Rusové dnes vyvražďují Ukrajince, ba i s Putinovo ďábelským cílem je zcela zničit a jako samostatný národ vymazat z dějin. Máme u nás dost dělníků z Ukrajiny odedávna, ale i nově příchozí emigranty. Občas čteme, jak se jim daří se zde začlenit. Podle různých útržků, co se ke mně dostaly, jsou vděční, převážně slušní a spolupracují. Něco od nás převzali, naštěstí si ale udržují alespoň nějaké své zvyky, kulturní projevy a tradice apod. Jakou roli hraje pokrevní národnost? S částečným nahlédnutím do poznámek antroposofa Doc. MUDR. Ratmíra Zoubka, CSc. (1923 - 2015), které mi krátce před odchodem poskytl k volnému využití, uvažujme. Třeba Masaryk: po matce původu amerického, po otci napůl německého, napůl snad slovenského; rozhodně ne českého. Tím není popřena realita Duchů národa. Zdá se, že se člověk dostává do vlivu určitého Ducha národa, když se přestěhuje do krajiny jeho působení. Například Italové, pověstní svým sklonem k „dolce far niente“, se v Německu stávají jako „gastarbajtři“ velmi pilnými. Nedeterminuje je tedy jejich prvořadě pokrevní původ, ale ovlivňuje je německá atmosféra. Slavnou pařížskou malířskou školu na přelomu 19. a 20. století tvořili převážně malíři, kteří nebyli francouzského původu, ale pobývali v Paříži, aby je inspirovala tamní atmosféra (a jezdili tam asi hlavně ti, kteří k tomu měli předpoklady ze svého života před početím). Jestliže sokolové zpívali: „…a kdo se odrodí, čepelem v tu zrádnou hruď“, byli by tu čepel musili vrazit do hrudi svého zakladatele a také do hrudi T. G. M. Dodejme: Kolik významných cizinců ovlivnila jedinečná atmosféra Prahy – české a mezinárodní zároveň, o tom máme bezpočet příběhů prolínajících se staletími (od Rudolfa II. přes Mozarta a Čajkovského, později Steinera, až po Sira Charlese Mackerrase koncem minulého století a řadu dalších). Velikou kapitolu by tvořili Čeští bratři v Americe, odkaz Komenského podoby zednářství pro Ameriku, nasátí americké atmosféry Antonínem Dvořákem, kdysi čeští starověrci v Rusku aj. I na Svjatoslava Richtera, původem polovičního Němce a Rusa, měla vliv ukrajinská Oděsa, kde vyrůstal. Podobně Amerika na Sergeje Prokofjeva.
Přeceňování pokrevního původu člověka dovedl pak do nejtragičtější absurdnosti Hitler, když dával vyvražďovat Židy, Romy a chystal možná (?) vyvražďování dalších „méněcenných“ národů. Před ním ale i Engels psal o nutnosti "potřít v příští válce Chorvaty, Čechy a další slovanskou verbež". Stalin přemisťoval mnoho národů na základě etnického původu. Přemísťoval je takovým způsobem, že vždy přitom část z nich vymřela. Slovenský fašistický štát, loyální k Hitlerovi, poslal Hitlerovi do plynu tisíce Židů (většina slovenských historiků i veřejnosti se s touto temnou stránkou nevyrovnala čestně dodnes, možná i tím, že Slovensko nemělo a nemá své elity). A Putin dnes – kde to skončí? U Ukrajiny skončit nechce. Není proto nadnesená fráze, že na Ukrajině se dnes bojuje i o nás.
Posledními velkými a krutými transfery na základě etnického původu byla poválečná vyhnání Němců z Polska (8 milionů), z Československa (3 miliony) atd. V nějakém českém archivu, snad na ministerstvu vnitra, jsou dodnes seznamy osob určených po válce k „odsunu“. U některých z nich je v rubrice „předchozí bydliště“ uvedena např. Osvětim či jiné nacistické koncentrační tábory. Ani tato skutečnost neuchránila ty lidi od poválečného „odsunu“. (Podle dokumentů ovšem Himmler zamýšlel Slovany odsunout na Sibiř.) Srbové za vydatné podpory Rusů páchali roku 1999 etnické čistky v Kosovu atd., atd.
Stále ono nesmyslné zdůrazňování pokrevního původu bez ohledu na individualitu člověka. Ke konci jejich vlády nebylo ani v Přemyslovcích mnoho české krve. Josef Dobrovský neuměl ještě na gymnasiu česky. Bedřich Smetana se češtině doučoval až v dospělosti, ba i Krásnohorská a Světlá mu opravovaly českou dikci v Prodané nevěstě.
I kdybychom vycházeli z církevního dogmatu, že Bůh stvoří vždy novou duši v okamžiku početí (toto dogma bylo vyhlášeno na cařihradském koncilu r. 533, který popřel ideu reinkarnace; před tím křesťané počítali s prekoncepční existencí ducha a duše člověka; stoupenci Origenovi se na onom koncilu silně bránili proti novému dogmatu) - i kdybychom tedy vycházeli z onoho mylného církevního dogmatu, že Bůh stvoří vždy novou duši v okamžiku početí, neznamená to přece vůbec, že Bůh musí tu duši stvořit vždy jen podle vlastností rodičů. Katolická církev má naopak mnoho svatých mučedníků, kteří přijali křesťanskou víru proti vůli svých pohanských rodičů a těžce na to doplatili pozemským mučednictvím. (Pozn.: Masaryk před 1. světovou válkou odpověděl při besedě na Náchodsku na otázku reinkarnace jednoduše: Protože všechny naše povahové rysy nelze vyložit dědičností, je reinkarnace samozřejmostí.)
Jako příklad duchovního historického impulsu, který v praxi degeneroval, protože „idea nezvládla látku“, lze uvést různé excesy v husitských válkách. Hus napsal své hlavní dílo „De ecclesia“ právě r. 1413. Toho roku dal také napsat na zdi Betlémské kaple svých šest thesí (latinsky, německy a česky) s tím, aby si každý švec a každá pekařka učinili vlastní názor na to, zda jsou tyto these správné. Nejde ani o obsah těch thesí, ale o to, že si měl každý obyčejný člověk o nich učinit názor. To bylo do té doby naprosto neslýchané: Jen duchovní vrchnost rozhodovala, co je správné a co nikoli; drobty této své moudrosti - někdy i domnělé či mylné moudrosti - milostivě nechávala padat prostému lidu z kazatelny. Prostý lid si mohl učinit názor leda na to, jak okovat koně nebo uvařit povidla - rozhodně ne o věcech náboženských. Jan Hus byl tedy nepochybně jedním z prvních, ba hlavních reprezentantů duše vědomé, jejíž epocha začíná právě r. 1413. Potom však probíhaly husitské války způsobem, nad kterým by musil Jan Hus zoufale lomit rukama. Bylo by možno uvést velmi mnoho drastických episod. Uveďme jen tři:
1 I. Kantůrková cituje ze Starých letopisů, jak „Boží bojovníci“ vykopali mrtvolu Václava IV., a pak udělavše jemu korunu ze sena, pivem jej napájeli, pravíce: „však kdyžs živ byl, rád jsi s námi popíjel“.
2. Palacký líčí, jak při dobytí Chomutova Čechové „okrvavili se nejprve a nejvíce“. Počet zabitých a upálených toho dne udává se od 1363 až do 2500 osob (...). „Židé a Židovky ve městě, kterým slibována milost, když by se pokřestiti dali, volili prý raději skákat do ohně sami.“ Počet obětí povražděných husity za jediný den byl tedy zhruba desetkrát větší než počet všech obětí katolické inkvizice za několik století, kdy v Čechách působila. (Pozn.: V Bavorsku se dosud či donedávna říkalo, a jak vidno, ne nadarmo – Seš blbej jak husita.)
3. Husitský arcibiskup Konrád, mimochodem Němec! (nešlo vůbec o boj Čechů proti Němcům, jak to zkreslují „vlastenecké“ čítanky!) dal husitského kněze Martínka Loquise a jeho druha osm neděl krutě věznit a pak mučit katem tak, že jim propálil boky až ke střevům. 21.8. 1421 je vezli k upálení, kněze Martínka v sudu, aby cestou snad kázaje neporanil srdci věrných lidu obecného. Předmětem sporu byla otázka transsubstanciace (přítomnost Ježíše Krista ve svátosti eucharistie) a remanence (mešní chléb a víno zůstanou i po pronesení konsekračních slov zachovány a Kristus je v hostii přítomen svátostně a duchovně - „jako duše v těle"): Jan Žižka, stejně jako arcibiskup Konrád, byli transsubstancionalisty, kněz Martínek Loquis byl remanentistou. Žižka dal ostatně upálit stovky „bratří“ pro takové či jiné názorové rozdíly. Toto vše jistě není v souladu s impulsem duše vědomé a ostatně ani s jedním ze čtyř „pražských artikulů“, který žádal, „aby slovo Boží svobodně kázáno bylo“.
Mohlo by nás překvapit, že W. V. Humbolt požaduje, aby se historik podobal do jisté míry básníkovi a že oba mají mít fantazii. Napadne nás možná, že básník si vymýšlí, co ho napadne, kdežto historik má sdělovat objektivní pravdu. S tou objektivní pravdou to však mají historici těžké: zejména z novějších dějin lze nasbírat množství faktů a faktíčků, jenže historik je v pokušení vybrat z nich, co se hodí do jeho subjektivních předsudků. Tak například lze vybrat z období husitských válek taková fakta, která líčí tyto války jako války „chrabrých a hodných Čechů“ proti zbabělým a zlým Němcům (tak to bývalo podáno v čítankách První republiky). Nebo lze podat husitské hnutí jako revoluci proletářů proti majitelům výrobních prostředků (tak to líčily čítanky a učebnice v komunistické éře). Skutečně dobrý historik by neměl promítat do dějin své subjektivní předsudky, např. předsudky nacionalistické nebo „socialistické“. Měl by mít schopnost jakési objektivní fantazie, která se dovede vmyslit do toho, co bylo vůdčí ideou určitého historického fenoménu, a co bylo jen okrajovým jevem nebo znetvořením oné ideje. Něco podobného však platí i o básníkovi. Jeho básnická fantazie má vystihnout objektivní duchovní podstatu toho, o čem jako básník zpívá. Vezměme například Vítězslava Nezvala (komunisty protežovaného). To nebyl vůbec básník, nýbrž veršotepec, byť velmi dovedný. Ve své teoretické práci o básnictví se netajil tím, že jeho „básně“ či výtvory podobných veršotepců vycházejí ze zcela subjektivních, nahodilých asociací. Kdyby takový volně asociující veršotepec četl třeba slovo „lilie“; napadl by ho pěkný rým, třeba „co ti je? - Mordyje - Erinye - Harpyje - Pomyje.“ Na těch rýmech by mohl založit svou „báseň“. Kdyby takový veršotepec viděl květ skutečné lilie, dostavily by se u něj asociace na bílý dort rozporcovaný na šest porci nebo třeba na ohřebený palcát, zbraň z husitské doby, který měl také podobný tvar. Mohl by si také vzpomenout na to, jak se ve škole učil sestrojit šestiúhelník a jak přitom dostal pohlavek. Na takových subjektivních asociacích by mohl veršotepec, který je mylně pokládán za básníka, postavit svou… rýmovačku o lilii. Skutečný básník se však vžije do ducha lilie a napíše skutečnou báseň, nikoliv rýmovačku, o lilii. Fantazie dobrého básníka i dobrého historika vyciťuje objektivní duchovní skutečnosti. V takovém smyslu mohou mít k sobě blízko básník a historik: tato blízkost však neznamená ztotožnění. Například Friedrich Schiller nechává Pannu Orleánskou padnout na bojišti. Každý ví, že byla upálena: historik by nesměl takto dějiny pozměnit. Schiller však jako básník touto pozměněnou fabulí vystihl něco z duchovního poslání Panny Orleánské. I historik má vystihnout tuto duchovní fantazii jakousi „historickou fantazii“, ale ne tak, že by změnil skutečné pozemské události. Má je jen ukázat v pravém světle v pravé skutečnosti.
Jak asi podají budoucí historici ruskou invazi na Ukrajinu? Připomeňme, že i historické události jsou vytvářeny, ba výsledkem silových myšlenkových proudů. Myšlenky ale ovlivňují ba vyvolávají jak nějakou prvotní vnější událost, tak i její následky a třeba tvoří i reakci či vyrovnání se s nimi apod.. Není proto marné i naše vysílání podpory a lásky trpícím a vražděným bratrům Ukrajincům, i jejich zelenému vůdci Zelenskému. A všimněme si: Jak známo, zelená vzniká kombinací žluté a modré (znak Ukrajiny). Ale i jiná symbolika: zazelená-li se v přírodě něco, znamená to pro onu oblast nový život.
.oOo.
Další příspěvky zde aspoň 12 – 14 dní nehledejte. Budu lelkovat, poflakovat se a se terapeutovat na rekondičním pobytu ve Velkých Losinách, kde – podle vtipného vyjádření a vzoru Alfreda Strejčka – dopřeju duši prázdniny, alespoň ty komunikační. Říkala mi, že by je už chtěla. Tedy nebudu napojen na přístroje (leda na volant či příbor). Tělo naopak, po roce nečinnosti, se bude muset trošičku hýbat, nahnáno do tělocvičny a bazénu. Možná taky udělám zas povídání v hotelové jídelně jako loni, pokud by o to naše skupina stála. Pokusím se tam neudělat další faux pas jako minule, kde jsem se luxusně naobědval v prázdné připravené jídelně, a při odchodu jsem teprve začal potkávat jakési přicházející osvalené suverény s nízkými čely - sportovce, pro které to bylo připraveno. Jeden z nich tedy asi kvůli mně měl hladovku, to je zdravé. Další příspěvek by tu mohl být nejdřív po 22. 7., pokud mě napadne něco napsat. Anebo další díl o tom, jak je „duchovně“ ospravedlňována jasná vojenská nacistická agrese a anexe cizího území.
2025 ©