Spíš náhodou jsem si v prodejně farmářů u Starého mostu vzal k mlíku od krávy, se kterou se z farmy od vidění známe, i časopísek Písecký svět. Moc důvěry jsem k němu neměl, nějak jsem zaspal pár desetiletí a vzpomněl jsem si na jeho komunistického předchůdce s názvem Zítřek - noviny orgánu OV KSČ, i jeho přetrvávající tytéž soudruhy redaktory i pár let po Listopadu, jen s přejmenovaným titulem.
Říkám si, že možná /???/ by těch asi tři sta besed či přednášek, často inspirovaných duchovní vědou, by mohlo stačit (organizovány spontánně, mimo vedení AS). Teď v době covidové a postcovidové jsem spíš zalezlý doma a reaguju jen, pokud někdo přijde s hotovou věcí – kdy, kde, pro koho, o čem (vítám spíš jen besedy). Jako třeba když mne pozval Alfred Strejček (o tom píšu jinde) či Jana Marshall do Zámku Poruba či AMD v Losinách. Nebo nyní opět Jiří Wald. Anebo videa s Petrem Tomaidesem. Zatím jsem se se sebou nedohodnul, zda ta zalezlost bude trvalá nebo jen dočasná. Třeba s paní Jelenovou u kafe něco ukujeme, podobně nečekaně, jako kdysi u dvoudecky s Danielou Drtinovou. Nebo před lety párkrát se Štěpánem Rakem. (Je to milejší než "rady" různých duchovních radičů-chytrolínů, od buddhistů přes antroposofy až po..., co bych měl či neměl psát, říkat, číst...)
Ale to byl jen upovídaný úvod. Ty noviny totiž přinášejí mnoho cenného. Třeba v článku Ireny Mašíkové Konštantové jsou tyto citáty z Václava Havla: „Začít musíme každý u sebe: kdyby čekal jeden na druhého, nedočkal by se nikdo. Není pravda, že to nejde: moc nad sebou samým, jakkoli v každém z nás problematizována povahou, původem, stupněm vzdělání a sebeuvědomění, je tím jediným, co má i ten nejbezmocnější z nás, a zároveň tím jediným, co nikomu z nás nelze vzít.“ (1986)
„Jedinou šanci dnešní civilizace vidím v jasném vědomí její multikulturnosti, v jejím radikálním zniternění a v jejím pokusu hledat společné spirituální kořeny všech kultur jako to, co spojuje všechny lidi.“ (1995)
„Konečně jsme jednou stanuli na správné straně a svým malým dílem přispěli k vítězství dobra nad zlem.“ (1991)
A autorka doplnila: Odkaz Václava Havla jako člověka a státníka, se všemi jeho chybami (ale kdo z nás je nemá?), je neustále živý a bude nás provázet – na rozdíl od mnoha jiných – neustále!
Je tu taky skvělý rozhovor se vzácnou dámou: stoletou paní
ALEXANDROU MYŠKOVOU.
Nese název
„Stoletá herečka a učitelka Saša Myšková: Musíte to nějak všechno zachránit, mládeži.“
Rozhovor byl veden v Lázních Vráž pro projekt Paměť národa (před pár lety jsme taky něco točili). Paní Myškovou si vybraly a otázky kladly žákyně 9. třídy waldorfské ZŠ Svobodná v Písku, krátce před oslavou jejích stoletých narozenin. Paní Myšková byla za přínos k norské kultuře (žila a působila tam roky) oceněna Řádem krále Haralda V. Emigrovala do Norska v roce 1970 před sílící komunistickou totalitou.
Na dotaz, co by poradila mladým do života, odpověděla: Jednou večer jsem uvažovala, co je pro mě nejdůležitější slovo v životě – a došla jsem k slovíčku RESPEKT – a nenapadlo mne nikdy nic důležitějšího. Nikdy jsem se nepozastavovala, že něco není tak, jak jsem si představovala… A samozřejmě, to je ale tak banální, když se to řekne, ale my jsme v tom vyrostli – a to je LÁSKA. Já měla to štěstí, že jsem se narodila čtyři roky po nástupu prezidenta Masaryka – a my jsme život prožívali v lásce a to bylo velké bohatství do života. Moc bych si přála, aby se mladí lidé víc zajímali o kulturní historii naší země – je moc krásná a zajímavá na to, jak jsme maličká země… i ve srovnání s Norskem. Takovou slavnou kulturní historii, jako má střední Evropa, to tam na severu nemají. Kdybych měla jmenovat jedno jméno, tak geniální Jan Amos Komenský. A uvažuju, zda vy mladí se o to zajímáte. Stojí to za to, tahle malá zemička je nádherná!
Co máme dělat, abychom se také dožily sta let?
To vám skutečně neporadím. To On tam nahoře… Pravda je, že v životě jsem nekouřila a nepila. Když mě navštívila norská kolegyně, tak jí chutnalo české pivo – a já jí řekla, že jsem ho v životě nepila! Pak jsem jí slíbila, že ho ochutnám, až mi bude sto let! Tak nevím, jestli si na to vzpomenu... (smích)
Na co se teď nejvíce těšíte?
Přiletí mi sem na oslavu děti a vnoučata, tedy doufám v to – protože ta válka na Ukrajině mě děsí… Věřit, že lidi dostanou rozum, to by byl přehnaný optimismus – nezbývá než věřit, že Pán Bůh nedopustí znovu takové zlo, které tady už bylo… to je jediná možnost. Že si lidi začnou vážit života. Musíte to nějak všechno zachránit, mládeži!
Bylo to s vámi moc hezké, jsem ráda s mladými lidmi!
2025 ©