Záleží na dobré vůli a nápaditosti. Osvěžující nápady pro radost druhých lze dělat, i kdybychom byli ve vězení. Příklad? Ve vězeňské všednosti se Václav Havel zatoužil podělit o svátečnost vánočního času. Spolu s jedním Rómem, který mu dodal odvahu, zpívali ze zamřížovaného okna věznice koledy. Netrvalo dlouho a z jednotlivých oken protější vězeňské budovy se přidal mohutný chór vězeňkyň, a tak byla najednou prožita posvátná sounáležitost, ba skoro bohoslužba. Snad ještě působivější, než sbor vězňů z Verdiho Nabucca, protože tento byl reálný. Vězeňský dvůr se stal chrámem. Jak vidno, lze být svobodný i ve vězení, a někdo jiný naopak vězněm na svobodě. I tímto drobným činem jako by Václav Havel předznamenal hlavní motiv své veřejné činnosti. A i v takových detailech vítězila pravda a láska nad lží a nenávistí.
A opak? Stačí malý příměr, napsaný Ferdinandem Peroutkou (lží M. Zemana zlovolně obestřeným): napsal kdysi snad nejvýštižnější symboliku bolševismu: Je to touha položit si zablácené holinky na mahagonový stůl.
Někdy hovoří symbolika velice výmluvně. Například když jedete po Jiráskově mostě směrem k centru, můžete si po pravé straně, kousek od "Tančícího domu" všimnout na střeše domu, kde Václav Havel bydlel, konstrukce velikého globu - symbolu světa. Václav Havel byl svým myšlením i svým inspirujícím jednáním skutečným světoobčanem. Ten globus tam byl samozřejmě ještě dávno před ním. (O tom, kterak jsem měl třikrát v životě možnost se s VH setkat a vždycky jsem ji svou hloupostí či lenivostí propás, pojednává jiný, starší článek na těchto stránkách.)
Byl člověkem svědomí. I toho národního.
Jaké postoje by asi zaujímal dnes? Jistě takové, které jsou nenáviděny "hradním panem Broučkem a jinými monstry" (označení podle názvu knížečky Václava Němce, kterou mi daroval přítel Jiří Wald). Podle Václava Němce (Universita Karlova) - "Podobně jako pan Brouček, literární postava Svatopluka Čecha, podniká Miloš Zeman epochální výlet do minulosti, ovšem s tím rozdílem, že tak činí zcela záměrně, že do něj s sebou zavléká i ostatní občany této země a že jej činí nikoli na své vlastní nebezpečí a náklady, ale na úkor nás všech a naší budoucnosti."
Aby nebyly pochybnosti: k těm, kteří jsou hradním "panem Broučkem" i jeho předchůdcem s úškleblem označováni za sluníčkáře, pravdoláskaře, havloidy, kavárnu..., se rád hlásím. Oni totiž ti, kdo slunečností, pravdou a láskou opovrhují, se sami logicky řadí k protipólu: k temnotě, lži a nenávisti. (I když mezi sluníčkáře jsou někdy řazeni i ti naivní vítači všech imigrantů, včetně ekonomických). A ta kavárna? Jak mi připomněl pan Karel Jirka, "ta je Zemanem uměle zaváděný pojem a akcentované téma, aby se proti něčemu mohl vymezit... Byl ale prý používán i dříve, používali ho prý nacisté a ruští komunisté v dobách revoluce (myslím, že se mluvilo o "Petrohradské kavárně"). A vlastně i komunisté u nás: Povaleči z kaváren do polí a továren ... :-) ".
Vida, krom pravdoláskaře atd. jsem kvůli svému častému pressu v kavárně na náměstí v Písku i povaleč kavárenský. Jsem jím rád. A jsou tam milé chvíle o samotě i s přáteli či spřízněnými dušemi (od wald. učitelů až po dobré lidi z polí a továren).
A ještě jedna epizodka o Václavu Havlovi
Když se na sklonku totality začal v Letech na Písecku stavět vepřín, říkali mu místní prasex. To se ještě nevědělo, jak bude světoznámý. A neví se dosud, že ještě za presidentování Václava Havla zde byl odhalen menší památník obětem tábora - nebyli tu totiž jen Romové!!! Média i politici o tom zbytečně mlčí. Než mělo nastat jeho slavnostní odhalení, pozval můj spolupracovník, přednosta Okresního úřadu v Písku Zdeněk Prokopec, i presidenta Václava Havla, který se o věc zajímal. Na konečnou úpravu okolí památníčku, přístupného přes les, byli najati a zaplaceni místní Romové. Měli místo připravit na důstojné otevření a uctění památky svých mrtvých soukmenovců. Kolem půl desáté dopoledne stanoveného dne měla na místo dorazit i ona slavnostní návštěva. Přednosta okresu vedl pana presidenta lesem šetrně přes vysoké kořeny. V posledním úseku cesty, jat neblahým tušením, přenechal presidenta jeho doprovodu a přidal do kroku, aby byl na místě první. Poté, co vyšel na pietní prostranství, předčila skutečnost i jeho nejhorší tušení: dohasínající zbytky ohně, kolem něho poházené láhve od piva a rumu a nepravidelně poskládaní tvrdě spící pracovníci, nejevící nejmenší známky střízlivosti. Vlastně v jistém smyslu to mohlo vypadat idylicky. Pan president už nemusel překračovat kořeny, ale těla „padlých“, kteří se tu měli přičinit o uctění památky svých předků. Vlastně – snad to bylo i svérázné uctění, vypadali totiž též mrtvě.
Když se věc projednávala s těmito výtečnými vítači o několik dní později, někteří z nich dotčeně oponovali, že o žádné návštěvě presidenta nevědí (jak by mohli), jiní naopak, že mají pana Havla rádi, ale udělal si to prý sám: nemá chodit tak brzy po ránu. To se přece mezi slušnými lidmi nedělá.
/Z knihy Medtace do svatyně, do křesla i do deště/
2024 ©