Kdy bude u nás demokracie? Jsme jako v Hoří, má panenko? Nebo si umíme pomáhat? Ledacos můžeme vidět růžově.

Slyšel jsem počátkem devadesátých let vyprávět tuto příhodu. Náš člověk byl na návštěvě u německých přátel. Ti ho vzali na obecní schůzi. Byla důležitá. Přišli všichni. Jednalo se o výstavbě kousku silnice skrz obec, zkrátila by výjezd na hlavní silnici řadě lidí. Dobrý nápad. Panovala všeobecná shoda. Jeden nabízel půjčit svůj traktor, další by sehnal a dovezl dlažební kostky... Vše dohodnuto. Pouze dva staří pánové byli proti. Silnice by šla částečně přes jejich zahrádky. Následovalo hlasování. Osmdesát procent hlasujících bylo proti silnici. Náš člověk prostě nechápal. Zeptal se přítele, proč takto hlasovali. Odpověď byla jednoduchá: Když oni ti dědové mají ty své zahrádky tak rádi, to jim přece nemůžeme udělat. Necháme je na pokoji, nebudeme jim komplikovat život. - Ač se to událo jen kousíček za našimi hranicemi, porovnal jsem si to tehdy s naším myšlením: U nás by přeci ty dva potížisty bylo třeba uštěkat, převálcovat.  Nebo - že by se za čtvrt století u nás přeci jen něco zlepšilo nejen hmotně, ale i niterně? Je tu přeci mnoho krásného, jen  chtít to vidět.

Pochopení smyslu demokracie je ale složité i v nejdemokratičtější zemi světa. Barack Obama řekl po jedné prohře: "Je někdy těžké ustát demokracii. Občas je složitá, hlučná a nepříjemná. Mladým lidem, kteří jsou teď možná zklamaní, říkám: musíte zůstat pozitivní, ať se z vás nestanou cynici. Někdy prohrajete ve sporu, někdy prohrajete volby. Ne vždy jde všechno lehce. Občas je to nahoru a dolů, kupředu a zpět."

Tak je to. Ti nahoře musí udělat rámec a pravidla pro demokracii. To je jen legislativa. Demokracie ale začíná zdola, od nás. Jak ti nahoře, tak my máme společný úkol - pečovat o demokracii. Pak se najdou i vhodnější kandidáti do politiky. A pak jim my nebudeme nadávat, ale poskytneme součinnost a pochopení. Nebo dokonce kandidovat? A jsme zas u toho Masarykova: "Demokracii bychom už měli. Nemáme ale demokratů." Těmi bychom měli být my sami. Odtud začíná i označení, která země je či není demokratická. - Maně člověka napadají dvě scény z Hoří má panenko: Ta s rozkradenou tombolou a ta s požárem dědova domku. Oboje byly výstižné. Bylo by to tak i dnes? Odpověď bude na konci tohoto textu.

Trochu vzdáleně mi to připomnělo dávný vtip z Blízkého východu, který kdysi v rádiu vyprávěla Pavla Jasairiová (trochu to zjednoduším). Na neklidných hranicích mezi Israelem a Palestinou společně hlídají hranice dvě znepřátelené strany - Židi a Palestinci resp. Arabové. Dají se do řeči. Židi po chvíli požádají Araba: Nedošel bys nám támhle do toho krámku pro čaj? My se odtud ve službě nesmíme vzdálit. A nech si tu ten kabát, je horko, my ti ho pohlídáme. Arab kupodivu ochotně souhlasí a po chvíli přinese čaj. Vyprahlí Israelité ho vypijí. Arab si od nich vezme  svůj kabát, připadá mu trochu vlhký.

Židi se poté smířlivě zeptají: Tak co Arabe, kdy už bude mezi námi mír?

Ten odpoví: Až vy mně přestanete močit do kabátu a já vám do čaje.

PS - A rub německé demokracie podle prvního stanoviska Angely Merkelové?: Nechť jen k nám proudí islámští teroristé. Vždyť oni mají ty své třaskaviny tak rádi. Necháme je na pokoji, nebudeme jim komplikovat život.

A ještě jedno PS:

A demokracie s kuřáky? Měl jsem kamaráda, kolegu, silného kuřáka. Nepamatuji se, že by někoho svým kouřem obtěžoval, vždy odešel bez říkání tam, kde to nevadilo. Napoti tomu jsem párkrát zaslechnul nářek kuřáků, co je to za demokracii, když si nemohou svobodně zakouřit. Jenže - a to je známé - naše svoboda končí tam, kde začíná právo druhého. Někteří kuřáci si neuvědomují, že tu není oboustranně stejný poměr: Nekuřáci neobtěžují nikoho, zatímco kuřáci obtěžují nekuřáky (alespoň některé).

Roman Vaněk, odborník přes stravování, řekl v intenetovém rozhovoru k zákazu kouření v restauracích:

Napodruhé se podařilo prosadit zákaz kouření v restauracích a hospodách. Posunulo se Česko směrem k civilizovaným státům?

Udělali jsme v tomto ohledu velký krok. Věřte mi, že žádná restaurace nezbankrotuje kvůli zákazu kouření. A pokud ano, je mi to fuk, protože to není restaurace, kam chodí lidé na jídlo, víno či pivo, ale zahulit si. Pak je to kuřárna. Za krátkou dobu si lidi zvyknou, že se nekouří. Pár lidí si teď zanadává, jak je to děsný omezování svobody, vykřičej se na Facebooku, olajkujou si jeden druhému své starosti a cigaretové smutky a nestane se nic. Vlastně stane. Do těch hospod a restaurací přijde více lidí. Jako všude ve světě, kde začal platit zákaz kouření. Zažil jsem v Itálii den, kdy se v tamních restauracích zakázalo kouřit. Jedinou změnu, kterou jsem zaznamenal, bylo, že v tom samém podniku, kam jsme často chodili, to přestalo smrdět a bylo v něm více lidí.

A poslední PS: 2. 1. jsem se dočetl na internetu: Tragédie rodiny, které shořel dům, semkla celou vesnici.

Před Vánoci jim shořel dům. Soused jim nabídl bydlení na rok či dva v jeho vlastním domě, který koupil jen týden před tragédií. Třicítka lidí pomáhala mezi svátky s odklízením sutin na spáleništi. Další lidé mezi sebou vybírají peníze, aby přispěli na stavbu nového domu. To je neobyčejná solidarita obyvatel Hřivínova Újezdu na Zlínsku.

Oheň rodině zničil čtyři dny před Vánoci celé stavení, zkázu dokonalo dvacet kubíků vody. Tu potřebovali hasiči k likvidaci plamenů, které nebezpečně ohrožovaly stavby v sousedství. Škoda na majetku dosáhla dvou miliónů korun. Alespoň malou potěchou je pro rodinu nesčetná pomoc přátel, sousedů a dalších obyvatel z Hřivínova Újezdu a okolních vesnic.

„Pomoc je neskutečná, báječná. Pomáhali všichni, kdo mohli, hasiči i sousedé. Patří jim za to velké poděkování. Vystřídalo se tu na spáleništi přes třicet lidí. Hlavně dobrovolní hasiči, nejmladší kluk z rodiny, které dům shořel, je právě také dobrovolný hasič. Bylo třeba rozebírat spálené trosky a odvážet suť,“ přiblížil Radek Hasík, který u trosek pomáhal.

Že by smutná scéna z Hoří, má panenko, už patřila minulosti?