Řekl jsem jednou před kolegou o stíhaných lidech, jako byli vězni svědomí, sokolové, skauti, letci RAF a jiné skupiny, že se snažili, aby byl svět lepší. Následoval úšklebek (přeci není naivní a věděl dobře, že svět je špatný). Právě takovíto lidé se svým apriorním skepticismem jsou tím pasivním středem, marais, který zakonzervovává špatnost. Je z duchovní vědy i odjinud známá pravda, že branou k poznání něčeho opravdového je úcta. Chceme poznat lepší, ba krásné stránky našeho národa? Buď může následovat skeptický úšklebek, nebo úcta, která k tomuto poznání nitro připraví. O jednom z těch, kteří se přičiňovali o náš lepší svět - a kdo chce vidět, uvidí že je, alespoň po zevní stránce, skutečně lepší než před třiceti, padesáti či sto lety - je následující český dvaadevadesátiletý hrdina, pan Jiří Navrátil.
Morseovka nás zachránila před koncentrákem i před popravou, říká místostarosta skautů
Jiří Navrátil (uprostřed) na táboře Vodní Dvojky v roce 1968, kdy došlo ke krátkému oficiálnímu obnovení skautské organizace. | Foto: archiv Jiřího Navrátila, skaut.cz První místostarosta Junáka – českého skauta Jiří Navrátil (92) nerad hovoří o svém věku. V legendárním oddílu Pražská Dvojka ho vedl Jaroslav Foglar, zažil také boje v Pražském povstání, zatčení Gestapem, pokus o protikomunistický puč i 11 let těžkého žaláře, které si za něj musel odsedět, dělnické profese, sledování Státní bezpečností, návrat svobody. Nedávno zažil i jakési malé déjà vu - to když příliš horlivý policista zakázal skautům zpěv hymny na Hradě. "S horlivými policisty tu už je zkušenost. Pak přijdou horlivé domovní důvěrnice a uliční výbory, prokurátoři a soudci a nakonec bachaři – všichni, kdo se horlivě snažili udělat nám ze života peklo. To už tu bylo," říká pro Aktuálně.cz.
O prvním místostarostovi Junáka – českého skauta Jiřím Navrátilovi se lze na stránkách Ústavu pro studium totalitního režimu dočíst, že se narodil v říjnu 1923. Nutně to však vypadá jako překlep, zvláště setká-li se s ním člověk osobně, vidí jeho svižnou chůzi, slyší jeho mladý hlas, zažije jeho sžíravou ironii a dozví se, co všechno má na práci a proč je velmi obtížné dohonit ho pro rozhovor.
Když se ho opatrně přeptáte na věk, žene vás rázně: "Ale dejte pokoj s číslovkami! Kdo by je bral vážně? Vadí mi, když mi je každou chvíli někdo vnucuje!“
Svou skautskou činnost nejprve bagatelizuje slovy "skautuji hlavně u psacího stolu a na schůzích a občas kladu věnce". Na dotazy, kdy se naposledy účastnil skautských akcí, kdy naposledy spal ve spacáku pod stanem či kdy naposledy jedl z ešusu, se pobaveně směje představě, že bude odpovídat „naposledy před deseti lety“.
"Skautských akcí se samozřejmě účastním stále. Vestanu a ve spacím pytli se občas vyspím na některé Lesní škole pro skautské vůdce, pozvou-li mě na přednášku. Z 'ešusu' zásadně nejím už od svých nováčkovských dob, takový císařsko-rakouský výraz byl pronásledován. Měli jsme prosím jídelní misku. Jsou to sice dvě slova, ale doložíme si je. Do řady na jídlo si s ní občas stoupnu – ovšem je teď mnohem onačejší, nerezová," usmívá se.
Krom toho stále píše a rediguje články, překládá a plní spoustu povinností plynoucích z postu prvního místopředsedy Junáka. Kdo při tomto výčtu znovu zapochyboval o jeho věku, toho může přesvědčit další položka v jeho přebohatém životopise - jeho skautským oddílovým vedoucím byl v Pražské Dvojce sám legendární Jaroslav Foglar.
"Foglar byl skautský vůdce a vedl oddíl podle skautských zákonů a pravidel. I jeho knížky jsou jakýsi výčep skautingu přes ulici a ten se díky jim udržel v povědomí generací chlapců i děvčat v dobách nesvobody," vzpomíná a dodává, že skauti vzdor nacistickým a komunistickým zákazům nikdy nepřestali pracovat, včetně Foglarovy Dvojky a mnoha dalších ilegálních oddílů v Čechách a na Moravě.
Většina z nich vyvíjela úspěšnou protinacistickou činnost a velice aktivně se účastnila Pražského povstání. "Nesmělo se ovšem o nich čtyřicet let mluvit, byla to totiž protiněmecká činnost nekomunistická. Komunisti hlavně zakládali ústřední výbory," říká Jiří Navrátil.
V roce 1944 byl spolu s dalším skautským vedením zatčen Gestapem. Před koncentračním táborem je zachránila morseovka, díky níž se domluvili na společné výpovědi. Brzy si měli tuto dovednost zopakovat. O čtyři roky později jim totiž šlo znovu o život, tentokrát díky novým komunistickým vládcům.
Zatímco valná část Čechoslováků se nechala zmámit jejich sliby o šťastných zítřcích, studenti bili na poplach. Po tzv. Vítězném únoru 25. února 1948 uspořádali protestní pochod na Pražský hrad. Mezi asi pětitisícovkou statečných byl i Jiří Navrátil. Až na Hrad se mu však projít nepodařilo, v tu dobu již proti průvodu brutálně zasáhli esenbáci.
"Ti v čele našeho pokojného studentského průvodu, kdo se dostali až na Hrad, vzpomínají, že když se na ně pohotovostní útvar komunistické SNB vyřítil, začali zpívat státní hymnu a oni se zastavili. Pak ovšem zaútočili znovu."
Jednalo se už o druhý pochod, podle jeho slov byl o to obdivuhodnější, že už bylo vše ztraceno. "Gottwald už provolával: 'Právě jsem se vrátil z Hradu!' a ulicemi pochodovaly ilegální ozbrojené milice."
To byl ovšem teprve začátek. Současný místopředseda Junáku se poté účastnil pokusu o protikomunistický puč v květnu 1949. V noci na 17. květen 1949 byla víc než stovka starších skautů připravena v několika klubovnách na akci. Ovšem marně čekali na příslušné pokyny. Mezitím totiž už začalo zatýkání. Ráno se jim pak podařilo nenápadně se rozejít. Většinu se podařilo utajit, zatčeno bylo asi třicet lidí; před Státním soudem , jenž chystal skautský monstrproces, jich stanulo dvacet osm.
"Pokus o povstání byl nesmysl. To už dneska ví každý. No jo, dneska už jsou všichni chytří,“ říká Jiří Navrátil. „Jenže už viděli, jak sověti zatočili s Maďary či Poláky. Tenkrát se i zkušeným politikům leccos jevilo jinak. Neuvědomili si, že ruské impérium se své kolonie nevzdá, naivně věřili na demokracii. Plány skupiny důstojníků na obnovu demokracie tehdy nevypadaly tak naprosto pošetilé."
Mezi souzenými nechyběl Jiří Navrátil. Strach ze smrti prý neměl.
"Podařilo se nám sladit všechny výpovědi pomocí klepané morseovky tak, že po prvním dni líčení prokurátor proti dvaadvaceti lidem řízení zastavil. Jako první obžaloba uváděla Dagmar Skálovou – takže se všem ulevilo, ženy tenkrát u nás ještě nepopravovali. Byl jsem za ní jako druhý a tak jsem strach ze smrti neměl, vyvázl jsem s dvacetiletým trestem za velezradu." Důstojníky, kteří o něm vypovídali a s nimiž byl ve spojení, popravili.
Odsouzené skauty odvezli na Jáchymovsko a na tábor Rovnost. Ihned tu založili tajný Roverský kmen Rovnost, vydávali také vůbec první český samizdat, tzv. Edici Rovnost. Vyšlo v ní asi patnáct knížeček.
„Postupně nás žel rozvezli do jiných ‚nápravných zařízeních‘ . Ovšem všude se rozprostírala neviditelná skautská síť, která ostatním dodávala odvahu a snažila se pomáhat,“ vypráví Jiří Navrátil. Pak dodává s ironií sobě vlastní: „Já zhlédl třeba Ruzyni, Pankrác, Bory, Mírov, Pardubice, Ilavu a další, co komunismus mladým lidem nabízel. Ve sbírce mi chybí Valtice – inu, jak zpívá Jaroslav Uhlíř v písni Ani k stáru – ‚teď už to asi nedohoním‘.“
Život začíná v 70!
Rozhovor je součástí velkého seriálu Aktuálně.cz "Život začíná v 70!". Na stránkách našeho deníku vám postupně představíme pozoruhodné osudy českých seniorů, kteří se rozhodli navzdory svému věku vést aktivní a plnohodnotný život, a stali se tak inspirací nejen pro svoje okolí. Jestli podobně inspirativního seniora znáte, pošlete nám prosím jeho stručný příběh na email magazin@aktualne.cz.
Ven se dostal spolu s dalšími „vězni režimu“ po jedenácti letech, díky amnestii v roce 1960. Ve skupinkách je vozili na nádraží v Leopoldově, odtud jeli vlakem do Bratislavy. „Do Prahy bylo spojení až večer, šli jsme se tedy podívat na Dunaj. V neznámých ulicích to byl zvláštní, trochu snový pocit. Nějak se rozkřiklo, že se večerním rychlíkem budou vracet političtí vězni a posádka pro nás držela volné lůžkové vozy. Jenže já se to dozvěděl až v Praze a celou noc jsem stál v přecpané chodbičce.“
Žít najednou po jedenácti letech těžkého kriminálu na svobodě znamenalo obrovský nezvyk. „Zejména večer mi všechno kolem připadalo jaksi neskutečné, jako bych svět pozoroval skrz sklo,“ líčí.
Nicméně až tak úplně k normálu se jeho život nevrátil. Nejprve čistil bazény v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, což zmiňuje jako své „vůbec nejkrásnější zaměstnání“ té doby. Také likvidoval výstavy, byl údržbářem, přeložil více jak desítku knih, hlavně z angličtiny. Začal psát rozhlasové dokumenty a scénáře, pochopitelně na cizí jméno.
Ocitl se v hledáčku StB, která si na něj vedla tlustou složku všelijakých hlášení od horlivých domovních důvěrníků, uličního výboru, na něj nasazených informátorů. „Inu, přišel jsem je za ta léta na slušné peníze,“ glosuje to se svým typickým nadhledem.
Po listopadu 1989 se stal šéfredaktorem deníku Lidová demokracie. Kvůli velké pracovní vytíženosti dal brzy výpověď a stal se šéfredaktorem časopisu pro cestovní ruch, který naopak tolik času nevyžadoval. V roce 1992 byl zvolen starostou Junáka – českého skauta.
Nyní jako místostarosta Junáka zažil mimořádný zájem sdělovacích prostředků v souvislosti se zásahem policisty, který skautům zakázal zpívat státní hymnu na Pražském hradě.
„Ústava Světové organizace skautského hnutí nám ukládá nepolitičnost. I když, neplatí to doslova, čeští skauti totiž vždy stáli na straně demokracie a svobody, a to je postoj politický. A vždy si to tvrdě odnesli. Ta politika nás vždycky nějak dožene. Děvčata a chlapci hrozící střet zvládli s přehledem a s humorem. Nám nejde o šíření napětí či rozeštvávání – naopak. Skautský zákon praví‚ jsme přáteli všech lidí dobré vůle‘…“
Skautský místostarosta si nicméně váží omluvy prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka; tím spíše, že přišla tak rychle, a ačkoliv Kancelář prezidenta republiky policii nevelí. „Jen mě trochu mrazí z vysvětlení, že šlo o přílišnou služební horlivost. S horlivými policisty tu už je zkušenost. Pak přijdou horlivé domovní důvěrnice a uliční výbory, prokurátoři a soudci a nakonec bachaři – všichni, kdo se horlivě snažili udělat nám ze života peklo. To už tady jednou bylo,“ uzavírá rozhovor Jiří Navrátil.
Jiří Navrátil předává s operní pěvkyní Soňou Červenou cenu Gratias Tibi v kategorii ZŠ. Zvítězil projekt Žijí mezi námi, zaměřený na cizince. | Video: Zuzana Hronová | 01:12
2024 ©