Postup k psaní tohoto článku je u mne jako většinou: při prvním nápadu to napsat si říkám, že je to napadnutí pitomost. Někdy u toho zůstanu a nenapíšu to, třeba to pitomost je, to možná nerozeznám. A někdy to sveřepě zkouším napsat. Hlodá to ve mně, tak si jdu aspoň napsat „na někdy“ pár klíčových slovíček. Ale tím už jsem sám sebe lapil. Ze slovíček větičky, z větiček článek. A zas mám přes noc „o zábavu postaráno“, než budu k ránu usínat. Vím, brát sebe ve všem vážně, může být na pováženou. I tak jdu honem napsat aspoň kousek, třeba ve tři ráno, než to zapomenu. A pak, když už jsem se lapil do toho tématu, píšu dál. Říkám si, to jsem se sebou zase dopad. Míchá se mi psaní a spaní.
Dnes třeba tohle. Mezi mé hobby, jako je vysedávání u klávesnice nebo v hospodách a blažené zírání do půllitru, nebo u okna na hejna jiřiček, řeku a lesy, je i další oblast, snaha o vyciťování povahy tajemných míst. Nějak mne přitahují. Nejsem senzibil, jen si to tak zkouším. Jako první takové tajemné místo jsem v dětství pociťoval hvězdnou oblohu. Měl jsem mezi asi osmým až třináctým rokem na pavlači hvězdářský dalekohled (Zeiss Jena) na stojanu, to bylo úžasné (později jsem ho „portrétoval“, jak u něho stojí pejsek, často jsem to publikoval, třeba ve Psí knížce). Byl bych tehdy toužil být jako anglický hvězdář William Herschel, který roku 1781 při pozorování souhvězdí svým amatérským dalekohledem objevil planetu Uran. Bylo mu totiž divné, že přes stále stejné obrazy souhvězdí se najednou pohybuje cosi jiného a rychleji. Já jsem novou planetu sice u zírání svým dalekohledem neobjevil, ale i tak: ten prožitek nekonečného vesmírného vědomí, jehož zárodek jsem v nezkalené dětské mysli prostřednictvím dalekohledu prožíval, se mi po letech připomněl a pomohl pro další vývoj. Vývoj nejen toho, čemu jsem později říkal meditace, ale i dalšího vědomého vstřebávání se do světů planetárních a zodiakálních. Jak osvobodivé je uvědomovat si, že jsme odedávna součástí a stvořením božího vesmíru. I odtud může začínat tzv. meditace. Ta je obyčejně motivována nějakou cennou myšlenkou nebo vnímáním nějaké inspirativní reality.
A další z tajemných míst? Podivné dění u Rozárky - parku a kapličce s pramínkem léčivým u Bernartic. O tom jsem tu už psal víckrát, je zde k vidění o tom i video, natočené před mnoha lety - „Hřmění s Karlem Funkem“.
Kdo se mi nečekaně ozval: Před asi 10 - 12 lety jsem byl na rehabilitačním pobytu v lázních Bechyně. Na cvičení (učeně fyzioterapii) mi byl přidělen hezký mladík - erudovaný odborník Daniel Drda, převyšující mne nejmíň o tři hlavy. Po vzájemném představení se vyndal ze stolečku několik mých knih, které prý čte. Poté jsme si hezky povídali. Tedy i obyčejná cvičebna může být místem tajemným. Ale má to pokračování: Po letošním pozvání na besedu do Plané nad Lužnicí mne po zaparkování přivítal – zase Daniel (fotky jinde na fb). A rádi bychom v besedách v Plané zas někdy pokračovali.
Jenže stejně tajemné místo je pro mne i zdejší písecká hospoda U Kamenného mostu (kdysi jsme tam s Petrem Tomaidesem točili i seriál Cesta duše k harmonii).
Kdybych byl slávychtivý, a to možná jsem (to si o sobě člověk obyčejně nepřizná), kochal bych se touto poslední milou příhodou, tedy se jdu slávychtivě kochat s Vámi:
Nedávno jsem tu psal o nečekaném setkání po asi třiceti letech – setkání u této hospody - s paní ex-ředitelkou Ústavu sociální péče (kdysi mou podříznou), a milém popovídání. Nyní došlo k dalšímu setkání. Netuším vůbec, jak mne poznala neznámá paní od vedlejšího stolu (nejsem žádný Gott), při mém obědě a dvou pivech a kafi.
Došel jsem se totiž po pár dnech zas rozšoupnout do zahrádky restaurace U Kamenného mostu na kuřecí řízek a bramborovou kaši, dvě piva a espresso. Když se rozpršelo, tak mi to nevadilo, protože je teplo, seděl jsem dál a uplivoval a odhazoval kousíčky vrabčákům. Akorát že kvůli mně musela servírka do deště, ale prý jí to nevadí. Ti od vedlejšího stolu šli v dešti dovnitř, pouze jedna paní, kouřící z jakéhosi tajemného přístroje, zůstala sedět a rovněž moknout. Trochu jsme po sobě koukali. Když jsem se pak zvednul k nedalekému autu, nesměle se připojila, a že prý jí zemřel manžel a mé video (podle toho mne tu asi poznala) na téma umírání jí prý pomohlo se s tím vyrovnat, a že moc děkuje. Je záhadou, jak jsme se tam sešli. Tak jsem jí ještě daroval svou „umírací“ knihu (Péče, Provázení, Odcházení), byla moc vděčná. Není to první takový případ, tedy jsem i já za to vděčný. Vděčný Prozřetelnosti i těm, kdo mi napomáhají dostat tyto výplody k Vám. Bohužel, slíbil jsem té dámě - řekla že je Lenka - ještě něco, ale nedal jsem jí kontakt, ani jsem si nevzal její. Tedy že by až do někdy posmrtna? To by mi bylo líto. Při své ješitnosti se rád setkávám se svými čtenáři už tady. Pomáhají mi.
2024 ©