Stará fronta zítra č. 31 – 28. října 2016
Je tomu už pár roků, co jsem se zřekl politických gest podobných těm, která jsem provozoval a za které jsem ochotně pykal v dobách svého mládí. Rád jsem je přenechal mladé generaci, které však svobodný režim nedopřává, aby si taky trochu zapykala, a odešel jsem do klidu pasivity, kde se chci soustředit na svou práci. Vyšel jsem ze skutečnosti, že náš národ je zase jednou, po letech, natolik svobodným, že se bez mého brojení obejde.
V minulých dnech se však semlelo tolik zneklidňujících událostí, že to s mým rozhodnutím poněkud zamávalo a usnesl jsem se, že ho na chvíli poruším. Výsledkem jsou následující řádky:
Do Prahy přijel dalajláma. Jsou lidé, kteří si ho váží jako osobnosti, jež jezdí po světě s poselstvím podobným Havlově Pravdě a Lásce. Jiní Jeho Svatost nenávidí, a to ze stejného důvodu. A pak jsou tu i tací, kterým by byl dalajláma jedno, kdyby jeho názory neohrožovaly jejich příjmy.
Takže – ještě jednou: do Prahy přijel dalajláma. Ti první ho přátelsky přivítali. Ministr kultury D. Herman či vicepremiér P. Bělobrádek se zachovali tak jako třeba slovenský prezident A. Kiska. Četl jsem kdesi, že to bylo od nich statečné. Ano, bylo.
Projevili statečnost tím, že se chovali jako normální svobodní občané.
Díky této návštěvě jsme se oficiálně dověděli, že naši politici musí získat povolení od cizí velmoci, s kým se smějí či nesmějí setkat. To jsme dopadli.
A tato veliká Čína prý hrozí Slovensku „zatím nespecifikovanou odvetou“ za to, že jeho prezident se sešel, s kým uznal. A i u nás čínská ambasáda vydala prohlášení, ve kterém oznamuje, že se důrazně staví proti tomu, aby kterákoliv úřední osoba vstoupila do kontaktu s dalajlámou. Dalo by se předpokládat, že představitelé našeho suverénního státu zdvořile naznačí této velmoci, že u nás se smí každý scházet, s kým chce, a své čínské přátele ujistí, že na oplátku naše vláda nebude ani slůvkem určovat čínským úředním osobám, s kým se smějí scházet.
Místo toho učinili naši volení zástupci to, co učinili.
A aby to nebylo tak jednoduché, přiletěl si z Kanady starý pán pro vyznamenání. Přestože, jak prý se ukázalo, nebyl vlastně ani v seznamu vyznamenaných, ví se, že měl dostat Řád TGM. Je to vysoké vyznamenání, o tom bych měl něco vědět. Hrad projevil pro mne nepochopitelnou absenci velkorysosti – pan Brady se tu dověděl, že dopadl jako Anton Špelec. Ostrostřelec Vlasty Buriana je tragikomickou figurkou, na kterou slíbená medaile nevyšla, a já, být udělovačem vyznamenání, udělil bych Burianovi tuto medaili in memoriam, byť s pětaosmdesátiletým zpožděním. Ale na případu pana Bradyho není nic tragikomického – je tu jen pachuť, která se možná dala elegantně zlikvidovat, kdyby ve vší tichosti byl starý pán do seznamu připsán.
Možná ale, že to nejde, protože rezervní řád se tč. na Hradě nenachází. Mám tento vzácný řád. Není můj, je mi propůjčen do konce života, takže až zemru, musím ho jít vrátit. Kdyby bylo nutno, tak bych ho ochotně a diskrétně poskytl už nyní.
Že tato nepříjemná situace, ať už k ní došlo jakkoliv, nebyla důstojně vyřešena, mě naplňuje lítostí.
A už je tu další kauza. Projev pana doktora Pitharta.
Lidové noviny13.10.: Petr Pithart před pár dny pronesl v pražském Rudolfinu velmi kritický projev, který zvedl sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí ze židlí. Vzbudil nejen několikaminutový potlesk vestoje, ale i nebývalý ohlas ve společnosti.
Pár dní na to mě ale překvapil politolog A. Tomský článkem, ve kterém se pokusil vysvětlit, že „sál plný politiků, diplomatů a společensky velmi významných lidí“ byla jen česká humanitní a antipolitická inteligence. (No a?)
Alexander Tomský doznává, že si Petra Pitharta cení a dokonce, že ho má i rád,
-
za jeho konzervativní patriotismus
-
za jeho disidentskou odvahu
-
za obhajobu politického realismu
-
za devastující kritiku komunistických „osmašedesátníků“
-
za obranu tradice příkladných světců
-
za kritiku „tatíčkovského“ neživotného mýtu čackého československého národa
-
za to, že jako politik prosadil Volkswagen do Škodovky
-
za to, že první veřejně odhalil korupci šéfa banky…
Jako většina disidentů však prý Petr Pithart postrádal politický talent. Nu, výčet Pithartových činů je pozoruhodný, a uvážíme-li, že to všechno způsobil člověk bez politického talentu, pak je to menší zázrak.
Absence politického talentu by nejspíš způsobila, že by se Petr Pithart nezmohl ani na tak jednoduchou věc, jakou je poselství čínské komunistické vládě, v němž by se omluvil za politiky, kteří se chovají, jako by byli občany nějakého suverénního státu.
Co je to politický talent? Snad schopnost politika riskovat, že ho dřív nebo později odvede policie s želízky na rukou. Stačí se ohlédnout do blízké minulosti a musíte uznat, že na tak malý stát skončilo v kriminále dost politiků. A stejně to budí v občanstvu dojem, že za mřížemi skončili pouze ti, co měli smůlu.
A tak logickým pokračováním zmíněných událostí jest, že je to právě ministr kultury Daniel Herman, který vyznává podobné kvality jako Petr Pithart, a tak si – na rozdíl od politologa Tomského – myslí, že Petr Pithart by velmi důstojně reprezentoval náš stát.
A pokud jste četli rozhovor s Petrem Pithartem v Lidových novinách z 13. října, určitě vám neušlo, s jakou noblesou a téměř laskavostí dokáže mluvit i o svých odpůrcích, jak nachází pochopení i pro některé jejich skutky, jak jsou mu cizí urážky, chytračení, kompromitování odpůrců, samolibosti, podpásovky, zkrátka všechno to, co se dneska nosí a klimatu ve společnosti neprospívá.
ňňňňňň
2024 ©