Svět zachvátil hněv a bezradnost, říká sociolog a jeden z lídrů sametové revoluce Fedor Gál

• Lidé v celé naší euroatlantické civilizaci jsou rozhněvaní a bezradní, protože v jejich životě chybí pevný bod a naděje, říká sociolog Fedor Gál. 

• Obdivuje českou společnost a její toleranci. "Představa, že by se nějaký český zbohatlík mohl na Slovensku stát premiérem, je naprosto absurdní," míní Slovák, který už čtvrt století žije v Praze. 

• Pokud se Česko ocitne mimo EU, nikdy nebude schopno zajistit bezpečnost vlastních lidí, nikdy nebude disponovat patřičnou vojenskou a ekonomickou silou, věští Gál. 

• České politiky, kteří takovou politiku ve volbách prosazují, označuje za zločince.

K našemu hovoru s někdejším slovenským disidentem Fedorem Gálem se na chvíli připojil i nevidomý muž sedící u sousedního stolku. A to v okamžiku, kdy se debata v malostranské kavárně stočila od politiky k babímu létu, které má s koncem týdne skončit. "Uvidíme po sobotě," narážel zjevně i na termín vyhlášení výsledků parlamentních voleb. Mnohoznačné a téměř jasnozřivé poznámce od člověka s bílou holí v ruce se Gál − respektovaný sociolog, prognostik, publicista a filmový dokumentarista − od srdce zasmál. Ale jen krátce. Jelikož od rozpadu federace žije v Praze a má zde i volební právo, hrozící zhoršení "počasí" v Česku se i jej bezprostředně dotýká. "Demokracie je strašně křehká," bojí se, co může povolební bouře způsobit.

HN: Máme pocit, že se i na nás řítí lavina, kterou nelze zastavit. Co se to děje, že se pozvolna, ale nezadržitelně překresluje politická mapa poloviny světa?

Stále o tom přemýšlím. V celém našem euroatlantickém civilizačním okruhu se lidé mého naturelu, s mým náhledem na svět, nestačí divit. Ptají se, proč ti lidé toho Trumpa, Orbána či Kaczyńského volí? Co se to stalo v té Francii, Německu, Rakousku…?

reklama

HN: A na co jste přišel vy?

To, co řeknu, zdaleka nemusí být pravda, ale vidím nový megatrend, který bych škaredým, leč přiléhavým slovem nazval nas*anost, hezčím hněv. Zní to až triviálně − v hospodě by se mi kamarádi možná vysmáli −, ale já to tak cítím. Tento megatrend zasahuje celý náš civilizační okruh bez ohledu na barvu pleti, náboženství, etnicitu. Všichni jsou nas*aní, chcete-li rozhněvaní, a projevuje se to ve výsledcích voleb. Vedle toho je tu i další trend a tím je bezradnost.

Fedor Gál (72)

◼ Narodil se v terezínském koncentračním táboře, kam byla jeho rodina deportována na sklonku války.

◼ V roce 1972 dokončil Chemicko-technologickou fakultu SVŠT v Bratislavě. V roce 1977 završil vědeckou přípravu ze sociologie v Sociologickém ústavu Slovenské akademie věd, v roce 1992 získal doktorát na VŠE v Praze.

◼ Veřejně známým se stal v roce 1989, kdy na Slovensku spoluzakládal hnutí Verejnosť proti násiliu. Krátce byl i aktivním politikem, též ředitelem bratislavského Ústavu pro sociální analýzy.

◼ V Praze, kam se přestěhoval po rozpadu federace, působil na Fakultě sociálních věd UK. Dnes se věnuje hlavně publicistice a dokumentaristice.

HN: Ale proč i u nás? Vždyť všechny ukazatele − vývoj HDP, mezd, míra nezaměstnanosti, posilování koruny − nahrávají tomu, že bychom měli být stále šťastnější. Někteří sociologové mluví o iracionální nespokojenosti.

Když hovoříte se sociologem, tak začne rozmělňovat každé slovo na tisíc dalších. Já se to snažím zhutnit. Bezradnost, o níž mluvím, je zvláštní osobnostní charakteristika lidí, kterým v životě chybí pevný bod, zakotvenost a naděje. A když vám chybí obsah, něco, k čemu se můžete upnout, je vám všechno to rostoucí bohatství vlastně úplně k ničemu. Je vám jedno, že vyděláváte pětkrát více než somálský topmanažer, je vám jedno, že váš životní standard je ve srovnání s předchozími generacemi bezprecedentní. Nevíte ani, proč máte chodit do práce, nevíte, proč být disciplinovaný, proč ráno raději neležet do deseti v posteli. A vůbec už nechápete, že vaši prarodiče dřeli od svítání do soumraku a mysleli na jedinou věc − totiž aby se jejich děti a vnoučata měly lépe.

Převládá zde iluze o tom, že plný život je ten, kdy se každou vteřinu musí něco dít, život plný zážitků. Též iluze, že intenzivní komunikace je to pravé, ačkoliv je zcela bezobsažná. Bláboly.

HN: Kdo za to ale může, že převažují negativní nálady?

Hlavní zodpovědnost za atmosféru ve společnosti nesou elity. Nikdo to z nich nesejme. To jsou lidé, kteří definují společenské problémy, dokážou mobilizovat veřejnost v zájmu řešení problémů. Fakt, že dnes lijí olej do ohně, je pro mě delikt jak hrom. Kdo ten trend zlomí? Kdo budou ti politici, kteří řeknou zkusme to jinak, s pozitivními emocemi, zkusme ukazovat prstem na přítele, ne na nepřítele? Já fakt nevím.

HN: Nelze zlo vytěsnit dobrem?

Já si strašně vážím posledního dalajlamy a tibetského buddhismu. Je postaven na tom, že negativní emoce je třeba hodit do koše a rozvíjet v sobě pozitivní emocionalitu. Neumím si ale dost dobře představit, jak sedí ti naši Okamurové a meditují, kterak v sobě posílit to pozitivní.

HN: Hněvu a bezradnosti se snaží využít i další nová politická uskupení, nejen Okamurova SPD. Vidíte alespoň někoho, kdo by mohl být nositelem nějaké naděje?

Moc nevidím a to se netýká jen Česka. Já jsem si teď přečetl program nového slovenského politického uskupení Progresivní Slovensko. Nebyl jsem schopen to dočíst, ač jsem tolik chtěl. Každý odstavec je o tom, co musíme a co potřebujeme. Ať s tím už jdou všichni do háje! To jsem poslouchal za komunismu každý den!

Mohu zrovna tak říkat, že musíme a potřebujeme zničit korupci, že se musíme a potřebujeme zbavit oligarchů… Ale copak tím se mezi nás vrátí důvěra a ten chybějící pevný bod? Copak se takto může vrátit − a teď řeknu ještě jedno triviální slovo, které v politickém diskurzu zcela postrádám − lidskost? Slovo lidskost dnes nevysloví žádný politický lídr, nenajdete je v žádném programu. Přesto je to alfa a omega všeho.

SVOBODNÝ ČLOVĚK

◼ Není pro novináře asi nic těžšího než rozhovor se suchopárným vědcem, uhlazeným akademikem. Vesměs z toho nikdy nic čtivého nevznikne, byť by šlo o sebevětšího odborníka.

◼ Povídat si s Fedorem Gálem ale nuda není, ačkoliv jde o člověka, který významnou část svého života též strávil v akademických sférách. Ale vedle toho i v disidentských kruzích, kde vždy platila trochu uvolněnější pravidla.

◼ Neskrývá emoce, pomáhá si živou gestikulací, umí se spravedlivě rozohnit. Zároveň ale nepatří k rozevlátým intelektuálům, kteří jsou v praktickém životě nepoužitelní. Kdyby Gál nějakým handicapem tohoto druhu trpěl, sotva by se stal spolumajitelem TV Nova a těžko by se mu povedlo odejít z tohoto mediálního projektu se ziskem.

◼ Slovům muže se vzezřením starozákonního proroka nelze nenaslouchat. Zvlášť když své životní pravdy občas zvýrazní nepublikovatelnými výrazy slovenské provenience.

◼ Jeví se jako bonviván – zapaluje jednu cigaretu o druhou, kuřiva má po ruce plný sáček, při hovoru upíjí červené víno. Jako by šel proti trendu doby, který velí být spíše vyděšený a bát se dnů příštích.

◼ Fedor Gál nás přesvědčil, že si svou svobodu nikým vzít nenechá.

HN: Politické programy se spíše předhání v tom, jak vylepšit sociální stát.

I to je cesta do pekel. Naši pradědečkové věděli, že když nezasejí a nesklidí, prostě nepřežijí. Dnes lze přežít i na sociálních dávkách, sociální stát je tu jako zaopatřovací dědeček, který mě zadotuje, když na tom nejsem dobře. Všechny strany přicházejí s tím, komu přidají, komu uleví. Ale co já? Co udělám já sám? Nemysleme si, že v Americe je to jiné. Trumpovi voliči, to není žádná marginalizovaná sociální skupina. To jsou bílí dělníci z oblastí, kde jejich dědečkové kdysi obdělávali půdu, potom přišla industrializace a po ní postindustriální doba, kdy se fabriky začaly zavírat. A jenom jeden ze sta těchto Trumpových lidí byl ochotný zvednout zadek a jít 500 nebo 5000 kilometrů za prací.

HN: Příčiny frustrace jsou tedy všude v zásadě stejné?

Příčin je mnohem více. Já se nechci tvářit jako ten, který uzřel, kde je zakopaný pes. Pokud bych chtěl být úplně obecný, řeknu, že každá civilizace prochází jistými cykly a ty cykly mají nějaký charakter. Je opravdu možné, že náš civilizační okruh dospěl do svého vrcholu a teď jsme svědky poklesu. I ten další cyklus ale bude mít v sobě prvky toho předchozího a po úpadku opět přijde vzestup. Jen nemám tušení, co může být inspirací, zdrojem a motorem nového vzestupu.

Já jsem společenský vědec a čtu. I meziválečné autory. Třeba Rotha, Falladu či Krause. Mám stále naléhavější pocit, že ke mně promlouvají jazykem dnešní doby. V atmosféře je něco, co mi připomíná ony ponuré časy, než začalo kataklyzma druhé světové války. Včetně averze k Židům, Romům i migrantům.

HN: Moderní technologie a stále levnější doprava posilují globalizaci a napomáhají migraci. Bílý Evropan se tomu však brání, nechce to. Bojí se, že jej to převálcuje.

To jsou archetypální reakce. Nedělejme si iluze. Globalizaci neobjevil postmoderní věk. Lidé odnepaměti putovali z místa na místo. Stačilo, aby přišlo pět let neúrody nebo nějaké tvrdé válečné konflikty. Bouřit se proti globalizaci je to samé jako bouřit se proti střídání ročních období.

Lidé se vždycky vzpírali něčemu, co neznali, co bylo nové, protože je to připravovalo o jistotu. Jestli po něčem člověk touží, je to jistota. Od první vteřiny po narození trpí úzkostí. Je rolí matky, rolí celé rodiny úzkost z dítěte sejmout. Měla by to být i role politiků.

HN: Vidíme opačný trend, kdy politici v lidech úzkost uměle živí.

Politici žijí a prosperují z volebních výsledků. Jestli chcete být politikem, musíte na sebe navázat i nějaký elektorát. Od marketérů přitom víme, která kampaň je nejefektivnější. Je to negativní kampaň. Oni to tak říkají, ale já si myslím, že je to rakovina této doby. O negativních emocích se na sto procent ví, že generují zase jen negativní emoce. Nikdy to neskončí. Divím se, kdo všechno se tomu propůjčil. Já jsem třeba znal Petra Fialu, nynějšího předsedu ODS, jako vysokoškolského profesora, inteligentního a vzdělaného člověka, a najednou se dozvídám, že jeho partaj je také tvrdě proti migrantům, začíná se nacionalizovat a významným hráčem se stává Václav Klaus mladší se svou protievropskou rétorikou. Ale jsou tu i další, ještě větší přeborníci, kteří na tuto marketingovou vlnu najeli.

HN: Hlavním tématem těchto voleb je váš krajan pan Babiš. Není to vlastně obdivuhodné, když se ekonomický migrant ze Slovenska po necelém čtvrtstoletí pobytu v cílové zemi stal hlavním kandidátem na premiéra?

Já se na Babišův příběh dívám velice negativně. Smekám ale před českou společností a její tolerancí. Představa, že by se nějaký český zbohatlík na Slovensku mohl stát premiérem, je naprosto absurdní. Současně padám na zadek, že tato česká společnost Babišovi otevírá cestu k vítězství ve volbách navzdory tomu, co o něm ví. Vždyť ten člověk byl agentem komunistické Státní bezpečnosti, prokazatelně zbohatl způsobem, který nebyl košer, a do české politiky nastoupil způsobem, který ničí demokracii. Tady mi už zůstává rozum stát. Mé osobní vysvětlení je spíše z oblasti neurovědy. Lidská intuice a emocionalita je silnější než racionální kalkul.

HN: Člověk se musí dennodenně rozhodovat racionálně, proč se při volbách chová iracionálně?

Myslíte, že se člověk chová racionálně? Papáte bůček? Snídáte cereálie? Chodíte večer běhat? Když se podíváte na život člověka zblízka, dělá tolik nesmyslných věcí… Já sám kouřím, popíjím, necvičím a hádám se s vlastní ženou, když rozumnější by bylo hádat se s nějakým vzdálenějším sousedem. Emocionalita hraje v lidském životě až neuvěřitelnou roli.

HN: Ze sociologických šetření vyplývá, že stále méně Čechů je přesvědčeno o nezbytnosti demokracie. Nestačila se nám "zažrat" pod kůži?

O demokracii se dnes hodně mluví, přitom o ní lze s jistotou říct jediné: není to stav společnosti, statická záležitost. Je to především velmi dlouhá cesta, a ta cesta má vždy charakter aktivního sociálního učení. Vladimíru Mečiarovi hodili lidé na Slovensku třikrát po sobě hlas do volebních uren, přičemž dnes tam má největší úspěch film režisérky Terezy Nvotové, který ukazuje, co to bylo za darebáka. Nikdo vám už na ulici nepřizná, že jej svobodně volil.

HN: Když už mluvíte o zemi, kde jste prožil větší část svého života, od Česka se liší v tom, že tam v parlamentu nejsou komunisté, že se tam od roku 2009 platí eurem a že ta země už dokázala říct, že chce být součástí onoho tvrdého integračního jádra EU. Proč se Slováci vyjadřují jasněji, mají lepší instinkt?

Možná je to právě proto, že absolvovali ono období s Mečiarem, kdy se dostavil faktor obrovského zklamání. Padli na hubu, Češi ne. Rok 1998 byl pak pro Slovensko klíčový. K moci se dostala Dzurindova vláda, schopný ministr financí Ivan Mikloš a v krátkém čase se povedlo udělat několik manévrů, které Slovensko dostaly do EU, NATO, eurozóny atd. Tento postmečiarovský čas byl ideální, aby se ony manévry mohly uskutečnit. V Česku − v nějaké té selance, kdy to jakžtakž pořád šlape − byl ten ideální čas asi promeškán. Ale pořád není pozdě. Já osobně považuji lidi, kteří zpochybňují integraci ČR do EU, za zločince.

HN: Oni ale věří, že můžeme spolupracovat i na úrovni suverénních národních států. Proč by to nemohlo jít?

Tahle země mimo EU nebude schopna zajistit bezpečnost vlastních lidí, nikdy nebude disponovat patřičnou vojenskou a ekonomickou silou, aby nabídla lidem to, co jim ti euroskeptici slibují. Nikdy jsme nebyli součástí nadějnějšího projektu, než je sjednocená Evropa, ani ta šance už znovu nikdy nepřijde. Až se to rozsype, ocitneme se v guláši národních států. Ví jen bůh, o co budeme soutěžit, kdo v té soutěži zvítězí a která mocnost se ujme vlády nad těmito státečky.

HN: Česko jen se zpožděním kopíruje dění v okolních zemích. Je toho více, co středoevropské státy spojuje, nebo dnes převažují rozdíly?

Každý národní stát nese svou historickou zátěž. Slováci mají Jánošíka, Češi Švejka. Každý má něco, o čem bude tvrdit, že je to součástí jeho národní identity. Existuje ale i duch doby. Ten je společný pro celý náš civilizační okruh. Já mohu ve svém životě změnit cokoliv − mohu odejít ze Slovenska i z Česka −, ale nemohu odejít z ducha doby, do kterého jsem se narodil, ve kterém jsem zrál, ve kterém stárnu a nakonec i zemřu. I kdybych odešel do ášramu v Indii, stejně bych tam odešel jako Evropan s celou tou svou výbavou. To, co je naše vlast, je právě duch doby.

HN: Co může demokraticky smýšlející člověk dělat, když se zdá být vše marné?

Každý má své políčko. Každý může minimálně působit na mikrospolečenství, které jej obklopuje. I já se o to snažím. A půjdu určitě volit, ačkoliv jsem chvíli zvažoval neúčast. Ale to by byl konec.

HN: Bojíte se o osud demokracie?

Demokracie je strašně křehká. Nemyslím si, že je možné ji obhájit bez námahy, bez permanentního nasazení. Já si vyměňuji názory s jedním nacistou a on se mě ptal, za co je Evropan vlastně ochoten položit svůj život. Co jsou ty hodnoty, o které nehodlá nikdy přijít? A já říkám, že je to má důstojnost, má svoboda a mí bližní. Já vůbec nemusím používat slovo demokracie. To je jen rámec, v němž jsou tyto mé hodnoty lépe opečovávány než v nedemokracii.

Sociolog Fedor GálFoto: HN - Bjorn SteinzSociolog Fedor GálFoto: HN - Bjorn Steinz

Zdroj: http://m.ihned.cz/c1-65922460-svet-zachvatil-hnev