SKUTEČNÁ SÍLA A SKUTEČNÁ KVALITA ZNÁ I POKORU. - CO JE TABU V NAŠICH MÉDIÍCH? - JEDNOU BYLO HRDINSTVÍ NAŠICH HOCHŮ SLEDOVÁNO DENNĚ SE ZATAJENÝM DECHEM. A KÝM?

Díval jsem se nedávno  na Artu na sympatickou 29letou černošskou
zpěvačku z JAR, Pretty Yende, která účinkovala v červnu 2016 v Praze.

Ptali se jí na její kariéru. Říkala, že když jednou, snad z televize v letadle, snad až v 16 letech, slyšela poprvé operní zpěv, bylo to jako nadzemský zázrak (příznačné - bylo to nad zemí v letadle) a pak se zeptala svého středoškolského učitele, zpívají-li to nějaké duchovní bytosti nebo lidi. Odpověděl, že lidi. Ptala se, jak se to jmenuje, a poprvé slyšela slovo opera. Tak mu řekla, že to chce dělat. Usměrnil ji, že je výborná studentka, ať se drží svého účetnictví. Nenechala se usměrnit a po pár letech už byla světově známá.

V její živé minice a gestikulaci není ani stopy po samolibě se předvádějících gestech a pózách, kterým propadá, odhaduji, kolem 90 % operních zpěváků (astralita převáděná do fyzických pohybů). Má přirozenu gracii a eleganci. Snad se dá nejlépe vystihnout slovem opravdovost. V dalším textu trochu odbočím.

Jaký je opak opravdovosti, se kterým se setkáváme v našem životě?

Je těch opaků víc. A zase z různých oblastí.

Vezměme si v tomto článku oblasti dvě:

- náš vztah-nevztah k našim legionářům

- náš vztah-nevztah k realitě, když máme všechno jen "jakoby".

K LEGIONÁŘŮM:

Myslím, že ta netečnost vůči nim je neujasněně transformovaná komunistická propaganda, která se lidem "zažrala pod kůži", vždyť víme, jak jsou i dosud v mnoha věcech zpracováni (Rusko - "však oni přeci jen..." X Amerika - "pozor na ně, chtěli by nás pohltit...") - uvažoval takhle Jan Bouzek coby někdejší předseda AS, Karel Samec i další. Je to i české přikrčenectví a opatrnictví, že lepší být otrokem někoho zlého ale známého, než být svobodný s někým příliš velkorysým a svobodu ponechávajícím. Té se lekáme, protože je v ní i odpovědnost...

Možná bychom tu nebyli, nebýt našich statečných hochů v legiích. Pomohli k výsledku První světové války i tím, že na dlouho statečně blokovali v Rusku pohyb 400 000 vojáků, hlavně německých, kteří tak nemohli být zapojeni do bojů.

Ocitujme si část pojednání z internetového programu o televizním pořadu, věnovaném našim legiím. Ve školních skriptech VŠE jsme měli, že to je "černá kaňka na mapě československo-sovětských vztahů". Ve skutečnosti je to jeden z mála zářivších bodů našich dějin. "Osudy legionářů jsou filmařsky téměř nepopsaný list. Režisér Petr Nikolaev se navíc o historická témata zajímá dlouhodobě a reflektuje je i ve své filmařské práci. A protože jeho dědeček byl legionářem (byť ne v Rusku), přišlo s blížícím se stým výročím bitvy u Zborova téma na stůl takřka samo. "Je nepochopitelné, že kolem legií je u nás tak hluboké mlhavo, ne-li přímo temno. Přitom se jedná o možná nejzajímavější a nejzářivější kapitolu našich novodobých dějin. Dnes máme profesionální armádu, ale kdyby došlo na lámání chleba, kolik dnešních mužů by vzalo do ruky zbraň a šlo odvážně a odhodlaně bránit svou zemi? Film sám to sice změnit nemůže, ale může něco důležitého ukázat," myslí si Nikolaev. Až na jediný, době poplatný pokus, zatím žádný český filmař nenatočil bez serv ítek fascinující příběh, v němž tisíce kilometrů transsibiřské magistrály ovládalo pár desítek tisíc Čechů a Slováků, kteří se jako jediní vzepřeli bolševikům, střežili zlatý carský poklad, uchvátili Ameriku a i díky nim mohl Tomáš Garrigue Masaryk při rozdávání karet pro nové uspořádání poválečné Evropy získat u amerického prezidenta podporu pro vznik Československa. Amerika sledovala sibiřskou anabázi československých legionářů se zatajeným dechem takřka v přímém přenosu, nejvýznamnější deníky do oblasti vyslaly své zpravodaje. Každý týden přinášely Američanům noviny zprávy z dění na Sibiři, nejvlivnější světoví politici včetně amerického prezidenta Wilsona nešetřili na adresu našich legionářů slovy obdivu a respektu. V Česku je fascinující příběh československých legií v Rusku, včetně jejich pouti kolem celého světa domů, zahalen takřka neprodyšnou mlhou. Masarykovská republika legionáře sice vynesla na piedestal, přesto mnozí skončili jako ztracenci ve vlastní zemi. Hitler a po něm i Gottwald a jeho následovníci je pak srazili k zemi docela. Těm, co přežili, přichystali mocní namísto úcty a vděčnosti život v zapomnění a opovržení. Ani čtvrt století po pádu komunistického režimu se mlha příliš nezvedla. Chceme to změnit a přinést českému i zahraničnímu publiku neuvěřitelné příběhy odvahy, rozhodnosti a lidskosti, přitom schopnosti nekompromisně v zájmu přežití všech spravovat svěřené nebo dobyté území. Chceme ukázat osudy a odvahu našich vojáků v nepředstavitelně obtížných okolnostech, v nichž se tříbily i lámaly charaktery, i vliv československých legií na tehdejší světové a evropské dění. A nejsme sami, kdo si myslí, že je to potřeba."

 K NAŠÍ JAKOBYREALITĚ A JAKOBYZODPOVĚDNOSTI ZA SVÉ JAKOBYŽIVOTY:

Nedávno jsem se zeptal prodavačky, co mi ukazovala nějaké jakobyprospekty a nabízela mi je jakoby domů, zda si je můžu vzít opravdu nebo jen jakoby. Nepochopila. Rozeberme si toto chorobné až epidemické zaplevelení naši mateřštiny oním jakoby snad trochu esotericky. Nebo že by jen jakobyesotericky? Čiší  mi z toho odtržení se od přímého vnímání reality, jakési opatrnictví, aby si mluvící příliš nezavdali se skutečností, a zároveň snad i sebezalíbení, které se udržuje v sobě a nechce se mu vyjít k logice reality či jednoduchosti tvrzení. Strkají si tam kus sebe, svého "ohodnocení" či znejistění věci tím jakoby. Nebo lenivost k přímému úsudku, projev jisté mentální malátnosti či opatrnictví. Tedy kus naší hloupé nepatřičné seberealizace se bezděčně pokouší tím osobně hodnotícím "jakoby", distancovat od neosobní jednoduché pravdy. Je to jakási obranná, zaštiťující, do sebe se uzavírající rétorika, okupující a zaplevelující náš jazyk. - Jistě že toto slovo má své oprávnění a lze ho někdy použít, ale jen tam, kde má smysl, a ne v každé větě.

Ubývá nám v národě rapidně lidí. Snad o čtvrtinu.

Aspoň těch opravdových, reálných. Odhaduji že až tak o čtvrtinu. Tu tvoří ti, co už tu jsou jen jakoby. Tedy vše vidí kolem sebe jen jakoby, pak jsou taky rozbředlí do neurčitosti tohoto slova i životního pocitu. Nevím, zda sčítací archy při sčítání obyvatel by neměly namísto rubriky třeba o víře zavést dělení na reálné obyvatele a ty, co tu jsou jen jakoby. Hm, mají vůbec dostávat skutečnou mzdu či důchod? Nestačily by jim jen jakobypeníze? Třeba papírky z novin či balicího papíru? Aha: Už vím. Až mi bude zas policista sdělovat, že mi dá jakobypokutu, snad se můžu rozjet. Nemluvě o tom, že vše je dnes "o něčem" nebo super a paráda, bez ohledu na to, jde-li o zdraví, prospěch, výsledky, krásu, hubnutí, tloustnutí, oblečení, erotiku, přírodu, čistý vzduch, počasí či vydařené křtiny, svatbu či funus. Jsme jen jakoby-občané.

Tentýž znak totiž neseme i v myšlení o věcech veřejných.

Jak napsala do LN z 6. 4. 2014 Kristina Březinová, socioložka zaměřující se na politické postoje a hodnoty, politické chování, národní identitu, politickou psychologii, na hodnotové orientace ve společnosti apod., je pro nás v současnosti typické, že tabu dnešní doby je osobní odpovědnost jednotlivce. V médiích je v podstatě nepřípustné psát o tom, že lidé mají za sebe odpovědnost. Tato odpovědnost není dnes ani vnímána, ani uvědomována. Píše se často a hekticky o nezaměstnanosti, sociální bídě či údajně nepříznivých sociálních podmínkách. Chybí to podstatné – že máme za sebe odpovědnost. Kde se píše o těch, kteří se – jistě že jen v některých případech – odmítají svobodně, na základě svého rozhodnutí, stěhovat za prací (v systému někdejších umístěnek se nás nikdo neptal), jiní odmítají po určitý čas dojíždět za prací (rovněž jistě že ne všichni), mnohým chybí zájem se rekvalifikovat, nepídí se po tom, jak si zvýšit finanční gramotnost a vyhnout se tak zadlužení. Cítí se pak bezmocní, bezradní – a zlobí se na stát.

A co nám brání vstupovat s dotazy a připomínkami do sekretariátů politických stran? Raději si pohodlně řekneme, že stejně nic neovlivníme. Nevěříme, že by se něco změnilo, kdybychom se dejme tomu dostavili do prostředí strany a začali se vyptávat jejích představitelů, uvědomují-li si ten či onen problém a jak a proč budou v tom či onom hlasovat. Právě vinou laxnosti a pasivity širokých vrstev se stranictví stalo mocenským podnikem. Raději se vztekáme u televize na tu špínu nahoře. Zlo se ale rozšíří jen tam, kde slušní zůstávají pasivní či leniví. To jsme si dosud neuvědomili, je to nepohodlné, vzít na sebe svůj díl demokratické odpovědnosti. Popletli jsme si po Listopadu iluze a ideály - a obojí už nemáme.

V takovémto ovzduší se pak dobře daří „vizionářskému inženýrství“ politiků Zemanova typu, slibujícímu „akce čisté ruce“, „ vyčistění republiky od mafií“ apod.. Opět a opět se naivně domníváme, že to udělá někdo shora za nás. Zeman totiž hraje na strunu, oblíbenou již starým režimem vůči „nepřátelům režimu“: Když se vám něco nelíbí, odstěhujte se, zmizte, neobtěžujte, nerušte „klid na práci“. Je to koneckonců váš problém. Když máte jiný názor, než já, pak jste tupci, idioti, hlupáci, rozvraceči nebo máte psychiatrickou diagnózu.  Zemanova rétorika stojí pouze na vymezení se vůči nepříteli a na jeho zesměšnění. Vytvořit nějaký nástin do budoucnosti , spíše jen jeho zdání, dokáže Zeman jen pokořením názorového oponenta. A tak je nakonec s podivem, jak jsme se tu po těch deset let, co na Vysočině rozjímal, kupoval becherovku či brázdil rybníky v neckách, mohli jako země bez něho vůbec obejít.

Zatímco pravicoví politici stavěli donedávna svou rétoriku na varování před komunismem (že by nemělo smysl?) a své kroky národu nevysvětlovali, levicová scéna Zemana, Paroubka či Sobotky  tak dlouho zdůrazňovala tíživé sociální podmínky a bídu části obyvatel, až se jí povedlo i ve střední třídě zakořenit pevný pocit, že si žije velice špatně a že je na ní páchána ukrutná křivda. Voliči levice se cítí být „ožebračováni“ pravicí – ta je pro ně démonickou silou „okupující“ naši zem.

Síla, která nezná pokoru, mívá vratké nohy.

Být slušný, přiznat se ke své chybě, dát za pravdu i oponentovi v diskuzi, umět si udělat legraci i ze sebe, je u takových projevem slabošství. Paradoxně to uměl ten jediný na špici našeho národa, který byl schopen nabídnout určitou vizi. A pouze on jediný ve druhé polovině minulého století získal našemu národu světovou úctu a vážnost. To mu jeho následníci, ztělesňující aroganci a důležitost samu, nedokážou odpustit. Vstřícnost berou jako ponížení či hloupost. Zeman v podstatě v každém svém projevu vystupuje z pozice své síly (někdy s trochou vratké stability) a neopomene připomenout malost a ubohost nepřátel. Sílu, která nezná pokoru, oceňovali i mnozí příznivci Václava Klause (ješitnost a arogance coby synonymum síly a pevnosti a prezidentování na úrovni). Síla zde začala legitimizovat jednání. Ne náhodou si jsou s Putinem tak blízcí. Takoví spatřují svou roli v tom, že by jim měl národ naslouchat a chápat je, nikoli aby sami naslouchali. Mají národ k dispozici pro sebe, nikoli sebe k dispozici národu. Jsou tedy též jen jakoby prezidenti. Opět ona zavedená tradice KSČ, kdy jsme v osmdesátých letech žertem konstatovali, že strana a vláda by potřebovala vyměnit národ ke své spokojenosti.

Takový člověk se, chtě nechtě, stává určitým společenským vzorem jednání. Zejména pro ty, kdo pojímají svět i pravdu jen jakoby. Právo jako takové je nahlíženo už ne jako akt spravedlnosti, ale jako akt demonstrace síly. Skutečnost, že je adorována „síla“ (spíše to, co takto vystupuje) navíc ještě ukazuje, jak moc jsou mnozí voliči frustrováni. Klaus, Zeman či někdo na tento způsob je pak tím, kdo to za ně „všem nandá“. Jenže nandá taky jen jakoby.

Když poslankyně KSČM Semelová tvrdila, že justiční vražda dr. Milady Horákové byla v podstatě řádným právním procesem, divili jsme se mnozí – Kdo do toho parlamentu tuhle ženskou volil? A  jak se s tím ti ostatní vypořádali? Jak vidno, mnozí z nás se domnívají, že práci „hlídacího psa demokracie“ by za ně měl plnit někdo jiný. Snad nějaké ministerstvo morálky, ale hlavně aby to bylo shora a bez našeho přičinění. A kdo, jaká instituce, se za nás má o to starat? A kdo by tam měl kandidovat, když my, tzv. slušní, se nechceme potřísnit špínou politiky? Chceme od kohosi shora vytvořit demokracii jen k tomu, abychom ji konzumovali, bez jejího udržování a vlastní zodpovědnosti. Máme demokracii jako rámec, formu, ale obsah nevyplňujeme. A tak raději volíme ty, kdo tvrdí, že vědí, jak se se všemi neřádstvy vypořádají. My si lenivě zůstáváme ve svém „jakoby“.