Často se dnes snažíme povzbuzovat u dětí ne morální, ale egoistickou vůli, směrovanou jednostranně k technice a tupému ohlupujícímu sportování jakožto jedinému životnímu zájmu. To se nám mstí. Všimněme si: Je-li v části generace nadbytek této hyperaktivní sveřepé egoistické vůle a fyzické i verbální svaloviny, vyvažuje to bezděčně jiná část mládeže negativním protipólem: vůli si rozleptává v drogách, sektách, gamblerství, ležením u nejrůznějších displejů, frázovitou komunikací přes techniku - a téměř programově zanedbává tělesnou složku.
Tomáš Garrigue Masaryk mluvíval o antickém ideálu kalokagathie. Vyjadřuje to vědění i praxi Řeků, kteří spojovali dobro, ctnost a krásu vzájemnou podmíněností. Krásné je zároveň dobré a naopak. Je-li jedna složka porušena, nemohou být v pořádku ani ty další. Krása bez ctnosti přestává být krásou a takové dílo nebo čin nejsou ani dobré. S tím si můžeme denně v sobě pracovat, zkoušet si to aplikovat na ledacos v sobě a kolem sebe. Platilo-li to kdysi v Řecku, mělo by to platit dnes dvojnásob. U člověka cenili Řekové jako ideál celkový soulad duševní krásy, ctnosti (čistoty), dobroty, statečnosti s výkonnou stránkou tělesnou. Zkusme si malé příklady: Cvičím nebo sportuji s urputnou sebestřednou chtivostí urvat či nahnat co nejlepší „fyzičku“? Nebo si užívat sportovní vítězství nad druhým, jako by to byl nějaký horší až podřadný člověk? Pak nejsem v duši ani krásný, ani ctnostný, protože jsem tupý egocentrista. – Dívám se na ohavnost či prvoplánovou vulgaritu některé reklamy, plakátu, časopisu či filmu a nekladu tomu niternou distanci? Pak nemám v sobě soulad krásy, čistoty, naletěl jsem na lacinou náhražku a tedy nemám ani smysl pro pravdu v této oblasti, a dobro tam už není taky žádné. - Sklouzl jsem v práci či na večírku po náladě oplzlých vulgárních vtipů? Pak jsem v sobě porušil ctnost, nejsem niterně ani krásný a nepřinese takovýto kal v mé duši žádné dobro mně ani okolí. Porušil jsem krásu niterné průzračnosti a čistoty. Tím se zakaluje i mentální logika atd. Nebo naopak: Uměl jsem, namísto zbytečného plkání, s účastí vyslechnout oprávněnou starost potomka či rodiče a nést s ním kousek tíhy? Přibyl tím kousíček souladu a dobra mezi nás, že?
Kterak jsem sportovcům i snídani snědl. Ve Velkých Losinách před lety cítila jedna moje blízká vnímavá bytost nářek a bolest děvčat, která tu byla kdysi pochytána, prohlášena za čarodějnice a sťata či upálena. Já tak citlivý nejsem. Naštěstí? Bohužel? To je jedno. V hotelu se mnou na patře bydleli samí tělesně postižení. Byl jsem tam, jak je u mne časté, trochu popleteným a chaotickým individuem: vydal jsem hledat snídani, našel jsem bohaté švédské stoly, dobře se najedl, ba i kapsy jako správný Čech nacpal (bylo to přeci placeno), a až poté mi došlo, že nevidím žádnou známou vlídnou tvář ani nikoho na vozíku. Byl jsem ovšem v jiném salonku, kam po chvíli směřovali různí sveřepí svalovci s nízkými čely a vesměs přihlouplými výrazy o výrazivem. Připadal jsem si poté jako ti vykutálení příživníci, co se někam potají vetřou. Tedy jsem vůči sportovcům nehrál fair play. Doufal jsem jen, že nemají do jídel přidány ty chemické sajrajty, co uměle nafukují svalovou hmotu. Dozvěděl jsem se od pána na vozíku z vedlejšího pokoje, že mne nasměroval do správné jídelny a divil se pak, že jeho nasměrování nereflektuji.
Je nemístné odvolávat se v současném sportu, plném sobecké soutěžní křeče a vybičovávání egoismu, na tradici starých Řeků. Nynější tupé soutěžní sportování omezuje možnosti vývoje éterického těla a tedy i niterného růstu člověka. V dávném Řecku byly jednotlivé disciplíny odvozeny od nutnosti duševně duchovního vývoje. K podstatně většímu zdraví by přispělo, kdybychom znali význam jednotlivých tělesných cvičení a jejich potřebnost pro určitý věk dítěte. Co to je za podivnost? Ano, velmi záleží na výběru tělesných cvičení, aby odpovídala tomu, co duše dítěte v určitém věku potřebuje rozvinout. Hody diskem například napomáhají uvolňování citů. Ty pak nesklouzávají tak snadno do úzce osobního, ale rozšiřují se k sociálnímu až kosmickému rozměru. Skok do dálky přináší v určitém věku dospívání schopnost odpoutat se od zděděných a často brzdících sil po rodičích, zejména odhodit matčino zděděné éterické tělo, sebrat veškerou sílu duše a vyskočit do nové etapy vlastního vývoje. To a mnoho dalšího Řekové znali a řídili se tím.
Zájem o vliv s pozemsko-prostorových sil vytváří dítěti síly a schopnosti, nutné pro celý budoucí život. V pochopení významu jednotlivých cvičení pro lidský vývoj je skutečný klíč k pochopení tělesné výchovy. Není to žádné „vysoké duchovno“, i když právě duchovní poznání přineslo pochopení těchto souvislostí. Všeobecně je ale zatím význam jednotlivých cvičení pro celkové uspořádání vyvíjejícího se dítěte spíše „zemí neznámou“. Neumíme (ani nevíme, že bychom mohli) posuzovat cvičení podle toho, jaké síly mohou v dítěti probudit, ale posuzujeme především podle moderních egocentrických a krátkozrakých požadavků: Buď zdravý a proto sportuj! Buď silný a proto sportuj! Pěstuj si fyzičku a sportuj! Buď fit, ať je vše super! Sportuj, ať to každému nandáš! Sportuj, zatočíš s obezitou! Buď první, ty si to zasloužíš!
Dokážeme-li se naopak vžívat do vývoje dětské přirozenosti, do jeho silových proměn, poznáváme tím, co dítě potřebuje. Tělesná cvičení jsou potom nalézána z dítěte samotného. Pak se nám jeví jednostranné samoúčelné požadavky na pouhé fyzické zesílení, zocelení, vytrénování, obratnost atd. jen jako druhotné.
Bytost dítěte není plně inkarnovaná narozením, ale sestupuje do těla až do dospělosti, zejména tedy v prvních třech sedmiletích. Je to tápavý proces blížení se celé bytosti k zemi, k tělu. Sestupuje ze světa živého ducha, aby hledala vztah k zemským projeveným formám. Plnému „zrození“, inkarnaci napomůže, najde-li prostor, po kterém bezděčně ale intenzivně duchovně-duševně touží. Protože se to obyčejně daří jen částečně, zejména nevědomostí dospělého okolí, nese si dítě do života neuspokojená přání, touhy a žádosti, které jsou zdrojem výchovných problémů a chorob. Každý si přináší určité vlohy a předpoklady, ale vyvine je náležitě jen tehdy, najde-li k tomu vhodné prostředí. Nejsrozumitelněji a zároveň nejhlouběji popsal působení jednotlivých pohybových aktivit nenápadný autor Rudolf Kischnick v knize Tělesná cvičení a rozvoj vědomí (vydalo v 90. letech nakl. Sophia Bratislava v češtině). Přistupuje k dítěti za použití poznatků anthroposofie.
Úryvek z článku v časopisu Goetheanum:
… V přednáškách Rudolfa Steinera z 23. května 1923 nacházíme souvislost mezi tendencemi dnešního světa a zbožněním, jehož se stále více dostává sportu. Můžeme jen souhlasit, když zde o tom čteme: „Čím více se bude pěstovat sport, tím více lidí zapomene na duchovno a po své smrti se sem vrátí z duchovního světa neočištěno ve zcela krátké době. Takže, kdyby všechno, co je na Západě, nepřijalo trochu ducha, ponenáhlu by byla země obydlena jen lidmi, kteří už nechtějí zpět do duchovního světa. A tu by na zemi byli jen lidé, kteří by zemi ponenáhlu zničili.“
Ovšem R. Steiner též zdůrazňuje, že zotavení při sportování (nikoliv závodním, soutěžním), které vede zejména k vyrovnání nepřirozených pohybů při práci, může být dobré. Osudový je ale dnes sklon, zcela se uvolnit od éterického těla a pěstovat jen tělo fyzické, čímž vzniká velmi škodlivý materialismus, který při zapomenutí všeho duchovna nechá člověka sestoupit pod zvíře. Nynější soutěžní sport je atavistickým návratem k přírodnímu boji silnějších proti slabším.
Dodejme k tomu: Vezměme jednoduše pocity, které takový sport vyvolává: Vítěz se dme pýchou, kterak zdrtil slabšího. Ze svého vítězství odvozuje svoji celkovou lidskou kvalitu, i když „kvalita“ byla pouze, že běžel o malinko rychleji či doskočil o centimetr dále, než soupeř nebo než byl dosavadní rekord. Rekordy si sport redukuje na fyzický výkon. A poražený? Buď v duchu skřípe zubama a ventiluje svůj vztek jinde, nebo své ego bičuje k ještě větším výkonům. Všimněme si i gest a grimas sportovců. Zvířecky výhružné, slepě zuřivé výrazy, zaťaté pěsti či naopak hloupoučky rozjařené tváře a hysterické objímání a pusinkování vítězů... Obzvláště u žen ony zuřivé grimasy a zaťaté pěsti působí tristně. Život, svět a jeho hodnoty se jim scvrkly do jednoho gólu, vteřiny či centimetru navíc. - Samozřejmě že něco jiného je, když se parta kamarádů domluví, že si půjde pro radost zapinkat s míčem nebo si jdou ven trochu zaběhat, zahrát tenis, zaplavat, zaskákat přes něco apod..
Proti zmíněné tendenci sportovního zadupávání éterického těla do země působí eurytmie, která člověku může napomoci pěstováním éterického těla se tohoto vývoje uchránit.
Na závěr trocha dopisování s Martinem Dohnalem. Napsal mi: Ještě k tomu poznatek – také jsme jezdili pod stany, plavali v rybníce, běhali po lese a byli u táboráků… Intenzita prožitku planoucího ohně v naprosté tmě je naprosto archetypální a k tomu přicházejí v pubertě první lásky, to jsou ty nejintenzivnější prožitky na celý život, proto mne to tak štve, že k tomu kluka nemohu přimět, proti těm tyhlety sportovní nesmysly dělané na princip naprosto artificiálních situací prostředí a materiálu – voda hnaná uměle vytvořenýma tobogánama, to je něco naprosto šíleného – jen bičovat vzrušení, zážitky a šoky, jinak nic. Co by bylo proti tomu žuchnout do skutečného přírodního vodopádu, nebo se pod ním alespoň koupat.
Odpověď KF: Jo, přesně. Upřednostňuje se i u dětí jen ten co nejatraktivnější a nejtechničtější prožitek. Většina rodičů je v tom podporuje, vidí v tom "pokrok", luxus, který chtějí dětem dopřát. Dříve se společně s velkou radostí na výletech či u táboráků zpívalo, většinou lidovky, byly jich stovky, ty už jsou skoro zapomenuté. Někdy se zpívaly i semaforské písničky (Plavu si ani nevím jak..., sedla si stará žluva…, Krajina posedlá tmou...), později sem tam i něco z prvních věcí Olympiku aj. A to jsem zažil stesky otců, že už neznáme havajské písničky (sladkobolná romantika, ale proč ne). Byly tam i první nevinné lásky. Pak ale i tento volný čas ovládli a zorganizovali komouši. Zorganizovali i volný čas a sport, tedy i při tělocviku bývalo mnohé opovržení nad těmi, kterým se zrovna nevedlo. Zažil jsem v dětství (jako divák) například "bojové hry", pochoďáky, soutěž a honbu za odznakem BPPOV - Buď připraven k práci a obraně vlasti (samozřejmě proti zlým americkým imperialistům). Byl to bolševický pokus o nahrazení skauta, kterého zakázali a skautské aktivisty pozavírali. Ať si říká kdo chce co chce – jak krásná je nynější svoboda. Je to už jen na nás, koho si zvolíme a jak s ní naložíme.
Nedalo mi to – aktuální poznámka k nynějšímu chování Britů. Jejich hysterie a neschopnost přijmout, že je tu v případě onoho konfliktu tvrzení proti tvrzení, jejich odsuzování bez důkazů, svědčí o něčem základním: Sami byli v dějinách aktéry nejodpornějších a nejzrůdnějších rasistických vyvražďování bezpočtu černochů v Africe. Byli špičkovým agresivním koloniálním národem po dlouhé doby. Ke svému vpravdě bestiálnímu chování v dějinách vůči jiným rasám se Briti moc neznají. V nynější situaci zřetelně funguje, že tyto zatlačené zločiny se snaží kompenzovat okázalou manifestací svého anti-rasismu. Léčí s tím vlastní komplexy z vin. Jenže v nynější situaci onoho konfliktu sportovců to působí od britské strany, a bohužel i veřejnosti, jako morální dekadence, pokrytectví i logická retardace. Navenek Briti snad spor vyhráli. Morálně, a tedy i karmicky, prohráli.
A ještě poznámka k této poznámce – né že bych měl nějaké sympatie k našim sportovcům. Tak jako jinde, ani oni nic společnosti nepřinášejí. Kdyby svou zdatnost uplatňovali v jiných, potřebnějších oborech… obzvláště v nynější situaci by si svůj úkol jistě našli, i když, pravda, za mnohem menší peníze.
2025 ©