století zaznamenala i tři dobré události, byť nejsou všechny výhradně jejím dílem: konec koloniálního panství nad světem, pád železné opony a začátek vlastní integrace.
Myslím, že čtvrtým velkým úkolem, který před Evropou stojí, je pokusit se způsobem svého vlastního bytí ukázat, že nebezpečím, jež tato rozporuplná civilizace před světem otevřela, lze čelit.
Byl bych šťasten, kdyby se na tom všem mohla jako plnohodnotný partner podílet i země, z které přijíždím.
Děkuji vám za pozornost.
2024 ©