BYLI  JSME  EGYPŤANY

 

Ten, kdo vstoupí do studnice, zas musí vystoupit a věci, které jsou tvé, musí být sdílené s přítelem.

                                      Thovt

 

Slyšíme-li o Atlanťanech, o dávných Egypťanech či Indech, uvědomme si, že jsme to byli pořád my v dávných inkarnacích, ať už jsme se učili životu na Zemi jako rolníci či vládci, otroci či otrokáři, vrazi či světci, stavitelé i ničitelé chrámů. Porovnejme si časovou délku: Od středověku dodnes uplynula řádově jen staletí, zatímco egyptská civilizace trvala několik tisíciletí. Plula klidně a dlouze jako tok Nilu. Podívejme se tedy zevrubněji na nás samé, jak jsme asi žili v bájné zemi na posvátné řece. Snad si hlouběji než běžní historici zodpovíme alespoň některé hádanky, směřující do tisíciletí vzdálené minulosti.

         Po zániku dávné Atlantidy, který probíhal delší dobu, se část jejího lidstva uchýlila v několika etapách na jiné pevniny. Mohutný proud Atlantovců i s jejich kněžími-zasvěcenci dospěl  i do oázy, kde nalezli úrodnou zemi, chráněnou okolní pouští a napájenou mohutnou rozvětvenou řekou. Pojmenovali tento pruh země Egyptem, tedy zemí vynořivší se z vod. V těchto skvělých podmínkách zakládali novou spirituální civilizaci. Jejich chrámy představovaly živoucí knihy, jež odkrývaly pravdy o Bohu a o vesmírném řádu a tím urychlovaly vývoj lidu. Podle dokumentu Horovo oko je napříkladvelká sfinga v Gize poukazem na nový časový cyklus, který zahrnuli do svých plánů. Její podoba lvice s lidskou hlavou je nejen symbolem osvíceného vládnutí, ale představuje i cyklus mezi věkem Lva a věkem Vodnáře, kdy tato nová civilizace dosáhla svého největšího vlivu. Kněží znali vztah mezi jednotlivými cykly vesmíru a vývojovým procesem lidstva, a tak řídili svoje plány podle hvězd. Ve zvěrokruhu v Dendeře najdeme zprávu o tom, že v procesu reinkarnačního vývoje projde každá duše celý jeden kosmický cyklus, dvanáct stádií zvěrokruhu. Podle esoterických nauk má každý symbol sedm klíčů. Věděli, že sedm základních těles sluneční soustavu průběžně ovlivňuje všech dvanáct konstelací a že každá lidská bytost prochází kosmickým cyklem a přijímá jeho vliv. Škola mystérií používala jako svůj symbol oko boha Hóra. Toto znamení nalezneme na všech zdech egyptských chrámů. Přináší sdělení o hlavní funkci tohoto symbolu jednoduchou formou, aniž by k tomu potřeboval slovní vyjádření. Jeho význam je pochopitelný i po tisících let od jeho vzniku. Hórovo oko je nesmrtelné vědomí, které ví vše a vidí vše. Může létat vysoko nad ostatními existencemi. Oči jsou symbolem Slunce, zdroje života. Reagují na jeho svit a barevné vibrace. Přenášejí intenzitu a sílu ohně do mysli. Oči byly chápány jako nervová zakončení, vnímající boží vůli.

        Výmluvná je i další symbolika. Často zobrazovaní ptáci evokují představu letu, svobodu oproštěnou od materiálních omezení. Sokol je dravcem s nejlepším zrakem. Hór v podobě sokola představuje ducha, který skončil svoji etapu vzdělávání v pozemské úrovni. Když pochopí vesmírný řád, který si ověřil v různých životech, je schopen pozvednout se nad fyzická omezení a překonat prostor i čas. Lidská postava s hlavou sokola symbolizuje člověka, který všechno vidí, má panoramatické vidění a dokáže se soustředit na jakýkoli detail. Muž se šakalí hlavou zdědil jeho orientační schopnosti. Proč byl uctíván šakal, nám spíš nesympatický? Šakali dokázali vytrvale, stejnoměrně a s neochvějně přesným nasměrováním putovat pouští. Muž se slunečním kotoučem nad hlavou symbolizuje moudrost, která z něj vyzařuje, a vysoký stupeň rozvoje jeho mysli.

         V mytickém příběhu byli vládci Egypta Osiris a Isis. To oni stanovili zákony a byli nástroji své civilizace. Učili respektu a hledání Boha. Isis s chlapcem Horem je prorocký předobraz Panny Marie s budoucím Mesiášem. Ve svatyni bohyně Isis kněží vysvětlovali žákům existenci ženského principu schopného vytvářet světlo. Její jméno znamená trůn. Duchovní úloha ženství byla ctěna a dobře chápána. Každý symbolický obraz, nám možná poněkud podivný, vyjadřuje jednoduchým způsobem nějakou myšlenku. Beze slov. Nejsou to jakési naivní malůvky primitivů. Isis je znázorňována jako žena se supem na hlavě, na němž jsou připevněny kravské rohy se zlatým diskem uprostřed. Osiris a Isis zastupují zdvojenou sílu orientovanou směrem ke spiritualizaci hmoty pomocí vývoje vědomí. Sup je pták, který se pečlivě stará o svá mláďata. Ve svých útrobách přeměňuje zetlelé zbytky v potravu, v nový život. Kráva symbolizuje nutritivní princip, její rohy mají tvar luny, matky cyklů. Obklopují zlatý disk, sluneční svit, zdroj života, světlo vědomí. Egypťané si uvědomovali, že všechny jejich každodenní činnosti jako rybolov a práce na poli jsou cestou přiblížení se k Bohu a k možnosti být každý den lepším člověkem. Vytvořili společnost založenou na spokojenosti a míru. Když  v 5. století před Kristem navštívil Egypt antický historik Hérodotos,  nemohl než prohlásit, že Egypťané jsou nejšťastnějším, nejzdravějším a nejnábožnějším národem na Zemi. Nicméně Egypťané ve svém jazyce neměli slovo, které by znamenalo náboženství. Nespatřovali žádný rozdíl mezi posvátným a světským. Boha, vesmír a sebe sama chápali jako součást jednoho celku spojeného láskou. Neměli ani slovo pro smrt. Říkali - cesta na západ. Tak jako slunce zajde a na východě se znovu zrodí, je to i s duší.

         Nedávné marxistické třídní vidění světa, urputně vše polarizující na vykořisťovatele a vykořisťované, líčilo stavitele pyramid jako otroky. Výzkumy památek však ukazují převážně na oddanost lidu svému veleknězi, učiteli, vládci, zástupci Boha na zemi - faraonovi. Od něho čerpali jak duchovní síly, tak mzdu za práce na stavbách, podobně jako nynější dělníci, nebo naturálie. Egypťané dokázali využívat energii éterického těla a vymisťovat ji i na dálku. Při slití této energie mnoha lidí vznikla mohutná baterie, schopná pohnout i nejtěžšími kvádry. Podobnou energii, nazývanou mana, používali mnohem později v Polynésii i původní obyvatelé Velikonočního ostrova při stavbě, vztyčování a přemisťování svých až devadesátitunových monolitických soch - moai.

            Takto byly postaveny ohromné pyramidy vážící tisíce tun na neuralgických bodech nacházejících se přesně nad elektromagnetickou sítí Země. V pyramidách přijímali mocnou energii, která jim umožnila prožít tehdy nejvyšší stupeň mysli. V jejich umístění, rozměrech a nasměrování je ztajena kabala čísel i astronomické souvztažnosti. Známé tři velké pyramidy kopírují co do úhlu, nasměrování i poměru vzdáleností na zemské úrovni pás posvátného souhvězdí Oriona. I to je projevem vědomí, že za svou domovinu považovali celý kosmos. Masa pyramid, která obsahovala miliony částeček křemene, vibrovala se Zemí a vyráběla energii prostřednictvím molekulárního tření, což je jev, který dnes označujeme jako piezoelektrický. Zkonstruovali mnoho pyramid až dospěli k ideálnímu tvaru, jenž má Cheopsova pyramida.

         Archeologové často vnikali do posvátných, magicky střežených prostor bez úcty. Co to mohlo přinést? Je známo, že se zachováním své fyzické schrány spojovali Egypťané i posmrtný život duše a proto byly mumie magicky nabity silami, které měly stíhat každého narušitele jejich klidu. Odtud plynou i brzká úmrtí řady archeologů, vniknuvších k mumiím faraonů. Egyptské tajnosti působí výmluvně i dnes. Dokonce i materialističtí vědci museli uznat vysoké procento předčasných úmrtí některých egyptologů krátce po vstupu do pyramid a jejich komor. Označovali to za náhody. Jistě, navenek se to tak jevilo. Egypťané ovládali magii mnohem silněji než my, byli těmto silám otevřeni. Mnohé, co činili, by nám připadalo jako kouzlení. I posvátné prostory uvnitř pyramid nasytili elementály pronásledování toho, kdo sem vstoupí bez náležité úcty. Byla to ochrana posvátnosti. Pokora a vědomí posvátnosti umožňuje splynutí s posvátným prostorem, ať je to komora pyramidy, poustevnická jeskyně nebo chrám.

        Zaklínáním dokázali připoutat a posílit energii éterického těla do hrobky a vybavili je magickým příkazem pronásledovat narušitele. Takovýto energetický elementál, starý třeba i tisíce let, se přichytí na nezvaného návštěvníka, snad se dá říci i že oslabí jeho ochranu a zvyšuje riziko neštěstí. To přichází podle okolností: jednoho brzy přejede auto, druhý zemře na infarkt, třetí se utopí. Podobně nabíjeli i druidové své mohyly ochrannou energií, která může působit dodnes.

            Světovou veřejnost kdysi zaujala úmrtí archeologů po vstupu do hrobek faraonů. Avšak při lpění Egypťanů na své posmrtné schráně je přirozené, že určitou, byť snad méně silnou magií byly nabíjeny i mumie obyčejných lidí. Tisíciletí měly přetrvat nejen hmotné pyramidy, ale i nehmotné kletby pro narušitele klidu mumií. Obojí skutečně tisíciletí přetrvalo. Náš materialistický zrak však vidí jen pyramidy. Dokonce i televizní dokument z Egypta z devadesátých let minulého století, kdy archeologové objevili nové sakrální podzemní prostory, staré tisíce let, ukázal další fungování těchto elementálů. Rozjařený egyptolog, opojený úspěchem objevu, se chystal do této prostory sebevědomě vstoupit. Zcela obyčejný egyptský dělník, přihlížející dění, poznamenal ke kameramanovi: Jestli tam zůstane v téhle náladě déle než půl hodiny, brzy ho to zahubí. Smrt onoho zdravě vypadajícího muže středních let nastala do dvou týdnů.

            Po prvních objevech mumií se archeologové domnívali, že jsou to nálezy jen ojedinělé. To byla pravda jen pokud šlo o mumie faraonů. Brzy však byl nálezů bezpočet, až se s trochou nadsázky tvrdilo, že kde se v Egyptě kopne, přijde se na mumii. To progmaticky využili Angličané. Vědci označili mumie za skvělé hnojivo a tak vzešel nápad prohnojit si práškem z nich louky, pole a pastviny. Miliony mumií byly proto nakládány na lodě a transportovány do Anglie. Aby se do kontejnerů vešlo mumií co nejvíce, dělníci po nich skákali a lámali a stloukali je. Nezdálo se jim ani podivné, že se mnoho těchto lodí s mumiemi potopilo. Nikoho, ani novináře  nezajímalo, co vyvolají miliony vykopaných, převezených, surově poničených ale přesto nadále magicky nasycených mumií na zemském povrchu. Uvažujme dál. Se zemědělskou půdou, do které byly rozprášeny, přicházejí nejvíce do styku zemědělská zvířata - trvale na ní žijí a pasou se na ní. Magická kletba napadá vždy tam, kde je nějaký nejslabší článek či možnost ohrožení:  úrazy, osudové rány, nemoci se urychlují apod. (Je málo známo, že i Titanic přepravoval na své palubě mumii.) Je pak náhodné, že se v Anglii po řadě desetiletí katastrofálně rozšířila nemoc šílených krav a v nebývalé míře i slintavka a kulhavka? Mumie, které měly ještě zbytkové vibrace magických sil, musely pustošivě působit i na elementární bytosti na rozlehlých plochách, kde byl jejich prášek rozptylován. I to přispělo ke zmrtvění krajiny a jejích uzdravujících elementárních sil a tím opět ke snížení imunity zdejších zvířat.

            U nemoci šílených krav jde o spolupůsobení ještě jednoho zevního, nemagického faktoru: R.  Steiner již začátkem 20. století napsal na základně duchovně vědeckého poznání, že kdybychom krmili krávy živočišnou potravou, zešílí. Teprve nedávno však vědci zjistili, že tato nemoc pochází právě z krmení krav masokostní moučkou z mrtvých zvířat. Mumií se za 2. světové války někde využilo i jako topiva. Tak se jejich vliv dostal i do vzdušného živlu. Dá se předpokládat, že nějakým způsobem to škodilo i tam.

            Pyramidy byly něco jako jaderné elektrárny, avšak akumulovaly tu nejvyšší duchovní moc a energii. Přejděme do současnosti. Nynější materialistickou obdobou jsou naše jaderné elektrárny, avšak na energii, využívanou na hmotné úrovni. Postavme si před oči i estetický rozdíl: krystalicky ukázněný tvar pyramid a hrubá monstra našich elektráren. Zastavme se ještě u elektrárny, ve světovém tisku nesporně nejfrekventovanější, totiž u Černobylu. Významné a zajímavé bylo historické pozadí této katastrofy, viděné esotericky. Přejděme si k jeho ozřejmení do někdejšího Sovětského svazu. Falešně předstíraný obraz rovnosti, spravedlnosti, založený na popření lidské důstojnosti i Boha, ba na zuřivém ničení všeho, co jej připomínalo, byl oním dnem, ke kterému muselo Slovanstvo klesnout, aby se jednou v mnohem pozdějších dobách mohlo "odpíchnout" od této černé základny. Komunismus byl negativním protipólem Království nebeského. Měl a má všude nejničivější následky až poté, co padl. Tři čtvrtiny století vzpoury proti Bohu v Rusku přineslo nejničivější rozvrat této země. Podle S. Prokofjeva bude odstraňování nejhorších následků komunismu trvat sto let, těch mírnějších ještě 250 let. Podvědomá agresivita v tehdejších porobených sovětských republikách byla nahromaděna vůči Rusku hlavně na Ukrajině, asi nejhůře postižené ruským imperialismem. Stalin nechal tuto tradiční obilnici Evropy, která odmítla zakládat kolchozy, nejprve vydrancovat, pak obehnat ostnatým drátem, izolovat od mezinárodního obchodu, samu svému osudu. Nebylo ani z čeho osít pole a tak propukl hladomor s několikamilionovými oběťmi. Je pochopitelné, že v této zhroucené zemi se nahromadila mocná nenávist. Výbuch opovržení vůči Rusku, ale i jiných nastřádaných a dosud neprojevených negací, které komunistický režim držel pod těžkým příklopem, se po uvolnění poměrů projevil ničivým třeskem černobylské elektrárny. Jasnovidný S. N. Lazarev vidí příčinu  této katastrofy v tom, že musela na vnější úrovni vybuchnout dříve akumulovaná zloba Ukrajinců, aby se v budoucnu nemusela projevit v krveprolití mezi národy, které by znamenalo další vršení nových a nových vin. Zevní krutá tragédie na zemském povrchu tak tehdy zamezila ještě něčemu horšímu. Nynější napadení Ukrajiny Ruskem jde na karmický účet Ruska, největšího světového agresora od dob 2. světové války.

            Jen pro zajímavost: ještě jsme nestihli zapomenout světovládně agresivní píseň se slovy "Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod...  my ničím nejsme, buďme vším..." Podle Lazareva obsahuje tato píseň energeticky obludně mocný program boření budoucnosti i kosmu.

            I naše menší katastrofy, jako záplavy, sucha aj. nás nutí brát více v úvahu, že je na zemi ještě jiná síla, před kterou se naše sebevědomí musí pokořit: síla živlů. S nimi jsme si již odvykli žít. Umíme je jen proklínat, ale netušíme, že i jejich řádění bývá vyvoláno dlouhodobým "řáděním" našich niter v tom či onom směru, neúctou k Matce Zemi jako živé bytosti. Proto naopak jakékoliv naše kladné působení pro přírodu, pro lidstvo, pro Zemi, pro vesmír má veliký význam. I práce na sobě by měla mít jako pohnutku stávat se lepším člověkem pro svět. Pak se začleňujeme do plánu vývoje lidstva.

 

 

 

Připojme ještě část internetového rozhovoru s Danou Drábovou.

(Této svědomité, pokorné i energické dámy - odbornice na svém místě si hluboce vážím - na rozdíl od Táni Fischerové, která pro ni měla jen pohrdavý úšklebek a odsudek.)

 

Reaktor v Černobylu se do poslední minuty bránil. Zlomily ho socialistické závazky, říká Drábová

Zkusme se přenést v čase: je 01.23 hodin, 26. dubna 1986. Čtvrtý blok černobylské jaderné elektrárny se vymyká kontrole obsluhy a exploduje. Den na to zaznamenává švédská jaderná elektrárna ve Forsmarku zvýšenou radioaktivitu, později i ta v Dukovanech. Vy jste tehdy působila v dnešním Státním zdravotním ústavu, kde jste se zabývala ochranou před škodlivými účinky ionizujícího záření. Jak bylo radioaktivním mrakem zasaženo Československo? Co všechno jste podnikali, co jste mohli veřejnosti sdělit? A kdy jste měli o černobylské katastrofě vlastně jasno?

Dana Drábová: Na území Československa doputovala první várka kontaminovaných vzdušných mas - jak my říkáme - 30. dubna. Tedy čtyři dny po katastrofě.

Radiaci jsme měřili od jejího počátku, protože zprávy o tom, že se na Ukrajině stalo něco velmi vážného, vysílalo pohotově Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky či další západní média. Dnes proto máme velmi dobře zpracované informace o tehdejší radiační situaci v Československu.

U těch měření a vyhodnocování jsem navíc od počátku byla. I proto mohu říci, že úroveň radiace u nás byla sice zvýšená, nikoliv ale život ohrožující. A to je dost podstatné: měřitelná radiace totiž ještě neznamená nebezpečná.

Vypnutí bezpečnostních pojistek

Za těch třicet let už bylo o příčinách černobylské katastrofy řečeno a napsáno hodně. O neuvěřitelné nezodpovědnosti, diletantském experimentování s reaktorem, ale i jeho špatné konstrukci, nedodržení podmínek, na které byl plánovaný pokus náhlého odstavení připraven. A nebo o tom, jak své sehrála mizerná bezpečnostní kultura nebo to, že operátoři nebyli kvůli utajení seznámeni s mnoha charakteristikami reaktoru... Co si myslíte vy? Co podle vás tu hroznou katastrofu spustilo?

Vlastně vše, co jste uvedl. Tohle všechno k tomu méně či více přispělo.

Celý ten projekt měl ohledně bezpečnosti značné rezervy. Chyběly některé bariéry proti úniku radiace - například ochranné obálky. Neměl ji dokonce ani ten reaktor.

Šlo o vojenský, velmi jednoduchý reaktor..., což ale neznamená, že se nedal provozovat bezpečně.

Svým studentům s oblibou říkám, že se reaktor bránil havárii až do poslední chvíle. Nicméně touha lidí splnit socialistický závazek vedla jeho obsluhu k tomu, že ochranné pojistky - v rozporu s čímkoliv - vypínali.

To jim ale nestačilo. Když byl totiž reaktor odstaven, tak ho ihned vytáhli na potřebný výkon, což je ovšem přísně zakázáno, kvůli takzvaným doznívajícím přechodovým stavům. Aby odezněly, musí se odstavený reaktor nechat potřebnou dobu "oddychnout". Teprve pak je možné znovu zvyšovat jeho výkon.

Chyb tedy bylo víc?

Ano, fatálních chyb bylo víc než dost. Zmíním ale ještě jednu: Plánované snižování výkonu reaktoru bylo pozastaveno, protože Kyjev potřeboval proud. Kvůli tomuto prodloužení odešla směna, kterou vystřídala jiná, a ta už neměla experiment tak dokonale nacvičený.

Řekla jste "vojenský reaktor"? Co to přesně znamená?

Ten černobylský byl původně vyvinutý k výrobě zbrojního plutonia.

Předpokládám, že něco podobného se v zemích provozujících jaderné elektrárny dnes už stát nemůže...

Jenomže ono se to nemělo stát ani tehdy - před třiceti lety. Už tehdy totiž platilo, že všechny testy se musí odehrát ještě před tím, než je jaderná elektrárna uvedena do plného provozu.

A jsme opět u už zmíněných socialistických závazků: spěchalo se, a tak se testy doběhu turbíny a možnosti zásobovat z tohoto doběhu elektrickým proudem vodní čerpadla (než naskočí dieselagregáty) odkládaly na pozdější dobu. Testy však měly proběhnout ještě před ostrým startem reaktoru. Jenomže tomu zabránil spěch a ono splnění socialistických závazků. Za každou cenu. I tohle je jedna z příčin.

A u nás?

Při spouštění jaderné elektrárny se zkouší i přepnutí na vlastní spotřebu, což je podobný test tomu černobylskému. Avšak u reaktorů, které v Česku provozujeme - jde o ty nejspolehlivější, jaké byly kdy vymyšleny, chlazené, moderované lehkou vodou pod tlakem - je navíc z fyzikálních principů vznik situace podobné té černobylské zcela vyloučen.

Přehřátí chladícího media vede totiž k automatickému zastavení štěpné reakce. V Černobylu tomu bylo naopak: tam přehřátí vody a přílišná přítomnost páry vedla naopak k rozjetí štěpné reakce.

Na českých jaderných elektrárnách je něco podobného fyzikálně zcela vyloučeno.

Při vyšetřování černobylské katastrofy opakovaně zaznívalo: Náš strach z pravdy byl mnohem větší než z katastrofy reaktoru. Z toho až mrazí.

Těch poučení je samozřejmě víc. Avšak to nejzákladnější je, abychom si byli stále vědomi, s čím zacházíme. Abychom si každou vteřinu uvědomovali, že jaderná energie je milionkrát koncentrovanější oheň.

Že jde o dobrého sluhu, který se ale při podcenění či lajdáctví může stát zlým pánem. Mluvím tu o něčem, čemu se vznešeně říká "bezpečnostní kultura". Jinými slovy: K jádru je vždy nutné přistupovat s pochopením, respektem a pokorou.

Z excelence do ostudy

Lajdácké kontroly potrubí v Dukovanech a Temelíně asi mají do jaderné havárie daleko. Přesto - jak se na tuhle kauzu s odstupem času díváte?

Stále pro to snad ani nemám slov. Jedním z největších nepřátel bezpečnosti jádra je ztráta pozornosti k detailům a sebeuspokojení. A sebeuspokojení především.

Někteří lidé v Dukovanech a Temelíně to nepochopili za celou dobu jejich provozu, dodnes. Třicet let byli excelentní a najednou takovéhle faux pas! I když nejde o bezpečnostní průšvih, jedná se o klasickou ukázku toho, jak snadno lze sklouznout z excelence a vynikajících výsledků až do ostudy.

V odstavené černobylské elektrárně se dnes dokončuje nový sarkofág, vylidněná Pripjať je městem duchů... jenomže lidé se do uzavřeného a před třiceti lety vyklizeného bezpečnostního prostoru začínají vracet, někteří tam dokonce už delší dobu žijí. Tomu nerozumím.

A víte, že já ano? Ukrajinské úřady sice tu uzavřenou zónu pro návrat lidí neuvolnily, ale přestaly jim v návratu bránit.

Podle mne je to velmi rozumné stanovisko. Zejména starší generace velmi trpěla vytržením ze své po generace a generace obývané krajiny a rodných míst. Lidem totiž může velmi škodit i stesk a stres z odloučení, z vystěhování.

Možná to vyzní tvrdě, ale šedesátníky či sedmdesátníky nemá cenu zatěžovat zářením či radioaktivitou. Důležité pro ně je, aby z tohoto světa odešli v pohodě a spokojeni.

Hrdinství záchranářů

Na každého, kdo zkoumal dokumenty o Černobylu, jistě zapůsobila neuvěřitelná obětavost záchranářů, hasičů či letců, kteří hořící reaktor z vrtulníků zasypávali. Ti lidé přece museli vědět, že je to to poslední, co v životě dělají.

Víte... oni tu informaci, v jak smrtelně nebezpečném radiačním poli se pohybovali, dostali až ex post... po několika hodinách. To už většina z nich dostala hodně velké dávky radiace.

Mnozí černobylští hasiči však i tak brzy pochopili, co je čeká. Poměrně brzy jim totiž začalo být z nemoci ozáření špatně - dostali strašlivé dávky radiace. Jak ale znám jejich mentalitu (těch českých nevyjímaje), tak by k hořícímu reaktoru šli, i kdyby věděli, co je tam čeká.

Jak to?

Když jsou lidé vystaveni podobné katastrofě, probouzí se v nich něco, o čem dosud ani netušili, že v sobě mají. A pak dělají to, co je právě potřeba, co je důležité.

Stejně se kdysi zachovali sovětští námořníci při havárii reaktoru na jejich ponorce K17 či hasiči při záchraně stovek lidí z hořících dvojčat v New Yorku, na něž teroristé namířili dopravní letouny. Prostě tam šli dělat svoji práci, i když museli tušit, co je asi čeká.

Připomínáte strach z pravdy. Avšak obsluha elektrárny si vůbec nepřipouštěla, že právě jejich reaktoru by se mohlo něco stát, že by se mohl přehřát až ke zničení. I tahle nebetyčná pýcha je pro nás poučením.

Má - po zkušenostech z Černobylu či Fukušimy - jaderná energie perspektivu?

Jaderné technologie zajištují dnes světu celkově asi dvanáct procent elektřiny. A s tím dlouhodobě nevydržíme. Berme tedy jádro jako můstek k jiným - mnohem pokročilejším - technologiím.

Možná se podaří zvládnout malé slunce na zemi, jak se říká jaderné fúzi... Možná se jádro ukáže jako slepá ulička... a možná také ne. Faktem ale je, že je jakýmsi prazdrojem energie. A ta vzniká přeměnou hmoty. V rozumném množství toho docílíte sloučením dvou lehkých jader atomu, anebo rozštěpíte jedno těžké.

Německo se vydává na cestu bez jaderné energie. Lze jí ale - i vzhledem k propojenosti energetických soustav - vůbec dosáhnout? V případě nutnosti si přece budou Němci od nás brát i tu naši jadernou energii. A stejně tak Rakušané.

Tahle situace má spoustu scénářů. Jen připomínám, že německou energetickou změnu táhnou hnědouhelné elektrárny se vším, co k jejich provozu patří.

Dost málo se o tom mluví. Němci to však považují za jakýsi přechodový stav, který je přivede k deklarovanému cíli: mít v roce 2040 asi osmdesát procent energie z obnovitelných zdrojů. V témže roce ovšem předpokládají asi dvacetiprocentní dovoz energie...

... možná právě té české - jaderné. Myslíte, že Němci zmíněných cílů dosáhnou?

Velmi bych jim to přála. V jejich plánech ale nevidím fyzikální podstatu.