POZITIVNÍ MYŠLENÍ: "VE VŠEM JE VŽDY TŘEBA VIDĚT JEN TO DOBRÉ"; Louise Hay; POZOR NA UNIVERZÁLNÍ TOLERANCI

Možné hodnocení: Byl hodný chlapec. Rád četl, byl bezúhonný, vzdělaný. Nebyl sukničkář ani alkoholík. Dokázal ukázněně a systematicky myslet, i používat své emoce jen tam, kde to měl promyšlené. Udělal ve svých začátcích mnoho prospěšného pro svou vlast, dokázal řešit i nezaměstnanost, nastolovat kázeň. Svou vlast miloval, účinně ve své době napomohl řešení jejích potíží. Pro svou myšlenku dokázal nadchnout a vzorně zorganizovat dospělé i děti a mládež. Byl přesvědčivý, jednoznačný. Skvělý řečník. Dělal meditaci, snažil se proniknout ke svým minulým inkarnacím, otevíral si čakry, zval si tibetské guru. Sliboval krásnou budoucnost.Tolik dobrého či aspoň zajímavého na něm nacházíme, že? Jmenoval se  Adolf Hitler. - To Lenin byl otevřenější: Ty, kteří viděli v jeho konání "jen to dobré" a pomáhali ze všech sil, označil za "užitečné idioty" a poté se jich zbavil.  Vida - pozitivum Lenina: otevřenost. Že? 

I Lenina v jeho řádění zprvu "tolerantně" podporovalo tehdejší Německo, a válečné úmysly pozdějšího Německa zastírali i Chemberline a Daladieu na Mnichovské konferenci - též "toužili po míru", smiřování, a tedy byli k Hitlerovi příkladně tolerantní, trpěliví, shovívaví. A jak vzorná mezinárodní spolupráce: Polsko si po kolegiální dohodě ministrů Ribentroppa a Molotova rozdělili spravedlivě napůl mezi sebe Němci a Rusové. 

Případná včasná vojenská intervence vůči Hitlerovi, třeba už v r. 1937? Útlocitní mírotvorci by ji byli s morálním odporem nazvali agresí, a protože by druhá světová válka nenastala, dějiny by to dál nazývaly agresí vůči Hitlerovu Německu. Nevědělo by se, že bylo zachráněno přes 50 milionů životů. Podobně jako "mírotvorci" nazvali agresí americké bombardování Mileševičova Srbska, kterým NATO v čele s USA zamezilo mnohonásobnějším, mnohamilionovým ztrátám v důsledku postupujícího srbského nacionalismu. Podobně - americký vpád do Iráku počátkem 90. let k zastavení Saddámova vraždění, které mělo pokračovat na další a další území. Ale - jak hezky se poslouchaly odsudky amerického zásahu, zejména v zemích s nerozpoznaným postkomunistickým myšlením. Tak jako se naopak hezky poslouchají odsudky amerického nezásahu v řadě zemí s diktátorskými vojenskými režimy. Pak se naopak říká - sobečtí lhostejní Američané.

Ruská agrese vůči jeho některým sousedům v 90. letech? I v Anthroposofických rozhledech bylo tehdy nabádání pana J. B. - mlčet, nestarat se, nerozházet si to s Ruskem, však ono to jednou samo pochopí, musíme mu dát volnou ruku a čas.  (Princip sporu Tolstoj - Masaryk.)

To byla ukázka, jak i pouhé "vidění jen toho dobrého" může vést do pekel. Zrovna tak by bylo možné psát o komunismu. I o řadě našich současných stran. Někdy i o nás samých. Nemusí to být tak markantní příklady, stačí se porozhlédnout třeba i po "duchovních stanoviskách". Či po svém nitru. Chybí nám zde často schopnost neosobního, objektivního, komplexního posouzení.

A postoj appeasmentu - smiřování? O zlu je třeba vědět, někdy i znát jeho záměry. Dva různé příklady z anthroposofického světa:

1. Již krátce po 1. světové válce měly být z popudu vzmáhajícího se nacismu resp. Hitlera do Rudolfa Steinera, sedícího ve vlaku na nádraží v Basileji, vypáleny obě hlavně z kulovnice. Lze snad i říct, že to byla situace, symbolizující  střet nejvyššího a nejnižšího pólu germánství - Hitlera a Steinera. Steinerovi přívrženci však aktivní špionáží vypátrali tento úmysl a v posledním momentě za ním přispěchali do vlaku, kde ho obklopili a ochránili. 

2.  Švédka Selma Lagerlöf, vrcholná představitelka novoromantismu, anthroposofka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu v roce 1909 věnovala odměnu této ceny na počátku druhé světové války finské vládě k podpoře finančních prostředků na boj proti Sovětskému svazu, který se pokusil Finsko vojensky připojit do svého impéria.

Rozeznávejme s použitím duchovní inteligence:  I touhy po lásce a dobru se, zvlášť mezi tzv. duchovními lidmi, často zmocní jen naše nižší já. Slýcháme a čítáme, že máme mít lásku - že je to vyšší duchovní stupeň, vyšší hodnota. Tedy činíme a někdy šíříme to, co se nám jeví jako láska, zastíráme někdy své i něčí zlo, čímž mu umožňujeme dál škodit. Někdy se uměle vpravujeme do forem chování a vystupování, jak by se asi měl duchovní člověk chovat, ale je to jen zdání, mystifikace. To není duchovnost, ale jen její vnější nápodoba, imitace. Není-li morální korektiv, pak může být i tolerance zločinem, je-li tolerancí ke zlu. Tedy - pokud dobro nezasáhlo, ač mohlo. (Vyhnáno ad absurdum - klasický příklad "vyváženosti" diskuse a naslouchání protistraně, je vyjádřen oním "Pět minut židi, pět minut Hitler".)  

Jsme někdy charakterově rozbředlí, nerozhodnutí a nerozhodnutelní jelimánci, nedostupující plného styku s realitou. Někdy z nás cosi duchovního vypadne, ale to si možná jen naše šelmy libě zdřímly. Z duchovních pravd přijímáme jen to, co lze začlenit do našeho egoismu, zájmů, s čím můžeme podle své libovůle nakládat (tento text nemá sloužit k sebebičování, ale jen stimulovat k sebepoznání a k odvaze k nápravě).

Všimněme si, jak zejména v tzv. duchovních kruzích se i dobra může zmocnit egoistické sebezálibné chtění, ba vášeň až smyslná, takže pak se dobro, či to co se za ně právě považuje, prosazuje samolibě, uslzeně, v pohnutí (nepřiznaném) nad sebou samým a svou dobrotou, v očekávání uznání. V útlocitném zamlžování a obcházení špatností. Jak daleko je to od onoho - Vaše slova budiž ano, ano, ne ne. I od nazývání věcí a událostí pravými jmény. Rádi si plácáme po ramenou, jací jsme dobří, my, duchovní. A pravda se  krčí někde v koutku.

A v soukromých vztazích? Jistě že je nutná v první řadě sebekritičnost. A vůči okolí - jistě že dobré umět připustit, že o druhém nevíme všechno, neznáme jeho dávnou minulost, jeho dětství apod. Tedy bychom neměli osobně hned zahrocovat, odsuzovat, hrát si na soudce. Do subjektivity druhého často nevidíme. Ale objektivní chování je druhá věc, zde máme povinnost se zastávat pomlouvaných, ponižovaných, odmítat sprostotu, manipulaci, deformace pravdy a učení... Někdy je nutné říct rozhodné slovo, i za cenu obvinění třeba z "negativismu", namyšlenosti nebo netolerance.

V bestsellerech Louisy Hay se zdůrazňuje pravidlo - V mém životě se dějí jen dobré věci... Někdy to v určité psychické krizi může krátkodobě pomoci. Je to ale jen laciné obejití karmy, obejití pravdy, obejití sebepoznání, a takto nelze osud přelstít natrvalo. Když něco falešného v sobě jasně neodmítneme, nerozeznáme ani kvality vyšší. To je pak  beznadějný maglajs falešné tolerance. Nemůžeme se zavděčit každé úrovni.  Máme i právo pociťovat  nutnost nebýt řazeni mezi tu či onu skupinu lidí, se kterými nesouhlasíme.

Paní Hay se to o dění krásných věcí v jejím životě hezky mluví - coby úspěšná autorka, pohledná a dobře zabezpečená dáma může o sobě říkat, že se dějí (raději: dosud děly) jen dobré (raději: příjemné) věci. Ale co kdyby byla africkou matkou dítěte, kterému nemá co dát napít a najíst? Měla by to v sobě také zpracováno?

Co v sobě máme s jistotou zpracováno, dávejme radostně dál.

I zde může být jedním z nejlepších příkladů Václav Havel: jak mistrně dokázal analyzovat zrůdnost (útlocitní nechť prominou toto pádné slovo) tehdejšího režimu.

Tedy platí: Ano, za vším můžeme hledat to dobré, ale ne vždy tam něco dobrého je. A někdy neškodí vidět i to zlé - protože oboje máme rozeznávat a náležitě reagovat. I poukazování na negace může být věc někdy velice pozitivní. Snad i proto vznikl tento provokativně negativní článek.

A stromy na Vysočině marně touženě čekají na prezidentské obejmutí...