Prožívám nyní dvě protichůdné a přece k sobě harmonické tendence /nálady/: Vynořuje se mi (napadá mě) spousta inspirací k činnostem a k vyjádření (zpracováním spíše psaným nebo točeným) různých obsahů, které jsem kdy vstřebal a kamsi uložil k trávení, takže nevím, co dřív - a zároveň se úlevně osvobodivě rozprostírám rozsáhlým nekonečným světem a časem v Mlčení, v Nicnechtění. Je to taky aktivita, ale bez viditelných stop. Možná trochu jako vysoké letní nebe, otevírající se s Duší Země kosmu. Bude stále více převažovat? Nevím. Co je mi do toho. Ale hlavně že to bude vždy ve společenství s blízkými lidmi – ať hmotně nebo častěji jen v duchu, tedy ať v kontaktu psaném, povídacím nebo „jen“ niterném - s těmi, se kterými nedošlo k viditelnému kontaktu.
Možnosti psaní (to je u mne primární) i mluvení v tomto hmotném světě sice využívám, pokud se naskytne, za což jsem zprostředkovatelům vděčný, a pokud ne, tak stejně bude každý z nás moci, pokud měl co nabídnut, ale nebyla hmotná příležitost, v určitém stádiu po smrti rozvinout pro další vnímavé odtělené duše, souputníky - ze svých obsahů násobně více, protože nebudeme závislí na hmotných překážkách komunikace nebo na čekání na potkání se. A ti, kteří chtěli naslouchat nebo číst, ale neměli možnost, ji pak dostanou. I já ale pak dostanu možnost třeba i dostat přes prsty, být sepsut za něco, co nebylo v pořádku (i když sepsutí patrně z jiných zdrojů, než tady na zemi). Tak je to v pořádku. Tedy v Řádu. Pak nebude dárce a obdarovaný, tedy třeba píšící a čtoucí…, ale jen niterné splynutí ve společném obsahu. A někdy už to jde i tady „na zemi“. Jsem za to pokorně vděčný – Prozřetelnosti a čtenářům. V duchu prosím a tážu se, zda to obstojí před Okem vyšších bytostí.
.oOo.
Odjinud,“neduchovně“: Nevím proč, vracívá se mi Gottova dávná písnička:
Tam, kam chodí vítr spát
Tam já cestu znám
Tam, kam chodí vítr spát
V údolí svůj domov mám
Tam, kam chodí vítr spát
Tam svůj domov mám
Tam, kam chodí vítr spát
Tam i já se vracívám …
Dává možnost různým představám. Anebo, rovněž z mého mládí ještě jednou Gott (všimněme si, že co do hudebního zájmu či vkusu se každá generace obyčejně doživotně „zasekne“ ve vkusu, žánru, tvorbě své pubertální a adolescentní doby, a to další už nepřijímá. Tak jako já nepřijímám rap či jiné současné komerční neumělé leč sebevědomé trapnosti). (Nehodnotil jsem Gottovy názory a život, to by pak neprošel ani leckterý klasik, ale jeho vzácný hlas a umění).
Jen pták,
tam v korunách,
rozumí
hlasu mému,
laděnému
na chorál večerní
Jen pták,
tam ve větvích,
pochopí
proč mě láká,
když se smráká,
píseň táhlá a sváteční
z topolů brána.
Pak sám oborou,
jdu spát s pokorou,
o které tam u nás nevědí.
Jen pták,
tam v korunách,
rozumí.
A tak zpívá,
večer dále,
pastorále
O nadějích nového rána.
Jen pták,
tam v korunách,
rozumí.
A tak zpívá,
večer dále,
pastorále
O nadějích nového rána.
Pastorále o nadějích nového rána.
Malý osobní dodatek k verši z topolů brána. Hledím na alej topolů z okna, a je velmi inspirativní pohled na „soužití“ jednoho štíhlého statného topolu a hned vedle něho se k němu tulícího baculatého keře. Kolik přirovnání můžeme v životě najít.
.oOo.
2025 ©