Vize logická ač neveselá

Chceme vlídnou obsluhu státu? A od koho? A co chceme od sebe?

Moc hezky to nedávno opět napsal dr. Jan Hnízdil: „Politikům, kteří chtějí, abychom se jim odevzdali, ukazují na vnější příčiny problémů a slibují, že zavedou fungující stát, zatočí s korupcí a zajistí nám zdravotní péči a klidné stáří, nevěřím ani slovo. Žádný politik za nás nic neudělá, pokud nezačneme každý sám u sebe... Oslovit mne může jedině bilboard, na němž bude stát: „Vůbec nic vám neslibuji. Nic za vás neudělám. Čeká nás velká společenská změna. Zvládnout ji můžeme, jen když budeme držet při sobě, chovat se slušně a spolupracovat.“

J. F. Kennedy ve svém slavném inauguračním projevu řekl památnou větu: Neptejte se, co udělá Amerika pro vás. Ptejte se, co uděláte vy pro Ameriku.

A co my? Že by i odtud plynulo tajemství prosperity? Žijeme v negativní demokracii. Tak jako kupříkladu Rakousko. Je to politologický termín. Znamená, že taková demokracie - jak napsal J. Hvížďala - je pojímána pouze jako procedura řízení mocenských vztahů, která má umožnit jedincům sledovat vlastní zájmy. Tento typ demokracie de facto nic nevytváří, jen dodává legitimitu těm, co mají moc. Ostatní, tedy ti, co se rozhodují jen na základě partikulárních znalostí a emocí, se stávají oběťmi manipulace profesionálních politiků, kteří mají informace. A to je zřejmě největší důvod frustrace mladých a vzdělanějších lidí, kteří z Rakouska i od nás čím dál častěji odcházejí do zahraničí, nebo o tom alespoň uvažují.

Pozitivní či tzv. republikánské pojetí demokracie je mnohem náročnější: předpokládá veřejnou angažovanost občanů, kteří jsou ochotni se zúčastňovat veřejných diskusí, a tím pomáhají definovat veřejný zájem. A to je to, co u nás právě chybí - taky proto, že média se takovým tématům čím dál víc vyhýbají. Negativní demokracii nám ovšem žádný zloduch  shora nenastavil, sami jsme jejími strůjci a udržovateli.

Jan Lipold ve svém internetovém komentáři z 15. 8. uvažoval, že nám připadá, jako bychom měli rokem 89 a vstupem do NATO a Evropské unie odpracováno. Společenská dohoda, co dál, chybí a ani se pořádně nehledá. Jednou má stát na štítě lidská práva, za rok zase zájmy průmyslu. Evropská unie je dobrá, ale většinou tak akorát na to, abychom z ní „čerpali". Stát nemá tvář - to, co na první republice chválil Pavel Tigrid: Měla charakter ve smyslu typu. Nemusela to být ta nejkrásnější tvář - ale byla svérázná, svá.

Naše nynější národní tvář ale spíš připomíná poťouchlý úšklebek. Nebo zmatek, nervozitu, rozpaky zakrývané přepjatým sebevědomím...

Skoro 24 let relativně usazených poměrů, bez nějakého kardinálního dějinného přelomu, to je něco, co nepamatujeme víc jak celé století. S tím „klidem na práci" si nějak nevíme rady. Šíří se podvědomý a přitom klamný pocit, že „takhle to dál nejde" a že se „musí něco stát". Že snad má přijít nějaká další „historická chvíle". Kéž by ne!

V takové společenské atmosféře, kdy se kořeny viklají a společenská dohoda ztrácí v mlze, se samozřejmě daří těm, kdo nabídnou Čin. Skoro jakýkoli. Nebo přímo konají. Mluvím především o prezidentu Zemanovi, ale i o jeho kancléři Mynářovi a prvních týdnech Rusnokovy vlády.

Když se veřejným dialogem opovrhuje, parlament se karikuje na „žvanírnu" a kompromis se vydává za slabost, je snadné odvolat se na zájmy lidu a země. Bolestné poznání. V době, kdy tápeme ve směřování státu, si získávají obdiv silná slova a silová řešení. To je nebezpečné. Že „konečně někdo něco dělá", to přece ještě není žádná kvalita. V demokracii.

Strach z prázdnoty

Jiné příčiny našeho neklidu jsou ale ještě skrytější a pevnější a už se netýkají zdaleka jen české krize. Pocit stagnace nebo přímo úpadku souvisí s tím, že neumíme „být". Že se nám to zdá málo. Co neroste, nestoupá, nestartuje, je podezřelé a v některých klíčových oblastech, jako třeba internetové sociální sítě, v podstatě chybné. Nestačí jen dobře spravovat, je třeba se zvětšovat. Již Václav Havel na počátku ekonomické krize upozorňoval, že jednou musí někde skončit naše představa neustálého růstu růstu.

Udržovat, dobře vést, pěstovat, to jako by byly v porovnání s novými začátky a expanzemi méněcenné hodnoty. Například: chodit každou neděli do kostela, který stojí několik set let a odehrává se tam v podstatě pořád to samé, je z hlediska primitivní psychologie růstu úplně nesmyslná aktivita.

Kult změny a novosti umocňuje jinak přirozenou nespokojenost s tím, co máme. Nové začátky nám imponují - v podnikání i v politice. Přitom ten největší výkon není něco rozjet a postavit, ale „dobře být". Slušně existovat, poctivě se starat. Obstát.

Sem tam například ještě existuje výtečná a už dlouhá léta pořád stejná hospoda. Prosperuje, a přesto jí stačí „spokojeně existovat" a sloužit zákazníkům. Ale to už jsme u pokory a trpělivosti, asi moc daleko od politiky.

Vlídná obsluha

Ještě něco na téma „co nám chybí". Pavel Tigrid staromilsky bilancuje první republiku: „Ovšem kultura, kulturní společenství, to nejsou jen knihy, obrazy a učené společnosti. To jsou také civilizované vztahy mezi lidmi, společně uznávaná hierarchie hodnot, skromné, ale i nepovolné národní sebevědomí, úcta k tradici i k poctivé práci i poctivému slovu, podpora těch, které jsme si zvolili, dobré školy, čisté vlaky i hospody s čistými ubrusy a vlídnou obsluhou… Tohle všechno v první republice bylo - zdaleka ne v dostatečné a rovnoměrné míře - ale bylo. A věřte mi, tenhle pocit, často i jistota, že při všech nedostatcích zůstává přece jen pevný základ a rámec, často smiřuje občana i s těžkým životním údělem. Život, jakkoli nesnadný, nebyl marný, poněvadž perspektivně byly solidní předpoklady vývoje k lepšímu. Kolikrát opakoval Masaryk už jako prezident, že tahle republika potřebuje padesát let, aby se překonaly nedostatky a zakotvily přednosti. Nesplnilo se." (Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Odeon 1990, str. 276.)...

Ještě totiž - a byl zatraceně dobrý důvod počítat znova od nuly - nejsme ani v polovině těch Masarykových padesáti let. Hledá se vlídná obsluha státu.

Vlídná ovšem neznamená ono plebejství, smíšené z momentální bodrosti, jedovatosti, jízlivosti a šklebu, které, podpořeno hlásením se k alkoholismu a kouření, na mnohé zabere. Pak si ani nevšimnou, že procházíme obdobím plíživé normalizace, kdy je oklešťována jedna demokratická možnost za druhou.

Jiří Pehe upozornil na internetu a v Listech č. 3, 2013, na nedávno vydaný český překlad knihy Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti vykresluje chorvatský filosof Boris Buden postkomunismus jako politické bezčasí. Je to období po konci komunistických režimů, které nemá sjednocující příběh, protože příběh, který si lidé žijící v bývalých komunistických zemích měli osvojit, je jakási „utopie minulosti“.
To, čeho bychom v postkomunismu měli teoreticky dosáhnout je cosi, co už před pádem komunistických režimů existovalo na Západě v podobě liberální demokracie a tržního hospodářství. Cítíme se někdy, byť si to nepřiznáme, poníženi západním pohledem, že jsme dosud jen jacísi nesvéprávní političtí puberťáci. Pak raději mnozí (např. nynější i minulý prezident) uraženě a nepoučitelně tíhnou patolízalsky k Rusku, které je na tom ve srovnání s námi ještě hůř. Rusové jim jistě nebudou připomínat nedostatečnou vymahatelnost práva u nás, korupci a řadu dalších nešvarů. Naši prezidenti jim na oplátku nebudou připomínat jejich politické vězně, vraždy nepohodlných novinářů apod..

Cítíme, že je nám západní pohled na nás, zelenáče, nevychovance a nepořádníky, nepohodlný. A reagujeme jako „správní Češi“: namísto snahy o nápravu a důvěry v budoucnost zalézáme do vlastního kutlochu, byť poněkud páchnoucího.  Důstojnost a plnohodnotnost, kterou nám takto chápaný postkomunismus ze Západu někdy upírá, pak mnozí poněkud perverzně hledají v komunistické minulosti, v níž je možná ponižoval režim odpíráním různých práv a svobod, ale nebyli ponižováni poukazy na postkomunistickou nedospělost. I proto jsme svědky nebývalého probuzení nostalgie po kulturních produktech komunistické éry. Ve sdělovacích prostředcích i jinde kraluje komunistické retro. Kdysi nás jako společnost stmeloval odpor k režimu a spiklenecké ukrádání a podvádění, kde se jen dalo. Dnes jsme atomizovaní, mnozí už ze společného vlastnictví ukrádat nemůžeme, tím víc ale závidíme těm, kdo mohou. Kolik závisti je na tom volání po odvolání zlodějských politiků. Není to touha po mravnosti, ale závist. Jak jsme sami sobě nedávno dokázali, kandidát může být lhář, alkoholik, republice škodící, mravů buranských, ale když nekrade, nemůžeme mu závidět a volíme ho. 

Po nástupu reforem byla společnost rozbita, existuje už jen nesourodá masa individuí, které nespojuje žádný sjednocující příběh. Postkomunismus sice podle mnohých formálně skončil, ale není jasné, co jej vlastně nahradilo. Jedním z nejzřetelnějších rysů české současnosti je absence sjednocujícího příběhu, a to jak ve vztahu k budoucnosti, tak ve vztahu k minulosti.

Český postkomunismus měl být podle mnohých relativně krátký, protože země měla na rozdíl od svých sousedů demokratické tradice a ekonomicky byla na konci komunistické éry v relativně dobrém stavu. Někteří politici, jako Václav Klaus, této iluze šikovně využívali. Klaus tak už po několika letech oznámil konec transformace, ačkoliv některé skutečné reformy ještě ani nezačaly, a tvrdil, že hesla o návratu do Evropy jsou nesmyslná, protože v Evropě už jsme.
Jenže tato iluze se zhroutila v ekonomické recesi a dostala pak další ránu v politické nestabilitě po pádu Klausovy vlády. Křehký reformní konsensus se rozpadl, politická scéna se od té doby utápí v ostré polarizaci. Boj se vede ze zdánlivě jasných ideologických pozic, ve skutečnosti je ideologie, stejně jako v době pozdní normalizace, jen obsahově prázdný instrument. Zatímco zhruba do poloviny 90. let měl český postkomunismus jakýsi sjednocující příběh v podobě rychlého návratu do Evropy a (znovu)vybudování liberální demokracie i tržního hospodářství, v druhé polovině se tento příběh rozpadl. Dědictví komunistické morálky, přikrádání, šizení, závistivost, absence vztahu k veřejnému majetku, nemohly zrodit nic jiného než tuto parodii na řádné tržní poměry. Ve svobodných poměrech se tyto rysy ještě znásobily.Zvyk – ba tehdy snad i chvályhodné hrdinství - ukrádat pro sebe z veřejného vlastnictví, co se dalo, byť v malých možnostech, přešel nyní do svobodnějších a větších možností. Tyto možnosti už nemá kdekdo, ale jen politické špičky. To je jeden z hlavních zdrojů nespokojenosti lidu. Soukromými zájmy tak byla rychle zkolonizována většina zárodků obnovujícího se veřejného prostoru. Privatizaci do rukou mocných, často neprůhledných ekonomických zájmů neunikly ani politické strany, které předsedaly ekonomické transformaci. Pospolitost, kterou se nakrátko podařilo vytvořit i v podobě Občanského fóra v euforii po pádu bývalého režimu, se postupně vypařila. Nedokázali jsme vytvořit občanskou společnost, spolky, aktivity, jak po tom volal VH. Klaus tomu naopak velice bránil. Za komunismu nás jako národ spojoval jen odpor k režimu. Když padl, padlo i sjednocené národní vědomí. Stali jsme se – i v důsledku mravní devastace od r. 1939 do 1989, individualisty, závistníky a prospěcháři. Nenaučili jsme se, ani jsme nemohli,  vztahu k veřejnému prostoru, k aktivnímu přispívání ke zlepšení občanskou cestou, k cenění poctivé práce a výdělku z ní. I proto to má převažující většina poctivých podnikatelů tak těžké.
Politolog Petr Drulák ve své nedávno vydané knize Politika nezájmu upozorňuje, že mizení „bratrství“, tedy pospolitosti, je obecným problémem západní civilizace, v níž po pádu bipolárního světa zcela převážil sobecký individualismus. To zcela koreluje s poznatkem předního antroposofa S. O. Prokofjeva, že po zániku totalit, kde nositelem zla byla státní moc a její násilná ideologie, přechází zlo do individuí. Krize pospolitosti a krize společnosti obecně v podobě nástupu atomizovaného individualismu bez vize a sjednocujícího příběhu je v našich podmínkách o to horší, že období transformace nějaký sjednocující příběh nutně potřebovalo. Západní společnosti se mohou v současné krizi opřít o jistou míru setrvačnosti—jak v podobě ještě stále fungujících institucí, tak v podobě rozvinutých občanských společností. Země pokoušející se vykročit z postkomunismu ale potřebují mít alespoň nějakou sjednocující představu, k čemu vlastně směřují. Tu nám nikdo nedá, tu si musíme dát sami. Na to ale není dobrá vůle a připravenost veřejnosti. A opět: nabídku étosu V. Havla jsme vesměs nerozpoznali a nepřijali.
Je tu spojitost, dosud asi nepopsaná: někdejší socialistická ahrimanizace (zmechanizování-zuniformování) člověka jakožto – dle marx-leninismu - produktu výrobních sil a výrobních vztahů, kde morálka byla vypuzena pouhou shora nadiktovanou a hlídanou kázní, byla v postkomunistických zemích pak podhoubím k ahrimanizaci podnikání často bez nutných morálních skrupulí. Ty byly v oblasti podnikání vytvořeny na poměrně vysoké úrovni za Masarykovy republiky - jakožto slušnost, spolehlivost, čestnost mezi obchodními partnery (byť jen někdy maska slušnosti, ale i ta fungovala), i mezi výrobou-obchodem a spotřebitelem. To bylo zpřetrháno strnulostí plánovaného a centrálně řízeného hospodářství, kde regule určovala a dle svých zájmů hlídala pouze všudypřítomná kontrolní struktura KSČ. Zatímco v kapitalismu předválečném platilo, že krást se nevyplácí, za komunismu platil opak. Ten jsme zdědili a po r. 89 nenapravili v důsledku pasivity slušných, mravní devastace i v důsledku podcenění práva a jeho vymahatelnosti, tedy v zanedbání legislativního nastavení přísnějších regulí v 90. letech, v době, kdy se energie musela vrhat na transformaci ekonomiky. Ta se cenila, od té národ očekával rychlý růst životní úrovně, a po lepší morálce nebyla ani výraznější společenská poptávka, ani nabídka politiků, zvolených národem, opilým touhou po blahobytu. Obecně: Každá akce, je-li budována sobecky a nemorálně, vyvolává deformaci, která rozkládá cíl.

To, co jsme měli „vybudovat“, abychom se stali plnohodnotnými členy demokratického Západu a vykročili tak za postkomunismus, jako by se rozpadalo pod rukama. Nikoliv jen kvůli nedostatku demokratické kultury, která samozřejmě po dvou dekádách budování demokracie v mnoha směrech ještě chybí, ale i kvůli tomu, že se v pomyslné mlze ztrácejí nebo se přímo mění kontury toho, čeho chceme dosáhnout.

Po umělém, frázovitém a pro stranu prospěchářském vnucování a vynucování společenských zájmů v „budování socialismu“, spojenectví s SSSR, obraně proti ideologické diverzi apod. se vytratila jakákoliv touha se národně sjednotit. Opět: komunismus nese největší škody poté, co zanikl.
České politické elity se ani nějakou vizi nepokoušejí nabízet. VH a řada lidí kolem něho se o to pokoušeli, ale národem, který po letech zvolí raději cynismus, umaštěnou slovní svalovinu a buranství Zemana, nebyli dostatečně vyslyšeni. VH například zdůrazňoval, že EU by měla navazovat v první řadě na duchovní a humanitní tradice Evropy, a teprve na tomto základě budovat společnou ekonomiku atd. Od vstupu do EU nabízejí naše špičky jen iluzi, že jsme normální demokratickou zemí s vyspělou tržní ekonomikou. Jejich rozhodování se tak scvrklo na technicistní opatření a „reformy“, které ovšem v kontextu nerozvinuté občanské společnosti, absence skutečné veřejnosti, nezažitých praktik i idejí vlády zákona, a politických stran, které ze zákulisí ovládají subjekty „mafiánského kapitalismu“, dávají malý smysl.
V takovém prostředí se jakákoliv „reforma“ má tendenci obracet v parodii sebe sama. Mnohé šidíme, švejkujeme, obcházíme předpisy jak se dá..., nesdílíme cíle, i kdyby byly ušlechtilé.
„Trh“ byl u nás primárně stvořen nikoliv zezdola, jako forma občanské společnosti, ale seshora privatizací do rukou podnikavců, spíše než podnikatelů, a odprodejem všeho cennějšího nadnárodním společnostem. Jinak to ovšem nešlo, protože přirozenost vývoje byla od r. 1948 přetržena, trh by se po r. 89 zdola sám od sebe nerozběhl, a měli jsme takovou zděděnou morálku – pasivitu a netečnost slušných a sobeckou aktivitu neslušných – že tu nebylo „boha“, který by vše správně řídil, předvídal, zakročoval, trestal... - i soudnictví atd. bylo v rukou bývalých struktur, podobně jako rozhodování o privatizaci apod., kde si bývalé struktury, Havel říkal bratrstva, znalé postupů, předpisů a se známostmi, nahrávaly vzájemně. Protože  straníci měli znalosti postupů, předpisů atd., tedy byli „u všeho“,nebylo možné je rychle nahradit, ani nebylo síly, která by to učinila. Nezapomínejme, že drtivá většina tunelářů už od devadesátých let byli bývali komunisti. Pokračovali za svobodných poměrů jen v tom, co dříve činili též ale co se tehdy nemohlo dostat na světlo.

Západní společnosti, ač vizemi také neoplývají, se opírají  alespoň o fungující stát a státní správu, mají relativně rozvinuté občanské společnosti, a jejich politické strany, navzdory postupnému usychání, jsou v mnoha případech ještě stále „masové“. Bohužel u nás nechybí jen sjednocující příběh pro budoucnost, ale česká situace je komplikovaná i nedostatkem shody nad minulostí. Ta se přitom při nedostatku vizí, tedy smysluplného pohybu vpřed, stává opakovaně hlavním bitevním polem o „ideje“.
Je příznačné, že v takové společnosti se nediskutuje nad nějakou strategií, ale vedou se vášnivé politické bitvy o Ústav pro studium totalitních režimů. Předvolební kampaně se u nás opakovaně zvrhávají do bitev o interpretaci těch kterých historických traumat, kupříkladu odsunu sudetských Němců nebo komunistického režimu.
Jenže stejně jako chybí nějaký alespoň trochu sjednocující pohled na komunistickou éru, polarizovaný je i pohled na zbytek českých dějin, který se v nejobecnější rovině štěpí podél osy katolictví versus husitství. Jediný do jisté míry sjednocující příběh českých dějin je tak ten o „nesamozřejmém“ národu, který byl opakovaně obětí jiných, ale díky své inteligenci a schopnosti přizpůsobit se nakonec vše přežil. Potíž s tímto příběhem spočívá v tom, že se opírá o silně mytologizovanou podobu dějin, je to svého druhu politický kýč. Jako takový nenabízí žádná konstruktivní ponaučení pro budoucnost. Naopak, nabízí především xenofobní nedůvěru ke světu za hranicemi české kotliny, nedůvěru k elitám (které nebyly po většinu času „naše“), a nedůvěru k institucím, politice i vlastnímu státu. Neformuje se tak u nás politická opozice, ale opozice vůči politice, jak trefně poznamenává Václav Bělohradský.

Současná krize českého státu tak není jen dočasná záležitost, kterou se podaří překonat, pokud se například zlepší ekonomická situace. Je to krize identity ve všech možných směrech. Nevíme, kdo jsme byli, nevíme, čím chceme být, nevíme tudíž ani, kdo jsme nyní. Proto ani líbivě znící Klíčové hnutí Táni Fischerové, prezentované spíše ze sebezálibného syndromu mesianismu a hrdinské pózy svatého boje za pravdu, spojeného s jakýmsi pseudoduchovním sociálním populismem, nemá ani minimální nosnou sílu.

V současnosti jsme stát atomizovaných jedinců bez společnosti a pospolitosti, jejichž falešné manifestace se jen občas probudí k životu v kýčovité podobě po nějakém sportovním úspěchu.

Vize logická ač neveselá: Tak jako jsme selhali vůči Masarykovu požadování demokracie podpořené mravností a humanitou a jen si bezuzdně užívali konzumu, i nyní jsme ignorovali  mravnostní požadavky Václava Havla a jeho ideálu, byť vzdálenému, o pravdě a lásce, znamená to, že nás pravda a láska nečeká. Nevolili jsme ji a nevolíme. Většina se sice vzteká na lež politiků, ale zvolila toho, který se dostal k jejich lenivému sluchu lží a vulgaritou.  Ale přesto: Posel šlechtické přímosti, rozvahy a čestnosti, snad poslední na neznámo jak dlouhou dobu, ač nezvolen prezidentem, i tak oslovil velkou část národa.