Malé popovodňové přemítání

Přenesl jsem sem (viz níže) zajímavý článek. Až na už dnes běžný slovní zmetek Česko (nikdy bych ho nevyslovil) je to zajímavý pohled zvenčí. Možná že je toto zprvu jen provizorní a jazykově neplnohodnotné, zpotvořené  označení naší vlasti pro nás typické víc, než tušíme. Nemáme svoji dostatečnou národní identitu, nevážíme si ani svých kořenů a kvalit, je tedy signifikantní, že nemáme pro sebe ani v mateřštině důstojné jednoslovné označení.

I dnes a opět je na každém z nás, co je nám milejší: Zda nenávistný hysterický pokřik o ožebračování (například od ekologa Kellera  či stovek podobných), nebo střízlivé informace o faktech. A že nejsme s ničím spokojeni? To je na nás.

Příklad? Vezměme psychózu mnoha lidí při informování hlavně televize o povodních. Demagogické „skvosty“ reportérů: „Nezvládli zabránit povodním!“ Požadavek „zabránit“ je jako vystřižený z hesel padesátých let Poručíme větru dešti. Proč neposlechl, soudruzi? Budou padat hlavy.   Jak  napsal v LN Martin Zvěřina, kdybychom podlehli volání požadavku „zabránit povodním“, skončí to tím, že budeme každý třetí rok  na podzim „popravovat“ ministra zemědělství za to, že nezabránil neúrodě. Podobně - když na Silvestra 1979 poklesla teplota o 30 stupnů na mínus 18, vytýkaly stranické orgány řediteli pražských silničářů, že to klouzalo, tedy že nesypali. Marné byly jeho poukazy, že sypali, ale že sůl zabírá jen do mínus osmi, pak je neúčinná. Nezabránil náledí, zklamal pracující lid i stranu, byl odvolán. Viník byl usvědčen, potrestán. To nám v naší válendové morálce u televize stačí. Emoce byly prvotní, argumenty neuspěly. Navíc emoce, kterými se lze zalíbit davu. Ten většinou rovněž strohá pravda nezajímá. Ukončila by debaty, a na koho by se pak nadávalo. Naši mentalitu vystihl už kdysi Karel Čapek fejetonem - Zatracená vláda! Už mi zase netáhne fajfka.

Přiznat nahlas, že za živelní pohromu nikdo nemůže, je asi pro některé z nás hodně těžké a je to málo „investigativní“...  Rozvodněná řeka  je ale živel, který nikdo neřídí a objem vody, který se ocitne v korytě, musí korytem též protéct. Naše možnosti regulace jsou s vyšší rychlostí povodně násobně menší a nikdo z vodohospodářů nemá zájem nikoho poškodit. Reportéři obvykle debatují s těmi, se kterými hýbou emoce, nikoli erudované informace. Chtějí rozhýbat emoce v divácích, a čím intenzivnější a nižší, tím lépe. Stoupá sledovanost i jejich hodnocení. Diskutují s jedinci, kteří nejsou schopni pochopit, že například omezená kapacita kaskády je vlastností systému, a nikoli jeho chybou. Ani největší kaskáda velkou vodu nespolkne. Naši předkové vynášeli Moranu, mělo to smysl. My budeme vyhazovat z práce a odsuzovat jen proto, že nechceme čelit šířící se iracionalitě a část populace se odmítá smířit s nepředvídatelností tohoto světa. V Itálii soudili seismology, že nepředpověděli dost dopředu zemětřesení, my Itálii doženeme a předeženeme. Nikomu tím sice nic nezaručíme, ale otevřeme politiku ještě více dalším Bártům, Johnům a zástupům podvodníků, kteří naslibují cokoli, nesplní nic a politiku berou jako pokračování svého podnikání. Snad se i dočkáme, že někteří podají žalobu na neznámého pachatele v případě, že je potrefí infarkt. Podle ústavy přece máme na život právo, tedy tomu měl někdo zabránit.

I televizní reportéři (mimochodem, proč při záplavách stojí všichni vždycky ve vodě? Není to hloupé?) přistupují k rozhovorům bez znalostí, ale s apriorní potřebou někoho dehonestovat. Jsou pak zajímavější a dav je jim vděčný. Ti, kteří zachraňovali životy a majetky, několik nocí nespali a riskují, že budou následně popotahováni, skandalizováni..., mnohým se to v televizi líbí, vidí konkrétní „viníky“.  Pak se nedivme, že to odrazuje slušné lidi od úmyslu kandidovat do politiky. Ti, kteří si rádi stěžují na enormní množství psychopatů mezi politiky a manažery si musejí uvědomit, že atmosféra, ve které každý odpovědný činitel je jednou nohou v kriminále, nebo alespoň laiky neprávem ostouzen, přitahuje do funkcí zejména psychopaty. Kdo se nechá dobrovolně vláčet blátem zlovolného davu, když se klidně uživí jinde a bez rizika?

Ale přečtěme si i něco radostnějšího. V současné hysterické kritice všeho a všech je to útěšlivé počtení. Je to srovnání nejen s Chorvatskem, ale i v rámci celé EU.

Internet 6. 6. 2013, ČTK

Česko je země bez velkých boháčů a bez velké chudoby, píší v Chorvatsku

V souvislosti s blížícím se vstupem Chorvatska do Evropské unie srovnávají tamní noviny Večernji list svou zemi rozkládající se na pobřeží Jadranu s Českou republikou. V tomto porovnání vychází Česko jako země bez velkých boháčů i bez velké chudoby, od které se Chorvatsko má co učit. 

Podle chorvatského listu je Česko země, která je v několika věcech v unii specifická. Kromě toho, že ji MMF upozornil, že až moc šetří, je ČR jedinečná i v tom, že má nejméně chudých, nejpočetnější střední třídu, nejnižší zatížení mezd v EU a že provedla vzorový přechod od socialismu ke kapitalismu.

Podle údajů německého statistického úřadu Destatis žije v České republice pod hranicí chudoby devět procent obyvatel, což je zřejmě nejméně v EU. Pro srovnání – v Chorvatsku je to 21,5 procenta a průměr v unijních zemích činí 16,4 procenta. V Chorvatsku byli v roce 2010 pod hranicí chudoby lidé, jejichž měsíční příjem nedosáhl 277 eur (7140 korun), v Česku je hranice chudoby 373 eur (podle nynějšího kurzu 9600 korun, za chudou je ale v ČR považována samostatně žijící osoba, pokud je její příjem nižší než 9420 korun měsíčně).

Česko vede i ve velikosti střední třídy, zatímco Chorvatsko je co do počtu lidí v této kategorii, která je páteří každé společnosti a ekonomiky, na konci žebříčku. Destatis totiž oznámil i to, jak je rozdělen národní důchod mezi občany každého státu. Z jeho údajů vyplývá, že 20 procent Čechů s největšími příjmy vydělá 3,5krát více než 20 procent nejchudších. V Chorvatsku pětina nejbohatších občanů vydělává v průměru 5,6krát více než pětina nejchudších. O Česku se tak dá oprávněně říci, že nemá nadprůměr ani velkých boháčů, ani chudých.

Co se může Chorvatsko naučit?

Proč je Česko tak dobře sociálně strukturované a co by se mohlo Chorvatsko od něj naučit? Už jen letmý pohled na strukturu české ekonomiky dává poměrně přesnou odpověď na tuto otázku. Podíl průmyslu na ekonomice v České republice činí 38,6 procenta a hlavní průmyslovou a exportní výrobou jsou automobily a stroje. V Chorvatsku je podíl průmyslu na hospodářství 27,1 procenta a výroba na export má menší přidanou hodnotu, než ta česká.

Analytici říkají, že Češi udělali všechno naprosto jinak a lépe. Před vstupem do EU začali znovu budovat průmysl, a to na křídlech tradice, neboť nesmíme zapomenout, že Česko patřilo na počátku minulého století mezi průmyslově nejvyspělejší země světa. První zlom mu přinesla německá okupace a druhý sovětská po druhé světové válce. Průmysl ale mají v genech, a to jim nyní zabezpečilo nízkou nezaměstnanost a velký hospodářský růst, který se trochu zbrzdil během globální recese. Bez průmyslu není střední třídy, protože průmysl vytváří 90 procent této společenské vrstvy. Jenže Chorvatsko vše vsadilo na obchodní centra, na obchod a pohostinství. A pracovníci v těchto sektorech mají podprůměrné platy a netvoří střední třídu.

I když Češi nemají větší platy než Chorvaté, mají větší kupní sílu, protože národní důchod rovnoměrněji rozložili mezi lidi a mezi regiony. A stát prosperuje, jestliže rovnoměrně rozděluje národní důchod a rovnoměrně rozvíjí regiony.

Nejmenší zatížení mezd

Češi mají i nejmenší zatížení mezd. Vnucuje se otázka, proč český stát bere od pracujících téměř třikrát méně a zajišťuje jim mnohem stabilnější sociální stát s 2,5krát menším počtem chudých, než je tomu v Chorvatsku. Odpověď je prostá – protože v Česku je bez práce jen 7,7 procenta lidí, tedy skoro třikrát méně než v Chorvatsku.

Češi se vyhnuli i šokům, jako bylo (v Chorvatsku) drastické zdražení plynu a elektrické energie, neboť se ceny zvyšovaly postupně v souladu s růstem mezd. Chorvatsko i tady postupovalo zcela rozdílně. Ceny plynu a proudu se zvedly o 25 procent, avšak český „energetický šok“ loni činil jen osm procent.

Chorvatsko s Českem sdílelo dějiny v Rakousko-Uhersku a v době komunismu a od 1. července budou obě země znovu spolu v Evropské unii. Je to země, od níž by se Chorvatsko mohlo lecčemu naučit, uzavírá list.

ČTK