CO S NÁMI DĚLÁ ZMĚNA ČASU?

MÁME ŘEŠIT ZMĚNU ČASU NEBO AUTOSUGESCI?

Ještě za totality napsal tehdejší umírněný marxistický záhadolog Ludvík Souček Obrazový Opravník Obecně Oblíbených Omylů. Bylo to velice přínosné, ba na tu dobu odvážné. Od těch dob řada obecných omylů odpadla, další jsme si vytvořili. Kromě laiků se činili i vědci, už tradičně, ti jsou za omyly placeni. Několik příkladů? Právě proběhla zpráva, že není pravda, že  by káva dehydrovala. Donedávna se tento strašák dotáhnul tak daleko, že v restauracích dostáváme ke kávě i vodu (což o to, ta ještě nikomu neuškodila). Ostatně, o výživářských a farmaceutických klamech by se daly napsat celé knihy. Několik desetiletí jsme byli "vědecky" instruováni, kterak zatočit s klíštětem. Tedy nakapat olej či mastičku a zatočit. Dnes, zas jiná generace vědců ještě chytřejších (jak jinak) před tím varuje, protože to je zaručený způsob, jak donutit klíště, aby do ranky vypustilo svou "pomstu". Zmijí uštknutí? Kdysi - vysát ranku a vyplivnout. Pak - kdepak, co kdyby byla v ústech oděrka a drobátko jedu by se do ní dostalo? Tedy raději - nahřát nad ohýnkem skleničku, přiložit na ranku a ono to ten jed podtlakem vysaje. Jak vědecké. Ó je, tak to abychom nosili s sebou do přírody, ba i do parku, sirky, naštípané třísky, polínka a skleničku a ještě riskovali pokutu za rozdělávání ohňů. A což teprve zločiny za milionech lidských osudů, kdy dítě bylo odebíráno matce hned po porodu a nebylo kojeno - tedy ty nejzdravější mechanismy přírody, dávající pocit bezpečí narozené dušičce na celý život, byly svévolně "vědecky" zničeny.

      Mnozí pamatujeme  mohutné žulové patníky u silnic. Počet lidí, kteří byli za ta desetiletí při nárazu vozidla na patník zraněni či zemřeli, by byl asi pěticiferný. Při hrozící kolizi by bylo mnohdy stačilo sjet do příkopu nebo do pole a střetu se vyhnout. Kdysi jeden vědec  v tisku dokonce rýsoval a vypočítával, jak silný, jak těžký a jak hluboko musí být takový patník, aby odolal nárazu auta. Nešlo mu o zachování auta a lidí v něm, ale o zachování patníku. A proč patníky vznikly? Když se kdysi prohánělo prašnými cestami stále více kočárů, byly kladeny na okraj cest patníky, za které se mohl chodec postavit,  aby ho kočár nesmetl. Kolik desetiletí trvalo vědcům  a stavitelům silnic pochopit vražednost patníků, která byla nabíledni?

     R. Steiner kdysi uvedl příklad, jak učitel, "osvícený" materiální vědou, vysvětluje dětem vznik sluneční soustavy tím, že planety se oddělily ze Slunce odstředivou silou jeho otáčení. Znázornil to tak, že uprostřed kapky na papíru zapíchl špendlík, papír roztočil a kapka se rozstříkla na několik menších. Jak úžasné, dětí zírají a chápou. Až dotud to tak snad mohlo být. Onen dobrý muž však zapomněl na to nejpodstatnější: na sebe. On papír roztočil. Tedy i nějaká vyšší síla musela naše sluníčko dát do pohybu, jinak by se nic nedělo. Vznik života ve vesmíru má materialistická věda za souhru náhod. Kdosi to přirovnal ke tvrzení, jako kdyby vichřice, přehnavší se nad skládkou železného odpadu, z něj sestrojila tryskáč.

    Kdyby vědci pokorněji a pozorněji naslouchali autorům duchovní vědy, nemuseli jsme dnes mít šílené krávy. Dr. Steiner napsal před sto léty, že pokud by se krávy krmily živočišnou stravou, zešílí. Donedávna by toto tvrzení asi vědci označili za šílenost, a jistě by i za to Steinera obdarovali bludným balvanem. I podle selského rozumu je šílené krmit býložravce masem. Kdyby nezešílelo napřed pár racionálních vědců, nemuseli zemědělci šílet strachy ze šílených krav.  Co mají uvedené omyly či manipulace společného? Jednak že často rezignujeme na myšlení vlastní hlavou, cítění vlastním srdcem a jednání z vůle vlastního Já, tedy jednáme stádově, považujeme obecný davový konsensus za záruku pravdy. Dále je to umožněno neznalostí či ignorováním skutečných přírodních a duchovních zákonitostí. Snažme se lépe rozeznávat stádovost ve vědě, v estetice, v politice, ale i ve snahách tzv. duchovního vývoje. Na co vše jsme schopni i v těchto věcech naletět?

            Povzdech trpký: Vytrvale a udatně jsem si celé roky stěžoval, využívaje k tomu různé články vědců i laiků, lékařů i pekařů, jak strašlivě nás devastuje přechod z letního času na zimní a opačně. Kolik argumentů jsem nadšeně četl a posílal dál. Až mne napadlo sebrat odvahu a zamyslet se vlastní hlavou: co o víkendu a o dovolené? Tady se přeci sám uvádím do stejné situace, ba se těším, jak si přispím, a "hřeším" na to už večer před tím, kdy se ne a ne odtrhnout od počítače či jiné kratochvíle. To, na co si stěžuju dvakrát do roka, činím dvakrát do týdne  rád a bez následků. A taktéž o dovolené. Jsem normální? Myslím, že ano, alespoň v této věci. A vyvstala mi otázka: ti, kdo nás alarmují a hysterizují kolem těžkých následků ze změny času - vyhýbají se jí sami i tím, že o víkendu a dovolené vstávají a uléhají přesně tak, jako když jdou do práce? Pak by snad byli věrohodní. Asi bychom takové ale těžko hledali. Po letech jsem si dokonce přiznal, že mně osobně by vyhovoval posun ne o hodinu, ale o půl druhé, i když to není technicky možné. Povzdech úlevný: Jak je osvobodivé, když nám spadne nějaká hysterická bublina.

            Kdyby došlo ke zrušení zimního a letního času, naše hysterie by zrušena nebyla. Až k podstatě věci jdoucí bylo následující pojednání od Prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., FRCPsych. (přednášel mj. na univerzitách v Kanadě a USA, působí ve vzdělávacích institucích v Dánsku a v Rakousku. Je zasloužilým členem britské Royal College of Psychiatrists, členem Učené společnosti České Republiky a mnoha mezinárodních i domácích odborných společností. V lednu 2005 byl zvolen prezidentem Asociace evropských psychiatrů).  "Hned v momentě jeho zrušení by se ukázalo, že se odpůrci změn dělí na dva tábory. Jedni by chtěli zrušit ten letní čas a zachovat zimní a druzí by chtěli zrušit ten zimní a zachovat letní. To jsou tábory reprezentující genetickou vlohu, kterou pro diurnální rytmy máme a která nás dělí na noční sovy a ranní ptáčata. Většina populace skutečně se dělí na ty, který spíš rádi vstávají a jdou dřív spát a na ty druhý, kteří to mají obráceně. A ti by svedli souboj o to, který z těch časů se má zrušit. Takhle vždycky půl roku mají navrch jedni, druhou půl roku druzí. No a to druhé, co zároveň s tím vždycky musím říct, že dostatečně věrohodné studie, které by prokazovaly negativní dopad změny času na zdraví, neexistují. Existují ojedinělé kazuistiky a pokud existují studie, tak jsou vždycky metodologicky velmi, velmi sporné. Když se například podíváte do novin a tam je výrok, že změna času zvyšuje sebevražednost. Není to pravda. Změna času u nás byla zavedena v r. 79/80 a od té doby do dneška sebevražednost klesá. Tečka. Když vám řeknou, že se zvyšuje nehodovost na silnicích, není to pravda. Nehodovost v zimě na silnicích v posledním roce byla naopak jedna z nejnižších, i když je stále ještě velmi vysoká. A takhle bychom mohli jít dál. Takže je velmi těžké odfiltrovat ty ostatní vlivy, které na ty negativní jevy mají vliv, nebo mají tam váhu, takže obviňovat z toho změnu času, je nepodložené. "

            Zpátky k titulku článku: Co s námi dělá změna času? Zdravotně nic, krom té hysterie, kterou se ohrožujeme sami. Záleží i na nás, budeme-li jen ovečkou, pohodlně jdoucí se stádem, nebo samostatně uvažujícími a jednajícími bytostmi, ať už v oblasti tzv. "alternativ" a "duchovna" nebo i v politice, ve vyjadřování, v zájmech, ve výběru pořadů v televizi, v estetice či umění.