//NEREALIZOVÁNO//
Osnova scénáře k filmu o epopeji lidstva
(první návrh K. Funka - body na výběr)
1. Chaos, oheň, páry, oddělení Země a Slunce, pak Země a Měsíce, zahušťování Země
2. Představy dávných podob Země (lze příp. doprovodit i verši Karla Šiktance ze sbírky Adam a Eva: "Lilo. Lilo. Bíle lilo. Liliově bíle lilo. Bez ustání bez přestání liliově bíle lilo...").
3. Hemžení temných, neuvědomělých, dosud "spících" bytostí v lidských tělech.
4. "Obydlování" lidsky vypadajících tělesných schrán světlými dušemi shora - sestup duší (pršící kapky duší, světlýka, siluety apod.) z jednotné všeduše dolů k Zemi do temných těl.
5. Postupný chaos na Zemi, centrální energetický krystal-maják Atlantidy, zánik Atlantidy (třeba i silueta Noemovy archy, náznaky starých kultur - Himálaje, jeskyně, pyramidy, sfinga, chrámy, babylonská věž, řecký chrám), ale i válčení. Ztemňování nad lidstvem jako předzvěst toho, že bez budoucího příchodu Spasitele by se Země stala temným vězením duší. Ukázat třeba i ojedinělé poustevny asketů či jogínů, ale okolo převládá všeobecná temnota, lidská světýlka hasnou a temní, nebo rudnou agresí apod.
6. Výtvarně vyjádřit stav očekávání příchodu Mesiáše, jeho přibližování se Zemi jako světelná aura-hvězda a sestup (jak bylo zprvu očekáváno, pak i duchovním zrakem pozorováno proroky). Třeba světelný bod zdáli, blížící se k Zemi, siluety tří mágů-mudrců, náznak kunjunkce Jupitera a Saturna, pak lehká silueta dívky-Marie, zvěstování archanděla Gabriela, pak třeba madonu s děťátkem nebo jesličky apod.
7. Tři kříže na pahorku v temnotách, spíše jen náznakem, vichr, divoká obloha...
8. Země nejprve plující kosmem v temnotě. Pak zapálena zážehem světla, které ji celou prozářilo a vyšlehuje i do její aury (okolí) /R. Steiner popisuje, že okamžikem, kdy na Zemi stékala na pahorku Golgoty Kristova krev, Kristův Duch se cele spojil s aurou Země a prozářil ji navždy nebývalým Světlem Lásky, a ta prožehla latentně i každé lidské srdce./ To by se dalo udělat pohledem z kosmu na zeměkouli, jak najednou zazáří i do okolí, nebo kapku krve, skanuvší na zem, která se rozzářila.
9. Ty samé postavičky jako v bodě 5, ale každá má v sobě nyní světýlko jako odraz Kristovy Milosti, některá jsou menší, jiná se rozzáří. Nebo louče, každá plane jinou barvou a poté co dohasne, zazáří jinde malá louč téže barvy, která sílí. Někdy předcházející louč může předat část své barvy té následující. Někdy se louče slévají a obraz se prosvětluje, jindy pohasínají, oddělují se, bojují, vraždí se... Ukázat sopky, ale občas zase zážehy světla.
10. Sílí zážehy téže barvy, jako bylo světlo Kristovo (bod 8), aby bylo zřejmé, že je to světlo Kristovo. Zážehy jsou stále častější. Ukázat symboly mnoha kultur či zasvěcení, jak šla v historii po sobě (oko boha Hora starých Egypťanů, nilský kříž s očkem, drak dávné Číny a Japonska, svastika, hexagram, had jako symbol nekonečnosti, kříž s ukřižovaným, sedmiramenný svícen, zářící meč svatográlských rytířů, úhelník a kružítko zednářů, růže a kříž, trnová koruna kolem srdce, kohout slovanského pohanství) - mihnout záběr Sixtinské madony, něco od Dürrera, až se dojde k lipové větvičce, která přejde v srdce = slovanství. Srdce, planoucí až k hlavě jako symbol otevřenosti, pohostinnosti, moudrosti a v budoucnu i sbratření. Slévání mnoha loučí, které vytvoří obraz srdce (buď jen obrys, nebo vyplněné cele loučemi,) až zahoří i plameny nad hlavami. Zážehy jsou stále silnější, chaotický pohyb ustává, temné barvy stále zesvětlovat do světle fialové či stříbrné, zlaté apod., gradace světla = sbratření - k tomu lehce Beethovenovu Ódu na radost nebo 2. - volnou větu z téže IX. symfonie (adagio). S ustáním hudby a při naprostém tichu dát na dlouhou chvíli průhledně sochu Úžas (nebo jinou vhodnou) od Františka Bílka. Možná i některý z obrazů Muchy, poukazujících k budoucnosti. Zakončit bez obrazu, jen se zněním části sboru vězňů Jen zde je možné dýchat z Fidelia.
11. Lidé v jednom kruhu kolem hlavního světla, které je napájí, matná světýlka v jejich nitrech se definitivně rozzářila. Sem rovněž úryvek z Beethovenovy IX. symfonie nebo z jeho Misy Solemnis.
12. Poslední soud - ve světlé části obrazu naznačit světelnou cestu či dráhu či perspektivu dalších úrovní (aby to nevypadalo ustrnule, jako že dobré dušičky budou jen sedět v nebi a nebudou mít co dělat). Silueta svatého Města - Nového Jeruzaléma. V temné, spíš menší části obrazu, rychle mizející temné stíny odpadlé části materialistického lidstva.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Osnova znázornění reinkarnace
Vyjádřit ji třeba tak, že nad vodorovnou osu (hladinu) se vyhoupne světlá silueta děťátka, počíná vzestupnou dráhu na křivce (oblouku), v zenitu je dospělost, pak sestup, jako stařec se dotýká oné hladiny (osy, horizontu), pak sestup pod tuto osu (je to jako sinusovka zrcadlově nahoře a dole). Sestup pod osu už ne jako tělo, ale znázornit duši, která vstupuje do očistce (kámaloky). Tam zprvu třeba temně rudé víry, zmatek, chaos, temná jezírka, zmítání se, vystřelování rudých jisker apod.
Jako byl dříve horní vrchol oblouku, nyní je spodní. Postupně prvky světla, snad jiskřičky, které sílí, jádra jiných duší ho obklopují, prosvětlují, zklidňují. Duše je zde poskládaná z různě barevných prvků, s nimi vystupuje ke hladině, dostává se pomalu až ke světlu, světelné bytosti ji provázejí (duše přátel i andělé apod.). Duše se nyní rychle pohybuje kolem hladiny (pohyb asi jako vážka nad rybníkem) - hledání vhodných rodičů. Lze k tomu snad i ukázat jednotlivé zemské páry v siluetě, náznaku. Až se duše u jednoho zastaví - světýlko je zprvu kolem matky, pak v jejím lůně... A křik novorozence. A madona s děťátkem…
2025 ©