Kolem roku 1985 jsme měli v práci na revizi soudružku Pečenkovou z OFS, která se svěřila s těžkým životním šokem a zklamáním. Dala hrdě dceru studovat do Moskvy. To mohli z protekce jen politicky nejspolehlivější. Líčila pak tu katastrofu, celá rozčarovaná, že tam není ten ráj, o kterém ji přesvědčila propaganda. Byl tam hlad, prázdné krámy, špiclování, strach, studentky se často prodávaly za kus jídla. Tahle když přijela na pár dní domů, odvážela si zpátky veliký kufr dámských vložek - ty tam byly zcela neznámé a ruské studentky by jí utrhaly ruce, dostávala za ně od nich, ač hladověly, i jídlo apod. Bylo vidět, jak se v té soudružce pere stranické přesvědčení a starost o dceru v úděsných poměrech. Tupá stádovost a zaslepenost jí nejspíš nedovolila pravdivě se informovat anebo vše takové měla za lživé a západ preferující, což pro ni bylo zřejmě nechutné a opovrženíhodné. Takových mi líto není. Musejí si vymáchat "čumáčky" v tom, co slepě propagovali. Můj šéf v Praze z počátku 80. let, přesvědčený straník, dostal "za zásluhy" 3 týdny ve "vlaku družby". Bylo to ovšem spíš za trest. Přijel otřesený tou bídou, jen šeptem se svěřoval, že místní žebrají, není tam co jíst, někde ani kde se umýt, žádné obchody a pokud, tak úplně prázdné... - nabízeli našim k výměně odznáčky Lenina. A to projížděli trasou, která byla kvůli tomu vlaku vylepšená. - Kdesi jsem četl ještě za SSSR, že když se v obchodně zeptají třeba na chleba, prodavačky řeknou: Chleba v podstatě je. Pouze ho zatím nedovezli. - Nesmělo se o ničem říkat Nemáme. Inu - "vsjo búdět".
Někdy se divím, jak lidi nechápou to nejjednodušší: ruští komunisti odstranili víru, úctu k člověku, kulturnost, povraždili miliony svých lidí i lidí v okolních národech, zvolili otroctví, agresi a lež, tedy to zákonitě vedlo k těmto koncům.
Pan Karel Jirka mi tomu aktuálně napsal: "A další naivita by byla i myslet si, že onen další článek, uveřejněný na serveru Hvězda, který okupaci naopak odsuzuje a vyzdvihuje roli Zemana při okupaci a to, jak potom díky tomu trpěl, myslí vážně a nemá nějaký další záměr... Jednak ruská média už dlouho okupaci do Československa obhajují, viz například nedávný dokument Ruské televize, jednak prý i ve školách čerpají z knih takového Dugina, který okupaci do Československa také obhajuje... Pakliže by vedení Ruské federace skutečně odsuzovalo okupaci Československa, těžko by bylo možno, aby se děti ve školách učily opak... A co jsem se setkal s názory odborníků, jako je třeba pan Dobrovský, tak ti tvrdí, že obhajování okupace v zákulisí ruské politiky a v celém bezpečnostním a armádním aparátě, je pořád samozřejmostí (ale věřím, že jednotlivci mohou mít odlišný názor), byť navenek se může proklamovat něco jiného... A role Zemana při okupaci? Prý při probíhající okupaci na kolejích s ostatními studenty pouštěl do interního rozhlasu v té chvíli už potlačované vysílání českého rozhlasu, jak sám někde uvedl. Byl pak vyhozen z KSČ, ale dostudoval a nakonec i učil, tedy opravdu "trpěl"... /Pozn. KF: Bydlel jsem v té době na jarovské koleji, podobně jako Zeman, ale v interním rozhlase nic podobného neběželo, ani by to tehdy nebylo technicky možné./
A článek na ruském serveru Zvězda, ve kterém se hovořilo o tom, že Rusko nás v roce 68 neokupovalo ale pomohlo nám a zajistilo nám "mír a stabilitu" na dalších 20 let?
Viz
http://www.louc.cz/18/3101127.html
je to skvěle napsáno.
Následují starší přepracovaný a doplněný článek z těchto webových stránek.
Je smutné, pokud většina některého národa podléhá jakékoli historické lži a odmítá pravdu. Většinou jsou to bývalé nebo stávající komunistické režimy - dnes už snad jen Severní Korea a Rusko, ale nejen ony. U nás byla tajena či dehonestována účast americké armády na osvobození západních a části jižních Čech. Pražské národní povstání v květnu 1945 bylo dodatečně uzmuto komunisty, kteří tvrdili, že proběhlo jejich zásluhou a v jejich režii.
S Rusy například nelze mluvit o příčinách, proč byly jejich ztráty za války tak velké. Příčiny jsou nejméně tři:
1. Komunistické vedení v čele se Stalinem nechalo v předválečných letech 1937-38 popravit kolem 40 000 vojenských velitelů - z obavy, aby se armáda nevymkla režimu z ruky. Pak není divu, že v sovětské armádě byl za války chaos a absence alespoň trochu kvalifikovaného velení.
2. Hrdinství vojáků Ruska a okolních podrobených a porobených národů nelze snižovat, zároveň je ale dobré vědět, že přes 10 % sovětských vojáků byli tzv. naháněči, spolehliví straníci, kteří byli při boji v zadních řadách a hnali vojsko do boje s hrozbou, že kdo se nebude hrdinně bít, dostane kulku zezadu. Vojáci tedy byli do boje hnáni terorem.
3. Stalin po rozdělení si Polska s Hitlerem natolik věřil spojenectví s nacisty, že svého špiona, který mu přišel oznámit i konkrétní den, kdy bude Sovětský svaz napaden Německem, nechal ihned popravit, protože to považoval za nesmysl.
Zamlčuje se tehdejší nemalá pomoc Sovětskému svazu ze strany Západu ať už materiální včetně zbraní (ba i hvězdičky na čepicích vojáků byly z Ameriky), nebo například i v tom, že Briti v rozsáhlém dešifrovacím středisku v Bletchley Parku prolomili německé kódy a tedy věděli i to, kdy a kam se Němci budou přesouvat, v jaké síle atd. Tyto zprávy průběžně poskytovali Rudé armádě, která se tak mohla operativně přesouvat a zásobovat tam, kde se očekával útok. Síla Rusů tedy mohla zasahovat díky inteligenci Britů. Bez těchto informací by válka trvala o několik let déle a s mnohem většími ztrátami.
Kvalifikovaně o tom napsala do Lidových novin 9. 5. 2015 Petra Procházková:
Mytologie Velké vlastenecké války
Za druhé světové války prý nejvíc trpěly Sovětský svaz a Čína. Nikoliv Židé, Poláci či jiné národy okupované během několika let dvakrát SSSR a jednou hitlerovským Německem. Ale Rusové a Číňané. Takový „soutěživý“ pohled na historii nabídl v pátek ruský prezident Vladimír Putin.
Rusko je dnes předním bojovníkem za „historickou pravdu“. V roce 2009 tehdejší prezident Dmitrij Medveděv vytvořil speciální komisi pro „odrážení pokusů zfalšovat historii“. Měla vzdorovat snahám deheroizovat sovětského vojáka, nazývat osvobození okupací a celkově změnit obraz SSSR ve druhé světové válce.
Současný prezident Vladimír Putin zase přikázal vytvořit jednotnou učebnici historie, která by odpovídala oficiálnímu stanovisku Kremlu. A to je v pohledu na Velkou vlasteneckou válku jednoznačné. Mimochodem, celý zbytek světa jí říká „druhá světová válka“. I to je symbolické. Pro Rusy to byla jejich válka. A jejich vítězství v jejich interpretaci.
Letos v únoru poslanec ruské dumy za liberální demokraty Roman Chuďjakov navrhl přísnější tresty za překrucování ruské historie. Už od roku 2014 hrozí až pětileté vězení tomu, kdo bude šířit lži o činnosti SSSR během Velké vlastenecké války. O tom, co je pravda, se ovšem rozhoduje v Kremlu.
Mýtus o nepřátelství SSSR a Německa
Ruské děti se ve školách dodnes nedozvědí nic o sovětsko-německém spojenectví před červnem 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Ani o tom, co se dělo na územích, která SSSR předtím po dohodě s Němci (pakt Molotov – Ribbentrop), okupoval. Tvrdit, že opravdové válečné řádění začaly dvě velmoci, Německo a SSSR, společným přepadením Polska v září roku 1939, je v Rusku přísně zakázáno.
Podle nezávislých ruských historiků se jejich věda změnila v mytologii. Poslanec pskovské dumy Lev Šlosberg dokonce tento týden prohlásil: "Ruský stát cynicky mění památku o Velké vlastenecké válce v přísahu na věrnost politice současných vládců“.
Mytologie šířená prezidentem Putinem se týká mj. nezměrného utrpení sovětského, respektive ruského lidu. Nezměrné bylo, ovšem zveličovat ho za cenu zamlčování utrpení jiných je prostou manipulací s historickými fakty.
Pokud je vůbec možné lidské utrpení měřit, Rusové vzhledem k poměrně malé části okupovaného území měli oproti Židům (v poválečném SSSR bylo zakázáno připomínat holokaust), Ukrajincům, Bělorusům i Polákům obrovskou výhodu. To, co se dělo v západní čísti Ruska okupované Němci, nebylo zdaleka tak devastující jako to, co se odehrávalo na území, které americký historik Timothy Snyder nazývá „krvavými zeměmi“.
Mýtus o smysluplnosti milionových ztrát
Ani o roli USA a západních spojenců se ruský školák nedozví prakticky nic. S tím souvisí i mýtus o smysluplnosti obrovských ztrát (odhadují se na 20 až 30 milionů).
Mnoho ruských historiků se v 90. letech odvážilo, stejně jako pamětník a historik Georgij Mirskij, veřejně prohlásit, že sovětské velení bylo zpočátku trestuhodně diletantské a ztráty byly způsobeny negramotným vedením války. Například během německých útoků na Stalingrad byla „životnost“ ruského vojáka na přední linii v průměru pouhých sedm hodin. Úspěchy Rudé armády se dostavovaly pouze díky naprosto bezprecedentnímu plýtvání životy vojáků.
Navíc ruská propaganda hovoří často o „ruských“ ztrátách. Přitom podstatná část padlých vojáků i zavražděných civilistů byli Ukrajinci, Bělorusové a obyvatelé teritorií okupovaných Sovětským svazem po roce 1939, mj. obyvatelé Pobaltí a Poláci. Řada z nich nezahynula rukou Němců, ale byli odvlečeni nebo zavražděni oddíly sovětské NKVD. Tito lidé byli zahrnuti do sovětských ztrát z propagandistických důvodů – zvýšilo se tak utrpení sovětského (ruského) lidu.
Neplatí ani mýtus o jednotě sovětského lidu v boji s nacismem. Především západní Ukrajina a Pobaltí nebylo vůbec loajální ke komunistické moci. Ale ani mnozí vojáci nechtěli za Stalina umírat – za prvních šest měsíců války se jich nepříteli vzdalo kolem tří milionů. Vítězství bylo zaplaceno obrovskými ztrátami – např. z každé stovky chlapců narozených v letech 1921 – 1923, kteří odešli na frontu, se vrátili jen tři.
Absolutní tabu je téma rabování a znásilňování žen sovětskými vojáky na osvobozených územích i v Německu. Ojediněle se objeví statečný pamětník, jako poručík Leonid Rabičev, básník a malíř, který popisuje, jak ve východním Prusku rudoarmejci znásilňovali ženy, které neutekly.
Jedna z epizod je o hromadném znásilnění za pomoci skleněných lahví. Jeho kniha ale v moskevských obchodech k mání není. Když o ní referovali komentátoři rozhlasu Echo Moskvy, posluchače upozornili: „Přečtete to jedním dechem, ale pak upadnete do deprese“.
A ještě Vladimír Kučera:
Kromě toho, že KSČ vydávala
ilegální Rudé právo, komunistický odboj existovat nemohl; členové KSČ měli
zakázáno být vlastenci a přikázáno si coby rudí Piláti neutrálně umývat ruce.
Rozhodla Kominterna. Pro československé, potažmo české komunisty nebyla nejvyšším
symbolem naše státní vlajka, ale ta rudá se srpem a kladivem, nezpívali naši
hymnu, ale sovětskou a pak Internacionálu, nejsvětějším panoramatem nebyl onen
s pražským Hradem, ale kremelská zeď. A Kreml byl s nacisty v paktu. Byli v něm
tedy, chtěj, nechtěj, paradoxně i čeští, nacisty pronásledovaní komunisté.
Počátek 2. světové války prokázal, že komunistická strana nebyla součástí své
země, ale sovětskou filiálkou.
Pro spravedlnost nutno dodat, že se našlo dost komunistů, kteří do toho šli
takříkajíc „na soukromo“, s rizikem nejen drakonických trestů od okupantů, ale
i potrestání partajního. Cítili se víc vlastenci než komunisty. Klobouk dolů
před nimi.
Paradoxně poválečné pojetí dějin učinilo prakticky z veškerého odboje
komunistický. Jako by tu jiný nebyl. A když, tak bezvýznamný.
2025 ©