A nejste vy nějakej bohém?; Co prosáklo do školních osnov a médií?; Sokalova aféra; Nesrozumitelnost brána jako důkaz hloubky; Dějinná síla levicového myšlení

Kdysi byl v LN výstižný článek Karla Steigerwalda Antikomunismus = nechtít ty mrtvé. Píše o zkušenosti, a nejen jeho, že řekne-li někdo, že je antifašista, je to nanejvýše chvályhodné. Mívají za to i různé řády, což je v pořádku. Řekne-li někdo, že je antikomunista, vypadá jaksi podezřele, snad jako horká hlava, ukvapený, netolerantní, přehnaně radikální, přehlížející "to dobré"...  Představují si jakousi "vyváženost diskuze" jako: "Pět minut Gottwald, pět minut dr. Horáková".  Podobně jako říct o sobě, že jsem antikomunista, působí na mnohé když řekneme, že jsem pravičák. Úsměvná vzpomínka, ovšem úsměvná až dnes: Když jsem měl být v roce 1977 přijat na ČSVD Praha, byl se mnou veden polodenní kádrový pohovor. Jako nestraník, v džínech a navíc vlasatý (podle dnes ovšem umírněně) jsem byl podezřelý. Když jsem na otázku po zájmech odpověděl, že vážná a operní hudba, začal soudruh, poslouchající právě z dráťáku dechovku, nervózně poposedat a pak z něho vypadlo: Nejste vy nějakej bohém, nějakej pravičák? Nepamatuju si už, jak jsem z toho vybruslil.

Už za totality nám infikovali pojetí  slova pravičák jako synonyma vyvrhele, nepřítele lidu. Je to jedna z řady věcí, většinou neuvědomovaných, které si jako podkožní čip nosíme v sobě většinou dosud. I toho se týká velice podnětný následující článek. Výstižně se strefuje do lidí, kteří se vydávají za zachránce lidu (většinou ovšem proti vůli lidu a s miliony lidských ztrát)  a neumí se od představy své vyvýšenosti odpoutat. Jejich piedestal  složený ze samých hlubokomyslných, ale nesrozumitelných až ulítlých tezí, je v jejich očích nezničitelný. Onou silou levicového myšlení je tragická devastace duchovních i hmotných hodnot.

Jaroslav Peregrin (analytický filosof): Scruton varuje: Levice škodí myšlení. LN 5. 3. 16 (části, kráceno)

Když byl R. Scruton tázán, proč se ve své zemi, Anglii, dosud nedočkal žádného oficiálního ocenění, odpověděl: "Žijeme v době, kdy jdou ceny a chvála jedině na levici, především proto, že vypadají neškodně. A důvodem, proč vypadají neškodně, je to, že říkají /propagují/ všechny ty věci, které způsobují tak mnoho škod."

Scruton je přesvědčen, že levicoví myslitelé jsou spoluzodpovědni za spoustu katastrof, které svět potkaly ve dvacátém století (minimálně stejně jako ideologové nacismu a fašismu, kteří byli ovšem - po právu - vyobcováni ze slušné intelektuální společnosti). V knize Thinkers od the new left se snažil ukázat, jak jsou myšlenky levicových filosofů často na jedné straně bezobsažné, na druhé straně bezskrupulózní. Ta znamenala začátek konce jeho akademické kariéry, protože "jakmile jste identifikován jako pravičák, přestáváte být partnerem pro argumentaci; vaše názory jsou irelevantní, váš charakter je zdiskreditován, vaše přítomnost na světě je jenom omyl".

Ideály, kterými se ohánějí levicoví intelektuálové, jako je sociální spravedlnost, samozřejmě nejsou ani podle Scrutona ničím pochybným. Podle něj se k nim ale propracováváme - i když možná někdy klopotně - prostřednictvím standardních demokratických (tedy "kapitalistických" či "buržoasních" - tedy jak by řekli ti, které v knize kritizuje) institucí. Levicoví myslitelé však místo toho "stvořili mytické vyprávění o moderním světě, ve kterém byly války a genocidy připsány těm, kteří se stavěli do cesty ´spravedlivému boji´ za sociální spravedlnost. Historie byla přepsána jako boj mezi dobrem a zlem, mezi silami světla a silami temnoty... Ona vize tu stále je, prosáklá do školních osnov i do médií."

Jedním z důsledků tohoto černobílého pojetí společnosti a  dějin je i přebujelá politická korektnost, která vehementně popírá nejen projevy netolerance, ale i nesouhlasu či pochybností, a to se paradoxně děje velmi netolerantně.

Sokalova aféra: newyorský fyzik Alan Sokal napsal do jednoho předního levicového amerického časopisu článek, který byl cílevědomě poskládán tak, aby nedával vůbec žádný smysl; a byl přijat k publikaci. Sokal učinil závěr, že tato filosofie je skutečně prázdná. Scruton konstatuje, že nejde jen o nějaké filosofické diletantství, které se mezi opravdovou filosofii propracovalo pouze proto, že čtenáři jeho bezobsažnost změnili za neproniknutelnou hloubku, ale že popularizace tohoto druhu literatury souvisí s jeho levicovostí, že jde o programové vyústění určitého druhu filosofie, která  čtenáři sugeruje představu, že kdyby tohle posoudil jako nesmysl, odstřihl by se od snahy činit svět lepším... Nesrozumitelnost může být interpretována jako důkaz hloubky a originality, která je příliš velká na to, aby se dala obsáhnut běžnými slovy...

Levicové myslitele v podstatě spojuje  dědictví Karla Marxe. Vytrvalost Marxova odkazu je zvlášť podivná ve světle toho, že předpovědi do budoucna, které Marx ze své filosofie vyvodil, se zcela zjevně naprosto minuly s realitou.

Jedna věc je, že pracemi levicových myslitelů se jako červená nit vinou různé odvozeniny marxistických pojmů. Především to jsou pojmy ´buržoasní´ a  ´kapitalismus´. Přídomek buržoasní může být čistě věcným označením příslušnosti k určitému druhu lidské společnosti, avšak jsou z něj vyvozovány normativní důsledky: je-li něco buržoasní, je to nežádoucí, je třeba se toho zbavit (a pochybovat o tom může jenom idiot). Podobně kapitalismus: může to znamenat prostě označení společnosti, kde je většina kapitálu v soukromých rukou, avšak nazvat něco kapitalismem znamená v očích těchto filosofů odsoudit to prostě jako očividně nežádoucí.

Další a ještě podstatnější věc společná těmto myslitelům je marxovská forma aktivismu (protože svět je, samozřejmě, třeba nejenom  vykládat, ale i měnit!). Od toho se odvíjí takřka povinná nechuť ke statu quo a neustále pociťovaná potřeba nějaké /levicí podnícené a uchopené/ revoluce - přičemž se jen zřídka dozvídáme, co přesně by revoluce měla nastolit a proč si máme být jisti, že to bude změna k lepšímu. (V tomto ohledu se už samozřejmě nikdo na Marxe raději přímo neodvolává.)

Podle levicového autora Žižeka byl rozdíl mezi stalinistickým gulagem a nacistickým vyhlazovacím táborem, rozdílem mezi civilizací a barbarstvím. Podobně jako on, i další levicoví myslitelé se snaží ospravedlnit, že desítky milionů obětí komunistických revolucí a vlád v Rusku, Číně a jinde /dle historiků cca 130 milionů obětí komunismu/ komunismus nediskreditují tak, jako diskreditují oběti fašismu a nacismu tyto ideologie.

Tady se derou na mysl skutečně naléhavé otázky: Je filosof jako Žižek opravdu "jeden z nejpronikavějších myslitelů současnosti", jak se uvádí v anotaci českého překladu jedné z jeho knih? A dále: připadá-li nám samozřejmé, že kdo chce obhajovat nacistickou ideologii, nepatří do slušné společnosti, proč jsou lidé, kteří oslavují ideologii, která vedla k týrání a zabíjení desítek milionů nevinných, intelektuálními celebritami?

Scrutonova kniha Fools, frauds and firebrands však není jen pro filosofy... V českém kontextu nám pomůže pochopit, že je-li někdo pravicovým - či konzervativním - myslitelem, nemusí to nutně být někdo jako Václav Klaus či Petr Hájek.