„Vláda věcí tvých se k tobě navrátí, lide český…" - krásné to bylo přání v době Komenského, kdy byl lid zbožný, pokorný. Krásné ještě snad i v době Pražského jara 68 – oproti dřívější sovětizaci a komunistické tuposti a omezování. Sice je dnes v éře polistopadové krásná doba, že vláda věcí našich se k nám navrátila, jenže – jací jsme nyní? K jakému lidu se navrátila? Co s tou vládu věcí našich děláme? Máme co jsme chtěli, ale sami cítíme, že to není ono. Nejspíš tu zase platí – musí se člověk naučit napřed vládnout sám sobě, aby pak mohl pokorně a inteligentně sloužit druhým, a pak si i uvážlivě užívat svobodných poměrů. Mívali jsme k naší národní duši blízko, alespoň k tušení její inspirace, obzvláště v dobách zlomových. Dnes jsme se odvlastenčili. Raději civíme do svých mobilů z exotických krajin, krásy si pouštíme ze své techniky, než bychom se v klidu a soustředěně porozhlédli třeba po panoramatu našich malebných hor, po skutečném umění (nikoliv snobských padělcích), po památkách a chrámech našich předků (stavěli to i pro nás), po lidech, které by bylo dobré volit, nebo třeba i po svém svědomí. Zbavili jsme se podlézavosti nebo konspirace (podle toho jak kdo z nás na tom byl) a nadiktovaného kolektivního primitivismu, jaký byl od nás chtěn před 33 a více roky, ale nezpoctivěli jsme. Chceme spíš jen uživatelsky a bez zodpovědnosti proplouvat poměry. Volíme často ty, kteří nám to slibují. Často platívá, že není-li akce požehnaná, tedy je-li jen z bujarosti nebo chtivosti egoismu, následuje reakce, která rozkládá cíl. Platí to v osobních životech, ve skupinách i v národech. Ale zároveň: podle Leyenové jsme v EU příkladní v rozsahu a rychlosti pomoci trpící Ukrajině. Ani to není málo. Zatímco Rusko vede ve světové tabulce v počtu vražd ve vlastní zemi, dokonce i před jihoamerickými zeměmi, jsme my na špici Evropy v dobročinnosti.
Hezky napsal:
Lubomír Vejražka: Bratříčku, zavírej vrátka. Proč tolik Čechů fandí Rusku?
KOMENTÁŘ. ...si připomínáme rok 1968 a okupaci Československa sovětskou armádou. V srdci mnoha našinců tehdy rázem probleskl vztek k Moskvě a ke všemu komunistickému, do mysli se draly vzpomínky na březen 1939 a okupaci nacisty, na puč v roce 1948…
Sovětské tanky v ulicích zaskočily i mnohé soudruhy, kteří do té doby Moskvu ideologicky uctívali jako božstvo a milovali ji z vděku za osvobození od nacistů. Že to osvobození bylo spojeno i s pádem do východního područí, to si nepřipouštěli. V srpnu 1968 pak lkali: „Jak nám to soudruzi z Kremlu mohli udělat?“
Jiní naši občané ovšem měli o komunistech jasno nejpozději od února 1948 po rudém puči, vpád Moskvy do Československa je vůbec nezaskočil. Do této skupiny patřili političtí vězni, ale i řada vojáků, kteří za války bojovali proti Wehrmachtu na východní frontě a důvěrně se seznámili s poměry v SSSR, mnozí z nich prošli i sovětským gulagem. To, že z východu může přijít jenom mráz, věděli i další svobodomyslní a přemýšliví jedinci.
Výkřik bolesti a beznaděje
Za ponuré atmosféry, do níž se 21. srpna ponořil celý stát, vznikla známá písnička Karla Kryla „Bratříčku, zavírej vrátka“. Píseň o vojácích, kteří přijeli v hranatých železných maringotkách, píseň o slze na víčku a cestách klikatých, píseň o tom, jak prší a venku se setmělo a jak tato noc nebude krátká, jak beránka vlku se zachtělo.
Vnímavý člověk naléhavý výkřik hrůzy vložené do písně, výkřik bolesti, beznaděje a hořkosti vznášející se tehdy v ulicích českých a slovenských měst jistě ucítí i nyní, po více než půlstoletí.
Vojáky v tancích, nákladních vozech Zil a v gazících jsme nazývali hanlivě Rusáci, ačkoli šlo často o obyvatele z komunisty zotročených zemí ze střední Asie. Nahnali je sem spolu s branci z Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí SSSR. Ti kluci netušili o cíli invaze – totiž okupovat Československo. Měli za to, že u nás probíhá válka s NATO.
Neměli to tehdy ti vojáčci lehké: Češi otáčeli silniční ukazatele, kolony bez map pak kroužily krajem. Zásobování vázlo, mívali hlad. Ozbrojenci hlídkovali bez vystřídání na křižovatkách a spali únavou na kapotách svých vozů.
Odvážlivci ve městech se kolem nich srocovali a křičeli na ně: „Okupanti, nacisti! Komunisti stejní jako nacisti!“ Četli nápisy: „Smrt okupantům! Běžte domů!“ Ulicemi zněla píseň: „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša, běž domů Ivane, tady tě holky nemilujou.“ Čekali, hoši sovětští, vděk. Ovšem dočkali se hrozících pěstí.
A co dnes?
V roce 1968 Češi o Kremlu měli jasno. 1) Ruské tanky v našich městech = zlo. 2) Komunistický Sovětský svaz se dopustil zločinu. Jen zanedbatelná menšina Rusy vítala, šlo o skalní komunisty. O to podivnější je fakt, že u části naší společnosti jsme dnes svědky sympatií ke gangsterům z Kremlu, kteří se vrhli do války na Ukrajině.
Většina národa naštěstí vnímá zločinnost Kremelského válečného tažení na Ukrajině. Přesto někteří Rusům, navzdory drtivé zkušenosti vepsané 21. srpna do podvědomí českého národa, přímo tleskají, jak to Ukrajině nandávají. Přitom právě díky našemu srpnu 68 by člověk čekal opak, tedy vstřícnost napadenému.
Co se, proboha, za 54 let v nitru části českého národa změnilo, že sympatie věnuje vrahům? Kdyby například Němci opět vtáhli do Polska jako na podzim 1939, také by se u nás našli občané, kteří by Němce poklepávali po ramenou?
A jak by se tihle promoskevští Češi tvářili, kdyby k nám opět přivandrovali Rusáci ve svých železných maringotkách? A pokud se například Francouzi dívali vstřícně a laskavě na ruské dobyvatele drancující českou zemi, vraždící našince a znásilňující Češky – co by takovým Frantíkům vmetli do obličeje?
Ale ať jsem k našim příznivcům Moskvy spravedlivý: Maďaři udělali v roce 1956 také zkušenost s ruskými tanky, dokonce zkušenost mnohem tvrdší než my v osmašedesátém. Mnozí z nich dnes pro Ukrajince pochopení také nemají, jejich vůdce dokonce k Putinovi vzhlíží.
Proč tolik Čechů zavírá oči?
Proč dnes leckteří Češi nechtějí slyšet o vraždách, hromadných hrobech, mučení a znásilňování na Ukrajině? Proč popírají zjevnou ruskou taktiku spálené země? Proč jsou slepí ke zprávám o zavlékání Ukrajinců, dokonce i dětí, do Ruska?
Proč osm desetiletí po válce pohlíží blahovolně na nastupující rusifikaci a odnárodňování Ukrajinců na okupovaných územích, vyhazovy ze zaměstnání, vyřazování ukrajinských knih z knihoven a nátlak na ukrajinské kantory, aby učili historii ve prospěch Ruska? Proč se neděsí ruských slov o nutnosti převychovat Ukrajince? (Převychovat v ruském pojetí rovná se – jak známo – drtit.
Neprotestují ani proti ruským lžím, že ukrajinský národ neexistuje a Ukrajinu je potřeba osvobodit. Nevnímají ani paralelu mezi chováním nacistů a putinovců. Přehlížejí ruské výhružky jadernou válkou. Nevadí jim obsazení jaderné elektrárny Rusy ani to, že si přímo v areálu elektrárny zaparkovala ruská armáda svou techniku.
Netrápí je řeči Kremlu o nutnosti rozšířit Rusko do hranic bývalé carské říše a SSSR, o nezbytnosti zabrat Polsko a Pobaltí, o potřebě získat vliv ve střední Evropě, o nevyhnutelnosti vzniku nového řádu od Lisabonu po Vladivostok. Nepodivují se, jak Putin ospravedlnil masového vraha Stalin a vrátil jej na vrchol ruských dějin. Nezajímá je, že u nás máme svobodu slova (již oni sami bohatě využívají), zatímco Putin své oponenty likviduje.
Kdo je ohrožen?
Na všechny výtky vůči Putinovi mají naši prokremelští občané pořád stejnou písničku: „Za to může NATO“. V jejich očích je Rusko, jaderná velmoc chrastícími zbraněmi „posledního soudu“, ohroženým chudáčkem, který se právem bojí a „brání“. Není to však přesně obráceně? Nemusí se především bát ti, kdož sídlí v sousedství jaderné velmoci právě utržené ze řetězu?
Kdo za viníka války neoznačuje Moskvu, ale NATO, může se podívat sem, jak to bylo v roce 2008 v Bukurešti se snahou Gruzie a Ukrajiny přičlenit se k NATO. Již tehdy bylo oběma státům NATO vzdáleno asi tak, jako je běžnému občanu Česka nedostupné Moře klidu, kde se v roce 1969 prošel po měsíčním povrchu Buzz Aldrin a Neil Armstrong.
Odkud tedy vane příklon mnoha Čechů k autoritářskému vražednému režimu tam na východě?
Je na vině panslavismus, který měl v našich luzích a hájích vždy silnou pozici a je patrně ukotvený hluboko v podvědomí národa? Panslavismus, jenž hlásal, že Rus nám pomůže z područí Rakušáků?
Přitom bylo známé, jak je carské Rusko zaostalé kulturně i společensky, hospodářsky, a jak rádo šlape na krk národům ve své říši i ve svém okolí, Slovany nevyjímaje. Panslavismus vzkvétal i po roce 1918, ačkoli se vědělo o hrůzách v SSSR. Dnešní nesvobodné poměry v Rusku jsou zřetelné každému, kdo nechce být slepý.
Nebo je příčinnou skutečnost, že prokremelští jedinci natolik „nemusí“ USA, že se radši pokloní carovi v Kremlu podle přísloví „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“? A než aby šli cestou lopotného budování a udržování demokracie se všemi jejími neduhy a stíny, avšak neduhy řešitelnými nikoli východním terorem, hledají oporu v Moskvě?
Je zde nepochybně další důvod: Ukrajina je daleko, válka se nás na první pohled netýká. Ovšem není od věci připomenout si Čapkovu válku s mloky a finální scénu s panem Povondrou. Válka s mloky ho také nezasahovala. Jenže … ouha! Co ten mlok ve Vltavě?
Stejně jako se nenechal zastavit mlok, který symbolizoval nacisty, ani Rus se dobrovolně nezastaví po případném dobytí Ukrajiny. Svůj plán jít dál totiž Rus mnohokrát avizoval.
Kousek od našich hranic se probudily nejhorší temné energie bývalého totalitního a imperiálního Sovětského svazu, který po sobě zanechal miliony mrtvých, a právě drtí svébytný národ.
Ti naši spoluobčané zahledění na východ, by si měli znovu poslechnout Kryla a zkusit chvíli o sobě přemítat, proč že to přímo či nepřímo schvalují ruskou agresi.
A ještě doplnění KF: Celý citát Komenského je: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český.". Nějak moc rádi vynecháváme ta slova o našich hříchách. Nechceme navrácenou vládu, ale se zachováním hříchů? Pak máme vády, ne vlády.
DOPORUČUJI: Zkorumpované Česko?
2024 ©