ROZHOVOR

ROZHOVOR s K. F.

Někde jste mezi své duchovní učitele jmenoval i Beethovena. Nenapsal přece žádnou nauku?

            Umělecké dílo, které vyvěrá z božských světů, je taky naukou, inspirací. Uvedu jako příklad jeden živý sen-prožitek paní Marty, jak si ho zaznamenala: „Jednou jsme s Karlem poslouchali buď Osmou či Devátou Beethovenovu. Jeho hudba mne tak pronikla, že všechno kolem zmizelo. Najednou jsem byla ve velkém chrámě, který měl tři lodi. Byl plný souznějících lidí a neviditelný orchestr dirigoval sám Beethoven. Hudba naplňovala chrámové prostory, nesla se vzhůru a zase zpět k lidem. Zněla mohutně a úchvatně. Najednou se ztišila, až zněla něžně, dojemně a tu jsem cítila, jak Beethoven celou silou své duše za všechny lidi prosí a vysílá své prosby k Bohu za spásu všech lidí. Jeho hudba zněla stále prosebněji, úpěnlivěji a s takovou silou víry a lásky v Boží pomoc. Pak najednou se postava Beethovenova vznášela vzhůru. Bílý šál vlál kolem jeho hlavy. Tu se jeho hlava dotkla nebeské klenby. Vztáhl obě ruce k nebi a roztrhl vší silou modro nebes. Nesmírné světlo naplnilo prostor kolem něho a ze světelné záře se dolů sypaly stříbrné hvězdičky, které zněly jako zvonečky. Lidem dolů se tak nesla nejkrásnější a nejněžnější melodie. Božská Láska, Radost a Krása byla darována lidem, neboť on, veliký Genius, ji snesl s nebes.“

            Prožíváním modlitby i čistého umění se duše stává potůčkem, který se leskne, zpívá, tančí, naráží, občas i vypění, ale nedrtí a hned se ztišuje a rozlévá do klidné šíře při vědomí, že v budoucnu, po neznámo jak dlouhé pouti, nalezne i nekonečnost moře.

Je krásné, když je někomu dáno umění takto poslouchat hudbu.

            Krásné ano, ale to není nikomu „dáno“, o to se musí trvalou touhou a pílí zasloužit. Není to jako poslouchat písničky. Chce to se ukáznit, rozhodnout se tomu věnovat, získávat určitou úctu k posvátnému umění a poslechovou cudnost, aby se roztržité ucho, navyklé pazvukům nynější doby, ztišilo k mysteriím hudby mistrů. Výše zmíněný prožitek mohl přijít po několika stovkách hodin soustředěného poslechu Beethovena a po určitém seznámení se s jeho životem, po učení se souznít s jeho duchem. Podobně u Schuberta, Smetany a jiných. Nejkrásnější „písničky“ pro mé ucho složil třeba Franz Schubert, Bedřich Smetana či Bohuslav Martinů. Pravda, i Simon a Garfunkel, John Lennon, Paul McCartney, bratři Gibbové, Burt Bacharach či Petr Ulrych.

Při poslechu si všelijak experimentuju. Vyplňuje-li mne hudba mocněji, pak skladbu poslouchám s rozšířením do prostoru, zkouším to v imaginaci napřed na bližší okolí, třeba na toho, s kým poslouchám, pak na město a stále šířeji, až mi zrovna třeba takový Beethoven může dunět i něžně se modlit celou sluneční soustavou, do které se s vlnami jeho hudby v představě rozšiřuji. Před mnoha lety jsem to říkal muzikologovi Vlastimilu Markovi. Ten se podivil, že toto ještě nezkoušel, že si třeba zkouší naopak představit si uši ve vzdálenosti několika metrů od sebe, jak vnímá hudbu z prostoru. To je taky zajímavé, je to postup zvenčí k sobě, pro sebe. V poslední době raději poslouchám hudbu z rozhlasu, protože vím, že v tu chvíli to se mnou poslouchá víc lidí a cítím se s nimi spřízněn, snažím se o svůj prožitek dělit v tu chvíli s nimi. To je moc hezké.

            Pro prostor meditace i umělecké tvorby je klima harmonie a radostnosti tím, čím je láska rodičů pro správný vývoj dítěte.

Jak se vám jeví dnes náš národ? Doléhá na vás taky pocit marnosti?

            Naše sebereflexe bývá někdy zjednodušující. Pohybuje se od pólu sebepřecenění a falešného sebevědomí (světáctví) - například mýtus „zlaté české ručičky“, až po paušální sebepohrdání („jsme všichni stejná banda“). Toho negativního jistě máme kolem sebe dost, a obzvláště dobře na to vidíme, když teď máme svobodné sdělovací prostředky. Leckdo, kdo je dnes vyděšený, nemá srovnání, protože dřív neposlouchal svobodná vysílání. Krom rozborů špatností, kterých je dost, se zkusme podívat se na sebe i střízlivě sebevědomýma očima. Mnohé dobré ke své škodě zapomínáme. Jak obrovský byl vzmach národního obrození; nedocenili jsme dosud heroický počin našich legií za první světové války, které se obrátily proti vzniku bolševického teroru a získaly nám tak oprávněnou úctu světa; opožděně oceňujeme naše hrdiny Britské královské perutě z druhé světové války (uvědomuji si, že slovo hrdina zní dodnes poněkud zprofanovaně, má vyprázdněný význam). Určitý impuls k národní sebereflexi vnesl do naší národní psychiky i poctivý zápas o odhalení nepravosti Rukopisů. Vědomí vlastní morální síly národa, který to dokázal, byť ne hned a ne snadno přijmout, to není málo. Který ze sousedních národů by cosi takového dokázal přiznat? Takoví Rakušané dodnes nechtějí slyšet o větším porozumění Prahy Mozartovi, než se mu dostalo ve Vídni, ani o tom, že několik posledních symfonií, připisovaných Josefu Haydnovi, pocházelo z pera našeho Pavla Vranického a Haydn je měl jen opsané. Který národ má tolik světoznámých hudebních skladatelů v poměru k počtu obyvatel?

            A v poslední době? Jak se třeba od Listopadu posunulo vnímání a postoje vůči našim postiženým spoluobčanům, kteří byli dříve separováni způsobem horším než rasismus? Jak se dnes dokážeme objektivněji a bez křeče podívat i na naše násilí při odsunu sudetských Němců nebo neprávem odsunutých  německých antifašistů? Jak jsme (skoro) zvládli třídění odpadu, čistotu veřejných záchodků… - i to je dobré si uvědomovat, nejen růst hulvátství v podnikání i na silnicích, vulgaritu v televizi, zabírání krajiny krabicemi skladů a marketů, devastaci kultury a mnoho dalšího, s čím se denně setkáváme.

            A vnější podmínky? Máme dnes navenek optimální situaci, jaká v našich dějinách ještě nebyla. Po celém tisíciletí zanikla expanze německé říše; zaniklo století ruského imperialismu, který nás tolik zdevastoval; ustaly půtky mezi mocí světskou a církevní i mezi církví katolickou a těmi církvemi, kterým v ní bylo oprávněně dusno a tedy se utrhly se svým pojetím z jejího řetězu; nejsme už hříčkou mezi velmocemi Západu a Východu, ale plnohodnotným článkem jednotného bezpečnostního systému, jaký tu ještě nebyl; netáhneme s sebou břemeno destrukce sudetských Němců ani se už vzájemně nehašteříme se Slováky; nepřetahujeme se s Polskem o Těšínsko ani s Maďarskem o jih Slovenska; po Karlu IV., Jiřím z Poděbrad, T. G. Masarykovi jsme měli v čele státu politika a státníka světově ctěného a uznávaného. Poprvé v historii nemáme kolem sebe nepřátele ani napětí. Prožíváme bez přerušení už přes dvě desetiletí prosperity a životní úrovně, jaká v této zemi ještě nebyla. Pokud si to neuvědomíme a utopíme to ve stupňování požadavků a v nespokojenosti, a pokud se nevyrovnáme s totalitní minulostí, čekají nás horší časy. Jak kdosi řekl – Národ, který se nevyrovnal s minulostí, si ji bude muset zopakovat.

            Nic nás tedy neohrožuje? Většinou sami cítíme, že ano. My sami. Dnes již není doba, kdy nositelem zla v Evropě byla nějaká státní ideologie. Zlo se přestěhovalo do nás, našich individualit. Současná doba útočí na naši naivitu, pudy a sobectví zase o něco rafinovaněji. Nemáme už jednotného a stmelujícího nepřítele v nějaké mocenské ideologii, ale ve svodech. Nepřítel není už v agresi, ale v lákadlech. Nedává bídu, nesvobodu a útrapy, ale blahobyt a rozkoše. Sotva jsme se vymanili z městnání neukojených tužeb za dob reálného socialismu, otevřel nám náruč kapitalismus, na který nejsme připraveni. Sami dobrovolně jsme se stali novou hříčkou nových možností. Nynější kapitalismus je totiž už jiný, než jak jsme si ho v naší izolaci představovali od nějakých šedesátých let…

            To souvisí i s naší nezralostí občanskou. Neseme si v sobě apatii k vlastní angažovanosti. Pravda, naše nynější politika je nemocná, lze ji uchopit jen jako projev sociální patologie, politický establishment je v krizi a vyčerpává se jen bezskrupulózním bojem o moc. Naše protiváha k aroganci moci politiků, nutná zdola, od občanské společnosti, ale téměř nefunguje. Politikům to samozřejmě vyhovuje, protože společnost vyklidila své kontrolní pozice (samozřejmě krom brblání u piva či v křesle u televize). Kvalitu našeho života očekáváme jen od těch nahoře, od kterých se ale zároveň s opovržením distancujeme. Jsme pohodlní se angažovat a tím si sami vytváříme pocit bezmoci. Považujeme své občanství za pouhý průsečík poměrů bez vlastních aktivit a praxe. Sociolog Jan Hartl o tom napsal: „Je třeba jako ideál stavět to, že politika vyrůstá od komunálního, přes regionální po parlamentní. Nemůže trvale zůstat odtržená. Důležité je, aby se tyto světy propojily… Často se říká, že jsou na vině politikové, ale tady jsme na vině my, občani. Jsme jako ovce, necháme si všechno líbit a máme pocit, ať se o to starají nějací odborníci. Ale tady neexistují žádní odborníci na politiku. Politolog není odborník na to, jak se má dělat politika, stejně jako lékař není odborník na zdravotnictví – pouze ze zdravotnictví žije. Ani pošťák není odborník na poštovní služby… My jsme prostě zvyklí, že všechno udělají odborníci. A my tak odtažitě, nazíravě, budeme koukat na televizi a konstatovat, že to jsou blbci, protože to dělají špatně. Ale blbci jsme my, protože jsme ještě nepochopili, že i tohle je náš úkol.“

          Ale přijmout zkoušku nebývá snadné, ba je to asi jedna z nejtěžších věcí?

            To ano. Některé zkoušky jdou až na dřeň naší osobnosti. Ani toho se ale nelekejme! Zlo musí přijít, aby bylo poznáno. Musí se projevit v úrovni, ve které působí. Naším úkolem je odhalovat jeho tvář a oddělit se od něho. Síly, které jsme pěstovali a nechali vyzářit na okolní bytosti, nás poznamenaly natolik, že jsme na ně citliví i z druhé strany – ze světa k nám a zraňují nás. Přijímejme je s pokorou a odevzdávejme je Kristu. Ten je přijme, vždyť jeho Láska přišla na svět, aby pomáhala odpouštět a rozpouštět zlo, které jsme si vytvořili. Jeho Láska může osvobodit duši a srdce každého z nás a v každé době. Odevzdáme bolest či rozhořčení Kristu jako svému božskému Bratru a naše duše zůstane na chvíli prázdná, bude se nám zdát, že milost uklidnění nepřichází. Ale Kristus čeká, až duše vybojuje vítězně svůj boj se zlem, až si ho poctivě uvědomí. Nic z toho nesmí v duši zůstat. Kristova síla působí v duchovním Já člověka a tím člověk svou duchovní vůlí odstraňuje zlo ze své duše. Pak přichází Milost. Duše je naplněna Láskou Krista, nejen naplněna, ale zaplavena, že v ní není místo pro jakoukoliv negativní myšlenku nebo cit. Je prozářená láskou, která působí i na rozpouštění zla v okolí. Takovéto chvíle posilují naši duši k dalším zkouškám. Každá prožitá zkouška dává duši síly, aby nehledala pomoc a inspiraci ke svému jednání jinde než v Kristu, aby se netrápila nánosy minulosti a nesnažila se jen prolhat ke správnému řešení životních situací.

Co když se to nepodaří, co když máme v sobě zlobu, kterou neumíme zlomit?

            Zkoušky přicházejí neočekávaně a žádají vítězství vyššího Já. I když neobstojíme, nepropadejme smutku, ale jasně si uvědomme chybu, která způsobila pád. Uvědomíme-li si ji správně, dostaneme sílu ji příště překonat. Jen pravda nám dá svobodu a osvobodivý pohled na vše. Není možné žít ve lži a chtít poznávat Pravdu.

            Zkouškami procházíme nejen proto, abychom dokonale poznali své chyby a zátěže, ale abychom dokázali i v každodenním životě a ve všední práci spoléhat především na boží pomoc a sílu a inspiraci k myšlení, postojů, reakcím, činům.

            A co dělat se silami zloby, záští, odporu, žlučního hněvu, ironického posměchu a veškeré nelásky, které vystupují z našich niter? K mrtvé, bezcitné a hluché duši nemohou povzbuzující božské síly proniknout. Je proto v prvé řadě potřeba si je hned uvědomit a zničit silou duchovní vůle a Kristovy Lásky. Jeho Láska se musí v nás stát živou silou, která postupně vše proměňuje. Máme-li v sobě zlobu či nenávist, musíme ji poznat a proměnit. Jak? Nejdříve chvíli sebezapření a pak si přesně uvědomíme, co na tom druhém nenávidíme. Pravdivým přemýšlením pak zjistíme, že nenávidíme své vlastní myšlenky a představy. Je to nenávist našeho nižšího já. Neustále se učíme poznávat zlo, které je schováno v hlubinách našich duší. Buďme za to vděční, že prožíváme situace, kdy naše zlo vystupuje na povrch a kdy ho můžeme poznávat a odkládat. Odkládejme ho klidně, až se objeví, abychom nemuseli jednou prožívat bolest nad tím, že nám čas, darovaný k tomuto účelu, uplynul marně. Jde to třeba pomalu a s pády, ale pokud nezahálíme a dáváme duši i vyšší pokrm, nesytíme ji odpadky světa, pak více cítíme, jak je Kristus trvale s námi.

            Pády snažícího se člověka mají cosi společného: Po chybném konání se nejprve dostaví bolest, že jsme zase klesli do vleku negativních sil a opustili stav tiché radosti a klidu, který jsme při všem konání kdesi v pozadí aspoň tušili. Pak si znovu s bolestí uvědomujeme ubohost a neschopnost naší duše okamžitě se vyprostit z negativních inspirací, kterým jsme podlehli. Ještě pomalu se sbírá duše k boji s negacemi, chvílemi se jí nechce, kolísá. Ale přece se vzpamatuje a negace přemůže. Uvědomuje si, jakou pomocí je síla Kristovy Lásky a odpuštění a že v ní může nalézt vždy první pomoc.

…

Míříte k tomu, že ne každé povídání o lásce a svatosti je opravdové, že?

Ano. U některých svátečně věřících, které jsem potkával třeba i na poutních místech, jsem si všiml jakéhosi společného rysu: jako by jejich obličeje – pardon, zní to komicky – byly napumpovány na mnoho atmosfér, připomínaly mi nafouklé břicho se zaraženými plyny. Všímal jsem si této zvláštní odulosti dlouho, až jsem pochopil: mnozí chtějí být navenek správní věřící, vnějškově žít „jak se má“, ale své negace stlačují a štosují kamsi do nevědomí a falešně je obhajují. Neprojevují se pravdivě, je tam rozpor cítění, myšlení a jednání. Mívám dojem, že kdyby se do jejich obličeje (duše) píchlo, vytrysknul by gejzír nějaké nečistoty. Bývá tam nepřiznaná pýcha a mnoho podobného. A nutná otázka – nejsme v něčem také takoví?

Jedna bigotní katolička-lékařka agituje jistou starší osobu, která kvůli artróze ujde jen pár set metrů, ve „svaté horlivosti“ na několikakilometrové poutě, aniž by ji zajímal zdravotní stav pacientky. To je typický příklad chování takovýchto vnějškově náboženských lidí. Dascalos říká, že takto přežívající ego je takový podvodník, že dokáže manipulovat situacemi, kde bychom to nečekali. Dává často přednost oblastem, kde bychom ho nepoznali a kde se může realizovat, aniž by byla poznána jeho ďábelskost. Nejlepší příklady takových úskoků lze nalézt ve vnějškovém náboženství a v psychoterapii. Mnozí nábožensky bigotní pohlížejí sami na sebe v moralizujících kategoriích, které se vyznačují buď nafouklostí nebo splasklostí. Jak to? Nafouklost náboženského sebevědomce je bohorovně přesvědčená o své nejlepší orientaci, síle a vyvolenosti (viz Ježíš o farizejích). Pokrytecká pýcha má ale svou druhou stranu mince – přikrčenost, „červíčkování“, pocit viny. Je to klamná prevence, aby si to s pánembohem nerozházeli. Skleslost z viny u nich nepředstavuje zdravé, přechodné výčitky svědomí, nutné ke korekcím svého jednání. Pocit viny je splasklá bigotní nabubřelost, vedoucí k tvrzení, že jsem hříšník a zasluhuji peklo. I to je podoba egoismu, nevíry, zatracenosti. Jak opačný příklad je postoj Ježíše k Maří Magdaléně. I pocit viny je pohodlný: udržuje člověka v pohodlném zajetí chyb a zkostnatělých názorů a blokuje změny k lepšímu. Takovýto náboženský egoismus se neustále nadouvá a splaskává jako nafukovací balónek a nedbá na pravou vznešenost a svatost Krista. Nedbá, že Duch může všechny naše chyby proměnit v dobro. Marnotratný syn může vše poznat a nastoupit cestu k Bohu.

            Dobro a láska musí vzklíčit v člověku samy pro sebe, ne z nějakého vykalkulovaného sebestředného cíle nebo ze strachu o svou budoucnost. Láska, krása a dobro je cíl, ne prostředek k vlastní blaženosti.

/Částečně převzato z knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště, Nakl. MALVERN Praha/