VIDITELNÁ I NEVIDITELNÁ POMOC; MENTÁLNÍ ATMOSFÉRA, KARMA A KVALITA ŽIVOTA

Drtikol připomínal - Jak se člověk na věci dívá, takovou jim propůjčuje hodnotu. Každý si z reality vybírá to svoje.

Od některých přátel či známých slýchám povzdechy a výčitky na adresu doby, jak je zlá a těžká. I přes hezké přátelství nemůžu v těchto postojích poskytovat sdílení. Pro mne je tato doba naopak krásná a jsem za ni vděčný. Vnější podmínky: Nemáme poprvé v dějinách vnějšího nepřítele či okupanta jako byla německá expanze, později sovětská, nemáme nesvobodu náboženskou (vzpomeňme na někdejší vliv a totalitu Říma), nikde žádné územní spory, životní úroveň (pokud ji považujeme za ukazatel) je vůbec nejvyšší v našich dějinách, zločinnost ve všech světových metropolích trvale klesá. Pravda, můžeme se děsit mnohého, děsíme se rádi. Ale nějaké to děšení bylo vždy a nikdy to nepomohlo. Nelíbí se nám mnohé? Ale děláme si to my sami. Když se kdysi Rakušanům nelíbilo množství kamionů na jejich silnicích, začali kupovat vlastní zboží. Byla to jejich iniciativa, nikoliv opatření  vlády. "Máme demokracii, ale nejsme demokrati", řekl už kdysi Masaryk. Selháváme nejvíc my sami. Už za První republiky se zpívalo - "Ať žije naše drahá republika..., ctíme a milujeme Masaryka, ale jinak neděláme nic." Nositelem zla v naší zemi už není nějaká shora nadiktovaná ideologie, jako tomu bylo po dlouhá období dějin, ale my sami. Máme svobodu - k dobru i zlu. Je to na nás. Žití ve stísněnosti, permanentních stížnostech či zapouzdřenosti nad hrůzami doby považuji dnes za rouhání. Naopak za vše děkuji.

              Sami jsme si tuhle dobu ke zrození vybrali a buďme za ni vděčni. Ač v něčem těžká, je právě tou tíhou a tříbením pro nás požehnáním a školou pro další inkarnace. Nemáme-li někdy chuť se s problémy potýkat, je to jen naše nedostatečnost, nevíra, skepse, sebelítost. V příštích staletích bude  hůř. Nepřijmeme-li dnešní potíže s pokorou, byť zároveň snahou o zlepšení, kde to jen lze, postihnou nás horší doby. Architekt Olda Hozman s partnerkou Aničkou krásně formulovali o některých, co se neustále něčím hysterizují a divé kampaně činí, že sami přitěžují všeobecným mentálním proudům a šíří negativní náladu. Pak se víc daří i negacím, na které si zlostně stěžují. Jistě, nelze zavírat před ničím oči, ba naopak – meč Michaelův má dnes být i tím nejjemnějším skalpelem, roztřiďujícím zdravé od chorobného. Chorobné je ale i to, vztekáme-li se na okolnosti jen z našeho nižšího já, ze své egoistické vůle či dotčenosti, často s pózou ukřivděnosti těch nevinných chudáků.               

              Vidíme zlo všude kolem sebe? Dobře. Ale napřed si ho všímejme v sobě. Ono naše čecháčkovské brblání na jevy doby či panikaření tu z toho, tu z onoho jevu jen přidává další tíhu a problémy do celkové mentální atmosféry. Pak se kupí nezdary, které jsou ale jen důsledkem naší osobní karmy (jako i každá srážka s ošklivým úředníkem, každý nákup nějakého zmetku, každá nehoda, zmaření plánu apod.) a ti druzí jsou jen jejím nástrojem pro nás. Jestliže se setkáváme s potížemi ze strany světa, je to odraz nás samých z minulosti, jsme těmi prvotními původci my sami. Naše karma, naše potřeba tříbení nás sem postavila. Když toto přijmeme až do morku kostí, budeme se cítit svobodní  a rádi budeme něco účinně a snad s požehnáním reformovat. Účinně dokázal nastavovat hráz zlu například Hus, Komenský či Masaryk. Uměli to aktivně, ale bez nenávisti, neosobně a v tom byl správný klíč k nápravě. Jejich činnost veřejná byla v závěsu za zralostí a duchovností osobní, nikoliv naopak. Jinak je to jen pseudohrdinské sebezalíbení v dobrapáchání.                                              

              Přijali jsme existenci karmy? To je přínosné, hlavně pokud si její fungování vztahujeme nejprve sami na sebe. Naše vlastní osobní karma, včetně té z minulých inkarnací, svým nepatrným dílem spolupřitáhla poměry, ve kterých žijeme. "Naše karma" rovná se - my sami. Úctu zaslouží ti, kdo si toto pokorně uvědomují a zároveň se pokoušejí s neosobním postojem a bez křeče cosi změnit, i ti, kdo svou duchovní prací přispívají k většímu všeobecnému mentálnímu světlu světa a tím neviditelně pomáhají ostatním.

          A naše doba? Je nám daná naší karmou. A je to krásná karma, že nejsme v Africe či Asii apod., kde je hůř. Je to doba, kdy se Kristus dává k dispozici mnohem silněji, bez prostředníků a při plném vědomí. Teprve s alespoň částečným pronikáním se jeho žitím, při poctivém myšlení a oproštění od nižších sympatií, antipatií a strachů, začneme snad trochu měnit to, co změnu potřebuje. Nejprve ale musíme změnit sebe, nejen se nad světem povýšeně dusit morálním rozhořčením. Je to ona Masarykova "drobná denní práce" na sobě. Oč je to cennější, než zlobně zaťaté mentální pěsti, ze kterých čpí bojovnost a niterná totalita. Pak je to reformátorství, které by jen vytloukalo klín klínem, kdyby se dostalo k moci. Tudy cesty nevedou. I dnes platí ono „nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“.

             Skřípeme zuby nad platovými rozdíly? Otažme se sebe: Kdybychom my byli v situaci těch majetných, rozdali bychom pravidelně tolik, abychom byli na průměrné či podprůměrné úrovni? Vzdali bychom se svých vysokých platů? Pokud ne, pak nejsme o nic lepší, jen závidíme. Mimochodem - jsme zemí s velkým platovým rovnostářstvím. Vztekáme se na množství potvrzení, která musíme občas úřadům předložit? Možná nevíme, že v Evropě patříme co do úředního papírování do té nejúspornější třetiny zemí.

              Nelíbí se nám stav politiky? Dělají ho ti, které jsme si svobodně zvolili. Proč jsme si tedy my, ti dobří, zvolili takové padouchy? A že slušní nikam nekandidují? Tedy místo kritiky a rozposílání hoaxů a jiných hrůzostrašných mailů kandidujme  - aspoň do místního zastupitelstva (mám s tím trochu zkušenost - není to snadné), tam by měla být líheň dobrých politiků. Všichni máme možnost podávat stížnosti na řadu míst (několik let jsem je vyřizoval, každé oprávněné stížnosti byla věnována pozornost), psát petice, podávat žaloby, napsat článek, jít demonstrovat, zúčastnit se schůze zastupitelských orgánů, navštívit svého poslance s námětem a žádat od něho informaci, jak s tím naložil... I to je ve vyspělých demokraciích běžné. Demokracii chceme zatím jen konzumovat, ne ji spoluvytvářet. Platon řekl: Zlo bují, pokud dobro je lenivé a vyklidí pole. A výmluva, že jedinec nic nezmůže? Když to budou pohodlně říkat všichni, pak si to všichni takto zvolili. I laxnost je politický postoj a volba.

              Krom toho nedobrého máme kolem sebe pozitivních přičinění taky dost, jen to chce je vidět. Bývají to větší věci (máme jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě a jedno z nejlepších zdravotnictví, ba lepší než Anglie), i maličkosti: Třeba, že jsme nejlepší v Evropě co do čistoty záchodků u benzinových pump. A jednotlivci? Jak zářivý příklad pozitivních změn společnosti je, vezmeme-li třeba Ukrajinku, učící u nás lehkým porodům, Světlanu Borisenko. Je to opravdu světlá práce pro lidstvo. Nepacifikuje prvoplánově zlo, ale tvoří dobro. Udělala už od  svých 27 let při svých třech holčičkách kus práce, a přitom z perspektivy jejich ukrajinského zdravotnictví, fungování věcí veřejných a vůbec životní úrovně vzhlížejí k poměrům u nás jako k pohádkovým. Přesto jsem od ní nezaznamenal jedinou žehrající poznámku či nervozitu, bere věci jak jsou a reformuje na svém místě a podle svého, s lehkostí a radostí, bez pocitu bojovnosti, hrdinství či sebeoběti pro druhé. Uplatňuje bezděčně Gándhího slova: Chceš změnu? Staň se tou změnou.

              Mnozí si dnes užívají zřízení, kde lze beztrestně nadávat na vládu, tedy to udatně činí. V jimi obdivovaném komunismu by za obdobné protirežimní projevy dostali několik let kriminálu natvrdo. Pro ty, kteří nostalgicky šilhají po komunismu, je tu však přeci jen na obzoru jedna naděje: Mohou se příště zrodit do komunistické Severní Koreje - snad i pro takové je tu její existence nadále zachovávána. I za zasmání se politickému vtipu je tam ovšem trest smrti.

            Pravda, některé požitky socialismu už dnes nemáme. Jak slastný byl například pocit, když jsme si přikrádali toaletní papíry, kancelářské potřeby, obilí z JZD nebo výrobky z továrny, nebo když měl člověk možnost (můj případ) si při služební cestě služebním autem zajet pár desítek kilometrů a navštívit přátele, ba si za to i vyúčtovat diety. Erár snesl mnohé. A ti mocnější - jak snadno se jim za státní peníze stavěly vily, nakupovalo přednostně kvalitní zboží a léky ze Západu, organizovala konspirační prostituce... Dnes se to provalí, smí se to napsat a dotyčný má přinejmenším ostudu a musí s tím skončit. Pracoval jsem tehdy pár let v hospodářské kontrole, ale znechuceně jsem toho nechal. Nedostatky se směly svalovat jen na přepracované a nejhůře placené lidi z účtáren. Straníci na vyšších postech byli - jak jsme říkali - hájení a všemocná strana se za ně postavila.

            Ba i svazáci mohli ledacos: Před monstrakcí Dnů mládeže (rozuměj - té svazově organizované) měli do jednoho okresního města přijet svazácké špičky z ÚV SSM. A hlavně - pobýt přes noc. Okresní funkcionáři měli plné ruce práce: shánět pro tyto soudruhy z Prahy společnici (rozuměj - na plných 24 hodin denně) a to podle požadavků: měli rozpis, kolik mají soudruhům opatřit (=přemluvit, umluvit) svazaček, v jaké výšce, hubené či plnoštíhlé, blondýny či brunety, a přesvědčit je, že nesmějí klást odpor žádným požadavkům "svého" soudruha. Měli pečlivě vedené rozpisy požadavků. Některé svazačky odmítly, ty povolnější souhlasily, měly pak i plus v kádrovém posudku. Tedy česky - svazácky organizovaná elitní prostituce. Podobně v Praze - lázeňská organizace půjčovala stranickým špičkám pokojíčky k "masážím". "Masérkami" byly některé baletky z ND či jiné spolehlivé ženštiny. Měly pak kariérní postup zaručen.

              Kritizujeme EU? Ale její rozhodnutí činí a přijímají i námi zvolení poslanci. Navštívili jsme už toho svého? Podle mnohých představ nám smí EU jen dávat, nikoliv požadovat. Tedy bychom byli rádi jen černými pasažery.

              O takto uvažujících napsal Martin Fendrych na internetu: "Už je to tady: "horší než za komoušů". Co tím myslí? Horší, než když si šel pro výjezdní doložku, tedy když chtěl vyjet "ven", na Západ? Nebo horší, než když se hlásil na vysokou? Když chtěl cokoli po úřadu a neměl tam "tlačenku"? A vyměňuje nám tu ty byrokraty Brusel? Neděláme to snad my sami? Další výtka: "…totální destrukce podnikatelského prostředí, kterou přinášejí dotace. Kdybychom prý z dotací stavěli dálnice apod., tak prosím. Ale jaký má přínos, když si za ty peníze různí vyčůraní lidé stavějí penziony a ničí tím ty, kteří začínali po tzv. revoluci sami z nuly?" Chápete? Unie může za to, že se u nás dotace rozkrádají, zneužívají, ne my.

              Vždycky znovu mnou otřese, když slyším, že dnes je to stejné či horší než za normalizace (tedy v období po srpnu 1968, jež skončilo listopadem 1989). Že jsme zase nesvobodní, žijeme "pod diktátem Evropské unie" a že na rozhodování Bruselu nemáme vůbec žádný vliv. Hodnocení EU bývá neskutečně negativní (ona je nové zlo, nepřítel, škůdce). Zato hodnocení Ruska se mávnutím proutku zcela proměnilo, tam je to teď prý v pohodě, odtamtud nic nehrozí, okupace Krymu a vyvolaná válka na Ukrajině, to je něco jiného, Rusko si jen bere, co mu "odedávna patřilo". (Mimochodem, v roce 1968 to bylo stejné, jeden stát Varšavské smlouvy se začal otevírat, osvobozovat, tak si Rus vzal zpátky, co mu "patřilo".)

              Stojí za připomenutí, že okupace 1968 byla brutální akt poroby, silný zamáčkl malého jak sloní bota hrášek. Děsná byla doba normalizace, ničení všeho, co se byť jen maličko osvobodilo, rušení organizací, ničení rodin, zákaz cestování na Západ, zákaz studií pro nepohodlné, posílená moc tajné policie, dušení a ničení kultury, nová vlna udávání atd. Srovnávat dnešek s normalizací jistě jde, ale říct, že to je stejné či horší? Blbost na entou. Další relativizace reality...

              Představme si, že by nám Rusko po srpnu 1968 chtělo poslat nějaké utečence. Že bychom vzali jen 12 a pak se šprajcli? Absolutní nonsens. Ostatně nám sem nadiktovali Vietnamce a ani jsme necekli. (Dodávám, že příchodu Vietnamců nelituju, jejich obohacení Česka je jednou z mála nechtěně dobrých věcí minulého režimu.) Rusové určovali, cokoli chtěli, a museli jsme je za to neustále oslavovat. Dnes polykáme stovky euromiliard (mohli bychom polykat ještě víc, ale neumíme to, nejsme ani na tohle dost schopní) a nadáváme a nadáváme a nelíbí se nám v unii a máme zaječí úmysly, nebo o tom spíš rádi mluvíme, dostali jsme přece svobodu slova. Za normalizace nešlo svobodně kritizovat vládu, policii, armádu, Varšavský pakt, Rusko. Dnes je kritika všeho druhu náš denní chléb, součást svobody, média mohou a dělají to hojně, jednotlivci tisíckrát víc.

              To je nyní móda: unie nechrání vnější hranice. Takže ani my je nechráníme, že... Samo sebou chválí brexit (mantra lidí, kteří jdou proti unii). Proč? Anglie prý dobře fungovala stovky let před EU a bude fungovat i další stovky let po EU. Možná, jen mi uniká srovnání Česka s Velkou Británií. V čem jsme impérium? Leda v nadávání a nespokojenosti.

              Poslední výtka vůči EU, opět klasika: nemůžeme v unii přednášet svá témata, ono to nejde, "Němci a Frantíci si EU zprivatizovali, dělají si, co chtějí". (Zatímco Sovětský svaz nám zřejmě popřával nebývalou svobodu.) Výtka, že si dva velké státy s EU dělají, co chtějí, je zajímavá. Všimněme si: uprchlíky nám nejsou s to vnutit. A není to náhodou taky zásluha německé ekonomiky, že se té české neuvěřitelně daří? Zakazují nám něco Němci? Řádí u nás německá tajná policie (jako tu řádila sovětská za dob normalizace)? Okupují nás německá a francouzská vojska? Nikde je nevidím.

              Je to už 49 let od okupace a 27 let od pádu bolševika, lidé zapomněli, dějiny je nezajímají, ani ty čerstvé. Chtělo by to jednou za rok zařídit, aby se Češi vrátili třeba jen na jeden týden do poměrů roku 1970 nebo 1987,  pak by tvrzení "je to jak za bolševika nebo ještě horší" jistě ubylo."

              A na závěr slova slovenského herce Andreje Hryce z internetového rozhovoru s Lenkou Hlouškovou o rozmezí Slovenska a Ukrajiny: "Od té hranice směrem na západ je pokrok viditelný, neuvěřitelný, neskutečný. Nicméně když ji překročíte, natáčíte v ukrajinských vesnicích, kdysi československých (ČSR přišla o Podkarpatskou Rus v roce 1945 - pozn. red.), vidíte, že jsou padesát let za námi. Z Čierné nad Tisou do Užhorodu je to přitom pět kilometrů! Rozdíly jsou strašné. Věřte mi. Točili jsme tam tři týdny. A členové našeho stočlenného štábu, když se vraceli na Slovensko, líbali v Michalovcích zem. Byli rádi, že jsou doma. Prakticky všichni si uvědomili, jak se máme dobře. Řekněme si upřímně: jak vy Češi, tak my Slováci jsme se nikdy v dějinách neměli tak výborně jak teď! A většina z nás si to ani neuvědomuje, což je katastrofa. Změnit k horšímu se přitom situace může prostým mávnutím ruky. Viděl jsem skoro celý svět, ale jsem vážně rád, že žiju na Slovensku."