Mnozí běžní Rusové, setrvávající dosud silně ve starých vazbách skupinové duše, posílených skoro stoletím komunismu, potlačujícího individuální Já a nahrazující ho kolektivním, zvenčí ovladatelným polo-vědomím, mají nadále potřebu uchýlit se do panství něčí carské autority. Ta jim má dát náhražku méně vyvinutého osobního sebe-vědomí čímsi společným mohutným, neotřesitelným, hlavně ovládáním co největšího počtu dalších národů, pocitem falešné velmocenské hrdosti. Odtud i silná slepá oddanost jejich vůdcům a jejich ambicioznímu vystupování a slibům.
A u nás? Nechali jsme se komunisty silně zatáhnout do jejich impéria buranství, nekulturnosti a zkreslování historie.
Přítel Jiří J. mi napsal pár výmluvných faktů:
„Dlouhá cesta začíná u nás…
- Měli bychom vidět své chyby: z Česka jezdí bojovat na Donbas naši lidi „za Putina“, za Ukrajinu nikdo;
- když přijedou antroposofové z Ruska do Prahy, nikdo jim nenabídne ubytování, chovají se k nim hrozně, úplně jinak než k Němcům;
- TGM měl největší problém s Kramářem, který si přál, aby se "kůň ruského kozáka napil z Vltavy“;
- když měl Zeman vyznamenat těch několik Rusů, kteří protestovali v Moskvě proti okupaci v roce 1968, tak to odmítl (mluvil jsem s dcerou jedné té ženy, emigrovala do Německa, hrozné chování ze strany Čechů);
- neumíme si poradit s 50 % národa, který volil Zemana a je proputinovský, nehledě na to, že volíme KSČM, Okamuru (placeného Putinem), atd.;
- neumíme podpořit ty síly, které jsou v Rusku správné a ani o nich moc nevíme, nepíše se o tom tady. Stačí číst české komentáře Rusa Mitrofanova...
- je to dlouhá cesta osvěty a změny myšlení především u nás. Je tady stále zakořeněno to, co Prokofjev popisuje v knize Setkání se zlem.
- o čem se u nás nepíše, totiž že tam existuje poměrně dost hluboce věřících mladých lidí, kteří jsou jiní, i například to, že se stali abstinenty z rozumu, že chtějí napravit ruské DNA…“
Po určitém uvolnění a zkulturnění za vlády Gorbačova a Jelcina bují nadále národní alkoholický marasmus a snění o podmanění a zotročení (v ruském pojetí „osvobození“ a přijetí na hruď všemocné matky Rusi) okolních území a národů. Opět se projevuje podprahová démoničnost soradtických mocností. Ekonomický neúspěch, ztráta bývalých spojenců i neúspěchy v „dobývání kosmu“, kterými si kdysi režim získával podporu lidové hrdosti, to vše je kompenzováno alespoň destrukční činností vůči prosperující západní Evropě, včetně ČR (dezinformační hoaxy, Ruskem podporované propagandistické servery, špionážní síť, zdárné uplácení našich politiků…). Tato morální retardace je i dílem sta let převažujícího ateismu a leninského démonického odkazu. Kulturní, ekonomický a celkový civilizační stupeň vyspělého Západu, i při velkých deformacích víry, si přesto zachoval víru a z ní plynoucí určitý mravní korektiv. Karel Hvížďala napsal: „...pro ruské... tajné služby jsou potenciálními nepřáteli nejen cizí špioni, ale i všichni občané jejich země, kteří s nimi nespolupracují, a se stejnou logikou se dívají na občany zemí, kde působí, a proto je jim jedno kolik lidí zabijí. Jsou to pro ně nebezpeční soupeři, odpůrci, rivalové.“
V nynějším Rusku je docilováno určitého zlepšení životní úrovně kvůli udržení režimu víc než kde jinde pouze na úkor budoucnosti. O negacích se nepíše vzhledem k ovládnutí většiny sdělovacích prostředků Putinem (i v tomto je pro Babiše příkladem).
Setkal jsem se v duchovních kruzích s trapným zdeformováním tvrzení duchovní vědy: někteří se popletli o pár tisíciletí a duchovní budoucnost Ruska, předpokládanou jako možnost na cca 5. - 6. tisíciletí, už zpřítomňují, zavírají oči před realitou a vzhlíží k němu již teď jako ke spasiteli. Br, to by to dopadlo.
Nechápou-li někteří oficiální antroposofičtí představitelé takovéto základní věci a cítí-li se dobře pod křídly Zemana a Putina, dá se při této hodnotové dezorientaci očekávat další pokles jejich autority a respektu. U některých z nich dlouho po Listopadu přetrvávající názorové stopy po členství v KSČ mlží čirost duchoví vědy. Je to ale vzájemně neslučitelné. I proto bude patrně pokračovat trend, že zájem o antroposofii se více přelévá do neregistrovaných skupinek.
Několik stručných charakteristik Ruska:
- Je to země, kde vládcové řídí a nárokují si řídit všechno. Jejich zpravodajské služby řídí vše, ba i doping sportovců.
- I při svém ekonomickém a kulturním zaostávání za Západem se snaží vypadat silně - že jsou všude, že mohou cokoliv.
- Kritiky režim šikanuje, zavírá, mučí a vraždí.
- Rusko uvažuje tak, že když oslabí západní země, bude silnější.
- Podobně jako někdejší zaostávající Sovětský svaz, volí z bezmocného vzteku a nenávisti cestu lží, intrik, škodění, rozvratu. Jsou na zeměkouli zemí s největší nenávistí a buranskou pýchou.
- Dožadují se úcty, respektu a uznání jen agresí, zlobou, falšováním statistik a tradiční likvidací opozice.
- V duchovní oblasti - krom dále zmiňovaného vzkvétání antroposofie zde bují, jak upozorňuje S. O. Prokofiev, i pokleslý zmaterializovaný okultimus - vědmy, mágové apod. Svědčí o tom například i okultní časopis Deľfis. Navazuje se na odkaz manželů Jeleny a Nikolaje Roerichových, kteří se svým okultismem, inspirovaným i bratrstvy levé ruky z Tibetu, snažili už před více než sto lety vymýtit křesťanství.
I hrdinství ruských vojáků za Druhé světové války bylo motivováno jinak, než se v Rusku dosud píše:
1. deset procent vojáků - vybraní členové sovětů, spolehliví komunisti - byli tzv. naháněči: zezadu hnali vojáky před sebou do boje, a kdo podle nich málo bojoval, dostal od nich kulku zezadu. Dále:
2. zoufale se nedostávalo důstojníků, velitelů, protože v roce 1938 nechali kremelští vládci popravit téměř 40 000 velitelů - z obavy z armádní vzpoury proti vládě. Miliony vojáků Ruska a okolních porobených zemí tedy za války padly v důsledku nedostatečného či neschopného velení. Těm pomníky nestaví.
3. Špiona, který se vrátil z Německa a ohlásil Stalinovi chystaný vpád do Ruska, nechali popravit za "klamavé" údaje a na německý vpád se nepřipravovali. Dlouho tedy považovali Sověti Hitlera za svého spojence a nepřipravovali se na obranu.
4. Nepíše se, že k vítězství Rudé armády podstatně přispěla i britsko-americká dešifrovací stanice v Bletchley Parku, která prolomila tajný Hitlerův kód a dešifrovala Hitlerovy příkazy a záměry o vojenských akcích. Tyto údaje byly z Bletchley Parku ihned zasílány sovětskému velení, které tím vědělo, odkud má očekávat útok, v jakém rozsahu, jakými zbraněmi.
5. A nepíše se ani o obrovském množství amerických zbraní, uniforem atd., dodaných jim za války.
A dnes? Namísto snahy o společenskou harmonii a civilizované právní bezpečí volí režim nadále zvůli, mstu a potlačování lidských práv. Nadále svoji důstojnost a spokojenost se sebou odvozují od počtu porobených a šikanovaných okolních národů, od kterých často ještě požadují vděčnost. Dobytá území označují za osvobozená.
Tak jako je v některé třídě rváč, který krade svačiny, šikanuje slabší, vytahuje se spíš svaly než mozkem, je tomu s Ruskem na zeměkouli. I když se agrese vyskytuje i jinde na zemi, s tou ruskou není srovnatelné nic.
Už naši vlastenci z 19. století byli zklamáni: nevyšly jim jejich ideje panslavismu, kde by sjednocenou slovanskou říši vedl a chránil mocný ruský bratr. Byli naivní, ale v jejich době se to dalo pochopit. Jejich idea se vyplnila až ve 20. století - bohužel s opačným znaménkem. Ochranitel se projevil jako uchvatitel. Území, které "osvobodil", si přivlastnil a zotročil. Navíc i vůči dobytým územím uplatňuje ruskou neúctu k lidskému životu - "nas mnógo". Karel Kryl to po srpnu 68 trpce ironicky vyjádřil: Spasíbo braťja zachvátčiky, nikagdá bezabuděm... A kdo by si chtěl vzpomenout na celý text:
Bratři (Kníška Karla Kryla)
Tak vás tu máme bratři
z krve Kainovy
Poslové noci která
do zad bodá dýku
Tak vás tu máme bratři
vnuci Stalinovi
Však ne tak jako včera
Dnes už bez šeříků
Však díky za železné
holubičky míru
a díky za polibky
s chutí hořkých mandlí
V krajině přelíbezné
zavraždili víru
Na cestě rudé šípky
jako pomník padlých
Vám poděkování
a vřelá objetí
za provokování
a střelbu do dětí
A naše domovy
nechť jsou vám domovem
Svědky jsou hřbitovy
páchnoucí olovem
Vím byla by to chyba
plivat na pomníky
Nám zbývá naděje
My byli jsme a budem
Balšóje vam spasíbo
bráťja zachvátčiki
Spasíbo bóľšeje
Nikagdá nězabúděm!
Nikagdá nězabúděm!!!
A kromě Jiřího J. ještě jeden anthroposofický autor. Po mnohaleté aplikaci anthroposofické medicíny a plodných kontaktech s badatelem S. O. Prokofjevem nabyl pan Ratmír Zoubek plnou kompetenci mj. i k poznávání Ruska způsobem, který je i v dnešních anthroposofických kruzích spíše vzácností. Tím je jeho text pozoru-hodnější. Dává totiž hlubší, ba esoterní vysvětlení onoho agresivního a nenávistného chování zaostávajících Rusů, kterým se i dnes vyčleňují z demokratického světa. Platí tu nadále ono „čím výše leze opice, tím je jasnější její holý zadek“. Autor místy bourá navyklé ideové pohodlí některých našich duchovních kruhů, postrádajících kritický a bdělý morální vhled do ruské minulosti a tím i současnosti. Napsal:
"Zpočátku vystupovali bolševici jako upřímní materialisté a ateisté, kteří tvrdili, že budou respektovat náboženskou svobodu. Kromě Rudolfa Steinera sotva kdo tehdy tušil, že bolševismus přijme časem rysy jakési pseudoreligiosity, jakéhosi falešného náboženství. Projevilo se to např. mumifikací mrtvoly Leninovy a později Stalinovy, což připomíná středověký kult ostatků, ještě více však mumie staroegyptské. Stalinovi byly připisovány schopnosti de facto nadlidské, i když to nebylo výslovně řečeno. Předpokládalo se, že prozkoumal všechny vědy a do kterékoli z nich že může kompetentně zasahovat. Na plakátech býval zobrazován jako jakási nadlidská, gigantická postava, která se vznáší nad sovětskou vlastí a z nedozírných výšin všechno moudře řídí. Nikdo si ani netroufal tázat se, zda je např. Stalin ženat, zda má děti. Bohové se přece nežení, vyjma bohy antické. Toto fanatická uctívání Stalina bylo spojeno s jakýmsi furorem, s jakousi bojovnou zběsilostí vůči všem lidem jen trochu podezřelým z „kacířství“. Bolševismus měl kromě uvedených „ostatků“ - také svá „procesí“ (prvomájově a jiné průvody), své „Desatero“ (tzv. morální kodex komunisty), své „svaté“ (např. Zója Kosmoděmjanskaja, Pavka Morozov, Julius Fučík). Především však své „inkvizitory“, kteří svou zaslepenou krutostí daleko předstihli všechny dřívější inkvizitory křesťanské.)
Bez poznání /uváděného S. O. Prokofjevem/, že Rusové bývají v noci jaksi „naprogramovaní“ jakýmisi vysokými, ale opožděnými /abnormálními, zlo působícími/ bytostmi, bychom si těžko vysvětlili postoj téměř všech Rusů - včetně občansky „evropsky“ orientovaných politiků, ba dokonce včetně Solženicyna!!!! - ke vzdušným úderům NATO proti zbytkové Jugoslávii z pozdního jara 1999. Prakticky všichni Rusové, včetně Solženicyna !!!!! tyto útoky odsoudili. Zajisté že lze vedení Severoatlantického paktu ledacos vyčítat: např. to, že se až příliš úzkostlivě vyhýbalo i nepatrným ztrátám na vlastní straně, že proto ani neplánovalo pozemní úder, že letecké údery byly - hlavně zpočátku - příliš slabé, že se tedy srbské genocidium (vyhlazování) kosovských Albánců zbytečně protahovalo. Západním mocnostem lze vyčítat třeba i to, že např. v Bosně zasáhly až příliš pozdě, až se tamní národnostní nenávist zakořenila tak hluboce, že nebude možno ji vykořenit po dlouhá desetiletí. Lze vyčítat Wilsonovi jeho požadavek „práva na sebeurčení národů“, jehož naprostá absurdnost se ukázala právě v Bosně, ale i v Kosovu. Velení NATO lze snad vyčítat i to, že se dostatečně nepřipravilo na ochranu kosovských Srbů, nutnou po odchodu jugoslávské armády.
Ale sám zásah, tedy pokus o zabránění genocidia, jim lze stěží vyčítat. Jestliže tedy téměř všichni Rusové, včetně Solženicyna! odsoudili sám zásah NATO, nikoli způsob jeho provedení, činí to dojem, že do nich vstoupilo cosi, co zatemnilo jejich soudnost, jakési resentimenty na doby, kdy Rusové i Srbové bývali pravoslavní, ač dnes tuto víru bere v Srbsku i v Rusku vážně již jen málokdo; jim tedy zatemnily zdravý úsudek jakési nevědomé stíny minulosti. Přitom se sám srbský patriarcha Pavle distancoval do jisté míry od Miloševiče i během těch vzdušných úderů! Ale to nemělo žádný vliv na pravoslavné resentimenty dnešních Rusů. (Jestliže jsem napsal, že dnes již jen málokdo bere v Rusku vážně pravoslavnou víru, týká se to jaksi „horního“, „aktuálního“ vědomí dnešních Rusů. A týká se to také pravoslavné víry tradiční, která je dnes již do jisté míry přežitkem. V hloubi duše je u některých Rusů stále ještě "grálská nálada“, jak říká Rudolf Steiner. Projevuje se to i v jazyce: Když Rus děkuje, říká „spasíbo“. To ale vzniklo ze „Spasí Bog!“. Když se Rus loučí, říká „proščaj“. To ale původně znamená prosbu za odpuštění „Kresťjánin“ znamená „rolník“; vzniklo to z christianin - křesťan“.)
I zde lze konstatovat, že Rudolf Steiner předvídal budoucnost. V době, kdy konal tuto přednášku, nebyl ještě příliš velký rozdíl mezi životní úrovní na Západě, zejména v USA, a mezi životní úrovní v Rusku (lze se o tom přesvědčit např. z amerických románů z té doby). Za sovětské éry se vyvinul ohromný, nebetyčný rozdíl mezi životní úrovní v USA a v SSSR. Někdo by snad myslil, že to způsobil komunistický neefektivní způsob hospodaření. Avšak za posledních 10 let, mezi, léty 1989 a 1999 /pozn.: psáno r. 2000/, se Rusko pokouší o kapitalismus. Přesto tam životní úroveň, již za sovětské éry velmi nízká, klesla na JEDNU ČTVRTINU. A každý, kdo odtamtud přijede, říká, že tam není žádná právní jistota, že tam vládnou mafie. Potvrzuje se tedy, že tamní lidé (týká se to např. i Arménců) mají jakousi vnitřní zábranu, která jim brání spojit se a ekonomikou a s demokratickým řízením veřejné správy.
V Rusku jsou dnes velice rozšířeny různé omamné „mystické“ proudy, např. agni joga. Překvapilo nás, když jsme se dověděli, že skupiny holdující agni joze jsou i u nás. Nu, však jsme také Slovany, i když západními. V Rusku jsou takové proudy odvádějící člověka od všední pozemské reality k jakýmsi „mystickým“ hloubkám či výšinám, asi mnohem více rozšířeny (různé „duchařské“ společnosti jsou kupodivu dosti rozšířeny i v USA. Ale Američanům to nebrání v jejich úspěšné hospodářské činnosti, Rusům ano)."
Tolik MUDr. Zoubek. (K mému případnému dalšímu využití těchto glos neměl pan Zoubek námitek. Jsou to jeho poznámky k překladu přednášek Rudolfa Steinera.)
Abychom tímto pojednáním nezjednodušili pohled na běžné Rusy, na závěr opět pár vět od Jiřího J., který tam roky pracovně pobýval:
„V Rusku jsem byl mnohokrát na služební cestě a potom i bydlel s rodinou a pracoval s podřízenými i nadřízenými Rusy a měl jsem z toho vždy silný zážitek, který se prostě těžko dá popsat. A hlavně - ruští antroposofové mi přišli jako naprosto úžasní duchovní lidé. A dcery na Rusko a ruskou waldorfskou školu dodnes vzpomínají.
Jistě - viděl jsem tam mafiány, kteří šli ráno na mši a pak asi provádět své špatné věci, viděl jsem chudobu atd., vyhrožovali mi likvidací celé rodiny…, ale je to prostě komplex věcí. Chce to tam žít. To by těm komunistům a okamurovcům přešla romantika, jako přešla K. Havlíčkovi Borovskému, a naopak zase citlivý antroposof by mohl pookřát…“
Omlouvám se za délku. Mívám při psaní pocit, že mi nějaký neviditelný poťouchlík přidává do psaní jakési mentální kvasnice. Vždy to má být napřed „kratičký článeček“ a pak mi to kyne a kyne a kyne.
Tedy: Ahoj. - Není to pozdrav na rovni přidrzlému familiérnímu Čaulidi. Víte co znamená Ahoj? Tak se zdravili kdysi i zbožní námořníci z lodi na loď, byla to zkratka – Ad Honorem Jesus – Ke slávě Ježíšově, tedy něco jako naše dávné a zapomínané Buď pochválen Pán Ježíš Kristus.
2025 ©